Víc

Víc

jsi
jste
jsi bez nároku
na coko-li

Hýčkání

Jsem
v jemnosti prázdnoty
hýčkána
mlčením myšlenek.

Omamná směs

Koně v mém srdci se rozběhli prérií
ve svobodě krajinou
v trysku zarazil je
zvuk

Křídla

Něhu vočích mívala…
teď jí znich smutek sživotem uniká
nosit batoh bolesti vsrdci
už nechtěla

v mojí mysli jsi, brainstorming

Chceš se dotýkat
chceš
vím
cítím

Právě to

něco, ať se rozpomenuněco, co probudí něhuněco, co dovolí vzdát seněco, co rozfouká vítrjenž se opře do strunrozezní melodii. udělej.

Ukotvená

Sny
už mi nezaplňuješ
nezvu
volám oči planoucí

V nouzovém režimu

Dva roky, jako když foukneš,
uvnitř sebe sama jsem starší o několik životů,
vše co mnou prošlo,
náhodná, příhodná, nepříhodná i vymodlená setkání,

Hra

běž
der se
přestaň volnit krok
uplynul zas další rok

Roztoužená

zvoním
uvnitř se zvolna láva rozpíná
pod blůzkou se chvěje
a ty

Bude to cesta zpátky

Kolik ještě máme času, než půjdeme všichni k „ďasu“
mrháme jím sní a sním, ze strachu, že můžeme něco zachránit, uchránit
kdo uchrání nás od špatných rozhodnutí
od špatných zkušeností, které jsme si zdánlivě nevybrali…

Čí hlas poslechnout

Jako kdybych umrzala a věděla
že stačí jen málo
zvednout se
dát se do pohybu

Samota

uvnitř svíravý zvukpo tvářích tančí piruetujedna za druhou.

Láska-vé

boty co oběma postačí, jen jeden pár pro oba
potřebuji je utáhnout, ty povolit
jsou ti příliš volné, tedy utáhneme
už se škrtím, povol.

Je podzim

Je podzim
jaro hlubokého smutku se začíná
spěchá, pučí, rozkvétá a roste co rok, den
košatí se, plný květů, různých barev

O samotě

Každé ráno, kdy se probouzím a napřed usínám tak
sama
a právě tak vprázdnotě předešlých dnů …

Bohu

jsem ji odevzdala
zbraně složila
přijímám
tu konečnost bez podmínek na cokoli

Přijď

vrať se…
vzbuď zvoníka
ať chopí se lana a
rozhoupe srdce zvonu

Citová hořkost

tak nenápadně
bez povšimnutí ulpívala na povrchu
přes bariéru profesionality
prorůstat se jala

Nepoutej koně

Šeptej, povídej jak je snadné city spoutat…
když tiše stojí a ržají, otěže pevně svíráš vdlaních.
Jenže moje koně divoce pohazují hřívou, kopyty hrabou, vzpírají se,
chtějí už se přestat bát, ve svobodě běžet krajinou…

Ztraceni

v čase snů a příslibů
si lžeme
a chceme věřit, že to co má, se stane bez našeho přičinění….

Ona

v touze co se budí
vítá dlaně
místa zmaru vyhaslá
odevzdává rozechvělá

Jen ON

to ví, vítr ve větvích
kolik je dáno společného času.
osud už to dávno napsal
a my se mu jen podrobíme

Sejf na sny

Vědomí stělem svádí zase boj
má svými stehny jeho boky obkroužit.
Tělo uvnitř povykuje,
ať ji přitáhne ON za boky již ksobě blíž

Sklář

Buď sklářem našeho života,
tovaryšem,
jeho střepy posbírej
duhové korálky se sypou,

Nejen Ty

Tichými krůčky polehoučku
i ve spěchu divokých fantazií,
snadno měníš
tvářnost…

Kousky

Proč tak koná.
…sama neví, je pozbytá ve svém bytí.
Po kouskách se odevzdává jiným,
když…

Ztracená

Víla pobíhá boso po lese
v cárech svého žití
sama sebou nepoznána
ztracená

Koně

Náhle jí cosi připomnělo…
tak se otočila a uviděla jak se řítí
jeho.
. stádo nadržených koní

Bludička

Struny se rozezněly vakordech
zjiných, nových světů
zbloudilá bludička ztracená
se v nich

Příteli

Shořet vzrnka popela
proč si myslíš,
že jsem neměla
jistě přece tušíš,

Riskuji příteli

když,
co otrokyně bičuji se tvojí blízkostí,
chlácholím se tím,
že

Maják

Probudilo mě světlo majáku
když přehlušil ho křik
podivného úsměvu
který nechtěl nikdo snést

Když potřebuješ

miluješ,
jak bez žádostí na oplátku dávám ti bezhraniční spřízněnost
jak můžeš absorbovat jemnocit vharmonii obou energií.

To nikdo neví

Ptá se: jsi zamilovaná, do něho.
odpovídám:nevím, snad jen záplatuji roky samoty, vztahové tísnivé prázdnoty.
Smím tě políbit jeho rty se ptají, když nahlas přemýšlí, ale co moje, co ona.
S něhou, přiškrceným hlasem mu sděluji, když zármutek tančí a z pod víček se snaží vyzběhnout

Miluji tě příteli

Roztoužená tě očekávám
vkaždé slze, kterou zatlačím
jen ať tě neplaším
vkaždém slově, které rychle zapomenu

Něžný romantiku

zamilovat se do energie
skrze slova
nikdy nepoznat žár který proniká
skrze těla

Cimentiére zmařeného toužení

Sněhu slzy tiše tají
u hrobu stojím
utíkat je marné
cimentiére zmařeného toužení

duhové korálky

Touhy korálky se kutálí
poskakují něžně i mocně mezi rty
je rozpačitá když
se skloníš a rozséváš je

šaman

V příšeří noci přichází
a v očích něžný chtíč
když
bere si těla dary

Jiskřička

rozdmychat jiskřičku naděje
že tvoje touha větší než
moje jest.

Nostalgie

Je tady se mnou
cítím ji
jen uchopit
ji nemohu

Nevyhledávaná

usínám a vstávám s ní
někdy ani nevstanu
nedovolí mi
dovolí mi jen nutné denní

Už jsi s ním nepočítal

těžko se ubráníš energiím
s kterými už jsi
nepočítal
táhnou tě jako magnet

Je to jinak

ne,
zázrak je
touhu proměnit
ve skutečnost.

Tóny

běhal mi mráz po těle
tak důrazně a přeci nesměle
jeho tóny létaly po sále
utkvěly na řasách

Rakev

Tak zas ji tu mám
od Tebe
naleštěnou černou
krásnou

Tehdy veř

I když se Tě právě nedotýkám
svoji dlaní
tehdy věř
i když slyšíš slova

Čas

Čas je žhář
a neumí lhát
už vypaluje
první vrásku

Kat

Jsou věci které mají být
navždy zamlčeny
ale když cítím lásku
nemohu.

Proč ženy končí v kalhotách ?

Vedro k padnutí a na každé ženě, tedy skoro, vidím kalhoty v různých obměnách.
Žena v sukni je dnes rarita, přitom mužskému oku lahodí pohled jak na ženu v krátké sukni, dlouhé, průhledné, či s rozparky kdy jej to ponouká k rozvíjení fantazie. A šikovný střih sukně dokáže leccos skrýt a vyrovnat. Možná namítnete že kalhoty také, ale v tom si dovolím nesouhlasit.

vzpomínka

Za nocí, kdy jsem se bála
já ležela mu v náručí
za nocí kdy ze skříně duch se díval
já choulila jsem se v jeho mocných tlapách

Cesta

Jsem obklopena
zimou a chladem
a z úst se pomalu
vločky sněhové snášejí

Mami

Když dítě se nakloní a zašeptá : mami pomoz mi .
a hoře jeho
kane na polštář
proud ze kterého

Cesta lhářů

Propadají se tam
kde cesta němá
šlépěje hledá
dlaň není slepá

Sama

V noci ležela sama v posteli
kde ji jen studená peřina objímala
chyběl jí jeho hlas a vzdech
jenž by se nerozléhal

Vlasy

Má dlouhé vlasy,
když se nad hladinou sklání
vítr je češe
daleko nese

Navždy

Tvář nastavila,
teplo znovu ucítila,
jen na chvíli uvěřila,
vchází slunce do dveří

Laguna

Jako loď
vlna za vlnou zmítána
ženeš se v před
vodu měníš v mlhu

Tajemné paprsky

Korunou stromů
slunce prosvítá
po mém těle
jeho

Korálky

Vezmi do dlaně něhy korále
jemně a pomalu navlékni do vlasů
zakrouživ kolem spánku
na rtech zanech jejich chuť

mravenčení

Sním o touze co nekončí
o pohledu jenž se neloučí
když zháším svíčku poslední
já cítím tvoji dlan

Teplo v závěji

Vrať se mi zpátky,
třeba na splátky,
poskládej oblázky,
ve slovo jediné a tím přeci láska je.

Pod oltář

Úsměv se ve vlčí proměnil
na úplněk nečekal
klidně mne vynechal.
Teď si klidně můžeš výt

Kostelní zvon

Jak často myslíš že jej můžeš mít
Láska je krásný, zrádný, vzácný cit,
bolí, pálí co chceš víc
Nevěř, že ji snadno získat smíš.

Pro Pištu

Hra se slovy,
láska bez hádek
se spoustou pohádek

Růže snad

Jak krásná jsi byla, proč jen na chvilku
dívám se na tvůj květ, na jeho lístky
jak padají a pomalu se k zemi snášejí
naposled mi zavoníš

Vyznání...

S Tebou jde láska, štěstí, zloba,
zklamání i poznání
jsi síla, která každou starost rozpráší,
hrozbu odrazí, smutek v radost promění.

Kalamář II.

kdo jen kdo mi odpoví
kdo zaplaší myšlenku jenž nehýčká
jak poznat mám v písku slova Tvá
osud nepřišel, nenapověděl

Její květ

Posvátný květ mandragory
svými rty promlouvá
nenajdeš
ve vlasech není vetknuta

Pavoučci

Ztracená v hlubinách
které neukáže čas
trhlinu nezacelí
nit v jehle došila

Poslední rytíř

Plachou zprávou ode mne k
Tobě tváře nepoznáš
uvězněni za drátky
psyché plní strach

Vdova

Pod kůží touha noci předešlé
když
v dálce snová vdova usíná
nesena touhou falše pěstěné

Stařena

Každé ráno probouzím se sama
Tebou nikdy nepoznána
osud to ví
a nepoví. kolik ješte

Kalamář I.

Stojí šedě sehnutě
bolest křičí
když
úlomky odhazuje

Probuzení...

Nemůžu více děkovat osudu
za Tebe
Nemůžu už lhát
o tobě

De nouveau

Ještě
než sedne prach…
rámovím
obrazů starých cest

Muž s fantazií

Beruška to byla co jeho okouzlila, jen nevěděl čím právě doznívá
Kde Ty holky jsou, už tu dávno mněly být a mobil mám doma, je to smůla,
tak snad se jim nic nestalo, ach jo.
No nic domu už nepůjdu, jsem tady tak se budu bavit, aspoň že nemám sukni jako vždy to bych si připadala opravdu jak na lovu, v tom gepardím triku a kalhotách aspoň tolik nevynikám. Tančím, popíjím vodu evian, rozpouštím si vlasy, tančím, popíjím vodu evian, pohazuji vlasy, rozhlížím se okolo sebe. Nic co by za hřích stálo, šmankote vždyť jim teče mlíko po bradě, kde zapomněli kačera.

Tichý kout

Který,
tolik jich potkávám,
který jsi Ty
Pořád se ptám,

Baletka II.

Kráčí potichu baletka na svých piškotecha když se roztančí,
slyšíš jen ťuky ťuk.
Je tak jemná, magická v nádechu ružové její něha ve mně budí důvěru.
Jsem obavou zjitřená, v mysli nesmělé, kdo mi odpoví co děje se

Baletka I.

Tati
můžeš kázat (ví jak zlákat), síla tvá ji nepřemůže
už sedí v šatně, piškoty si navléká,
je tichá vždyť se vznáší na špičkách,

Nevděčná ?

Chcešššššš
se dívati .
Já červenati se musím.
chceš se dotýkati .

Každé ráno

Každé ráno,
kdy se probouzím v Tvém teplém klíně,
když mne pohladíš bez jediného slova a víme oba.
Každé ráno

Jaká je ?

Jaká je .
Je bílá, lehoučká, průzračná, tajemná, vtíravá, legrační, zasněná, tajemná, zvědavá, toužebná, prchlivá, vášnivá, stydlivá a vynořuje se na hladinu mého vedomí, jedna za druhou…
Není, taková byla .
Vždy na začátku přicházejí takové.

Marná touha

Je bez dechu ledová s osudem ve vrásce,
když usíná se slzou v oku po další hádce.
Těm večným výčitkám marně se vyhýbám,
já vím , že osud není lhář a přeci je to žhář,

Šepot

V mlžném oparu
šepotu těl…
dýchala do květu
a každý procitnout

Opravdu ?

Opravdu tam motýl nezalétne,
květy jsou bez barev a nevoní .
Ani tam nejsou aleje plné jabloní .
Přátelé kteří odešli přede mnou

Veselí

Slavili…
plátno bílé předli tkali hladce.
Vždyť víš…
to po obloze létaly střapce.

Tvář

Tvář
chci nastavit
jako vždy
teplu Tvých

Rosa

Rosa
jde
bosou cestou
nových

Zatím co nasloucháš...

Zatím
co nasloucháš jiné…
v mém náručí ta
„ má a Tvá“

Naděje

Držím smutekbez černého závoje
a hukot slov nevyřčených
přehlušuji křikem černých vran
černým suknem zaléváš naději

Věnec

Ješte spala když začal plést.
pleten krví černé moci
a ďábel vplétá červu zášt
ostnatý drát jsou trny růží

Řeka

Chtěla bych být
vodou v kohoutku
a přitékat vždy
když máš žízen

Hádej!

Zákeřně prý dary dává
bolehlav a krkůškrab
není vůbec nesmělá
prostoupí tě do těla

Už ne !

Už ne.
Nebudu sedět v koutě, nebudu čekat
Nejsem vůbec zoufalá, chci si jen hrát. (na osud)
Očima Tě najdu a nejistotu svou pohozením vlasů odmrštím.

Sirka

Touha má ji zabila
všechno krásné
zhatila
těžítko osudu

Předjaří

Předjaří
myšlenky v paprscích tušení
roztančí…
v zahradě své dlaně slunce

Písek v hodinách přátelství

Přátelství, kdy víš beze slov, tak to všechno začalo,
chtěla věřit, že ji nezklame, ale písek v hodinách
začal rychleji ukrajovat
Přišlo první zklamání;

Viny

…
odpuštěním
roztaveny
včernou

Ledová královna II.

Kdesi ve skvostnémpaláci
obklopená krásou křišťálu.
Jsem bez dechu ledová
Rodím zimu a chlad

Tóny

Prám jistoty ubodán
zpolibků duhy stvoření
mokře nehřejí.
Zduší do běla hraješ tóny

Několik slov pro Valentýna

Pověz, co Ti brání, vždyť mám slunce vtvářích.
Snad slunce Ti brání, jak do očí pálí.
Tak to Ti tak brání.
Otevřít náruč a mít rád, mít mě rád.

Tanec pro malíře

Tančím ve víru vyznání,
podupávám vrytmu tvých pohledů,
tančím a se svým svědomím válčím.
Cítíš Ten rytmus mého těla .

Hřich...

Čeká na svůj hřích
hledá svůj hřích
touží po svém hříchu
je plná hříchu

Pověst

Nevěř pověsti
že rudé rty
zbílého mramoru
svádí Tě

Nevinnost sukně

Pravá nevinnost její
ve skříni na ramínku
nevinností opřádá
dlouze tvarované nohy

Samet a med

Sedím před zrcadlem našich dnů
(kolik ještě)
Pročesávám hodiny společného času
(je schován na řasách)

Ptáš se...

Co mi dělá největší radost .
Psaní od tebe, pro mne.
Když mě ráno slunce pošimrá na nose
a zima nezebe.

Kapka potu

Tvé oči kráčí pro jinou,
ústa mluví řečí podivnou.
Proč ta slova ke mě neplynou .
Najednou se zrak můj topí,

Říkáš

Chci se tě jen pohledem dotknout,
své prsty s tvými nechat protknout.
Poznat chuť tvých úst.
Pak jen sklouznout trochu níž,

Slza

Slzu bych uronila.
vědět, že je poslední.

Obnažená

Už se vzdává, na kolena drábům padá.
Tiše, jen tiše své city mu šeptá.
A teď již obnažená, ortel čeká.
On, soudce svou hlavu pozvedá; smíchem ji bičuje,

Vůně

Jsem tou vůní,kterou hledáš v davu
jsem tou vůní o které sníš.
Jsem tou vůní,cochceš na polštáři,
po mém odchodu mít.

Ledová královna I.

Jsem ledová královna,
můj skvostný palác z ledu
mne obklopuje,
zima a chlad.