Písmák Hra osudu II.
Jak to vlastně všechno začalo.
Teď sedím na slamníku a myšlenkami se propadám do výkalů stereotypu. Stárnoucí povadlé tělo a beznadějí okoralá duše propadající se do pocitu beznaděje a promarněného času. Život se změnil vokovy bytí.
Hra Osudu I.
Kolikrát jsem si za svůj doposud promrhaný život přál dostat novou šanci, začít znovu. Přání se zdálo neuskutečnitelné a přitom tehdy stačilo tak málo. Chyběla odvaha opustit vše co člověk vydobyl, nebo to byl strach ze ztráty jistot či před krokem do neznáma. Faktem zůstává, že si skutečnost - jak je to jednoduché - člověk uvědomí, ve chvíli kdy o vše přichází.
Co bude dál?
První záblesk vědomí…jsem…. kdo jsem. já…jsem to já. kdo jsem já….
Peklo zmírání
Většina věcí se děje systémem nejjednoduššího řešení. Je hřích opravdu ten nejednodušší způsob. Proč vědomě zatracujeme to příjemné a volíme zlo, abychom si vydobyli náhražku ráje, když přitom ztrácíme ráj opravdový. To je volba paradoxu.
Tohle jsem prostě musel napsat III.
Jak jsem mluvil arabsky (pokračování)
Jaké to překvapení, pode mnou seděl bezdomovec a podivně se kýval. Několika nesouvislými zvuky jsem se představil. Po chvíli jsme již byli vdružné debatě. Štestí mne hřálo, že mám zase kamaráda.
Tohle jsem prostě musel napsat II.
Jak jsem mluvil Arabsky
Mnoha lidmi proklínaný, mnoha lidmi zbožňovaný. Pán rozporu, démon vášně a elixír zapomnění. Dodává odvahy, ubírá soudnosti. Bez něj je dobře, ale s ním je blaze.
Rozhovor převážně vážný
Už se vám někdy stalo, že slunce svítilo přesně tak, aby na něj nikdo nemohl nadávat, nálada na tom nejlepším stupni jakosti, ptáci zpívají a vy právě čtete vnovinách svoje čísla sportky. Bože ten svět je krásný. Připadáte si jak ředitel zeměkoule a najednou…
„Dávej bacha. “
„Co to bylo.
Tohle jsem prostě musel napsat....
Na světě je mnoho věcí mezi nebem a zemí, které člověk nejenže nechápe, ale které prostě pochopit není možné. Jedna znich je náhoda, shoda okolností, štěstí, pech, či jak jinak tomu lidé všemožně říkají. Ty nejabsurdnější situace, do kterých se můžeme dostat, dokáže napsat pouze sám život.
Štěstí vmém případě bylo, že jsme se nastěhovali srodiči vedle Vaňků, všední to famílie ovšem snevšední dcerou.
Jako flaksa masa
Ležím bezmocná na zemi a myslím na to, že jsem opět sama. Samota ničí duši, která je mým životem a já mám strach, že ze mne pomalu vyprchává.
Záhada bytí. Otázka, jež se dere na povrch a na níž nečeká žádná odpověď.
Mozkolam
Vážení blamující kolegové a reputacedezodorační exhaláti,
Zhlediska racionálně pulsující apretace si netroufám interpretovat rapidně vzrůstající energetické fluidum, kteréžto gracilně minimalizuje nedotčené katalisma, vibrující mezi pravým a levým lalokem plněného sumýše a heterosexuálního nedomrlete, proto neustále infiltruji do interního klimatu antisepsní infuze, která je vůči chaotické regeneraci fosilní kloaky ultrazvuku sterilně signující. Tato multimilitariinstrumentální miniatura stagnuje pro kontroverzní proscénium maximálního polyglotu a to polemizuje snaším pasivním renomé imitující symbolickou skulpturu.
Shrdelním vyhřeznutím instantní reputace Moje Já
Bytosti
Byli jsme zde odjakživa. Téměř odjakživa. Naši předkové přišli kdysi zhlubin nekonečna, aby zde našli nový domov. Hledali dlouho, celé věky.
Soumrak
Prolog
Motám se po lidském mraveništi a přemýšleje o jalovostech, věnuji pramálo pozornosti okolí. Stalo se temnou kulisou mého života. Je tu pouze mé JÁ, a nic jiného, nemůže být natolik zajímavé, abych ohrozil své slastné seberozjímání. (Moje já)
Ten stařec již neměl sílu se zvednout.
Lidem napospas
Plň číši vínem co jen ostatním sladké se zdá
Vyj spolu svlky na měsíc
Ta duše, která je vtobě stále smutná
To srdce chce něco svého říct
Kam kráčíš, člověče?
I .
Sedím na složené dece, opřený zády o haldu kamenné suti a pozoruji stíny na ruině zdi. Doprovází je divoký tanec plamenů. Oheň se rozhořívá čím dál tím víc a já si neblaze uvědomuji, že jsem to spřiloženým dřevem poněkud přehnal.