Recyklace tvého dechu

Černým plechem zakryji
všechny roztrhané polštáře
a z hlubin vynoří se
rozkvetlá slunečnice.

Ten, jenž v mém podzemí
(často kostrbatém)
i v noci nebál se procházet
pln tančícího větru
(i udušených vod)
rozplaval se po podlaze.

Den co den na podnosu
přinášel mi náruč budníčků,
tak přeskakovala jsem monotónost vzduchu
a vydávala se do korun stromů.

Mé oko premiérově zalesklo se
(derniéra zároveň)
a stouplo si do fronty na jahody
(a jak dlouhá je),
pokoj narvaný vískotem
(chci ohluchnout)
i můr lítajících u zdi
(podej mi botu).

Jak náhle bláto vyschlo.
Stačilo jen otočit kohoutkem
(ale na jakou stranu),
vyhnat potemníky z chleba
a obléct se do kopretin
(kde je mám teď hledat)

A i když už spadl třpyt hvězd
a motýli odletěli,
otisk křídel však mám navždy
vrytý do pat.