Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePŘÍRODA - VÝSTUP NA RADOBÝL
22. 07. 2009
26
39
7344
Autor
vesuvanka
PŘÍRODA - VÝSTUP NA RADOBÝL
Popsala jsem většinu svých výletů po Českém středohoří, které jsem podnikala s Poutníky Českého středohoří, ale některé také sama, a o těch jsem málokdy napsala. Mezi ně patří můj výstup na Radobýl, tyčící se nad Litoměřicemi (do výšky 399 m nad mořem), čedičový vrch, který se proslavil svojí geologickou minulostí, ale dost tvrdě za to zaplatil. Poměrně velká část západního svahu byla odtěžena, když se pak objevily dva lávové proudy, z nichž každý má kamenné kvádry uložené v jiném směru. To nakonec kopec zachránilo před další těžbou.
A právě toto místo bylo pro mě lákavé, obzvláště, když jsem tehdy byla několik dní začátkem srpna v Litoměřicích. Nebylo nic snazšího, než sednout na motoráček, jet do Žalhostic a od nádraží vedla žlutá turistická turistická značka až na vrchol Radobýlu.
Vystupuji z vlaku a již mě žlutě značená cesta vede ze Žalhostic vzhůru do kopce vstříc dobrodružství a mým přírodovědným objevům, na něž se těším. Prvním zajímavým setkáním je kvetoucí kamejka modronachová, chráněná rostlina, vytvářející malý téměř trojúhelníkovitý kobereček poblíž cesty, která je postupně zarostlá a pokračuje opuštěným sadem. Prodírám se vysokou travou, která mi klade odpor. Musím totiž zvedat ruce se svými "francouzskými kamarádkami", které mě věrně doprovázejí při chůzi i při mých výstupech na středohorské kopce.
Je to docela tělocvik, ale určitě lepší a zajímavější než někde v tělocvičně.
Sluníčko docela připaluje, takže je naděje, že v bývalém lomu možná uvidím otakárky i další motýly a určitě odtud bude krásný rozhled na Lovoš, Milešovku a další středohorské kopečky a samozřejmě i na Říp.
A už je tu listnatý lesík, kde se opět vynořila úzká cestička, která je příjemná a vede chládkem.Tu a tam se ozve budníček lesní, při cestě kvetou zvonky kopřivolisté, třezalka. Po chvíli je tu odbočka vpravo a začíná strmější stoupání, je to poslední úsek k mému cíli, možná, že se vydám ještě k vrcholu.
A najednou pásmo lesa končí a je vystřídáno téměř holým svahem, kde se tu a tam uchytily bodláky, nad nimiž poletují různí okáči, bělásci a modrásci. Chvilku je pozoruji, ale moc se na ně nesoustředím, protože uvažuji jak dál. Svah je velmi strmý a není se čeho zachytit, není tu kmínek stromu ani větší kámen, o nějž bych se mohla opřít. Vezmu to tedy po čtyřech. Lezu po kolenou a hole, které jsem položila na zem, vždy poposunu. Je to docela legrace, ale je to náročné, terén je suchý a ruce i kolena mi podklouzávají.
Podívám se před sebe. Lom už nemůže být moc daleko, ale stoupání je stále strmější a svah začíná být šikmý i příčně, z čehož začínám mít docela strach, ale nechci to vzdát.
Jeden "krok-lez", druhý "krok-lez" , třetí, čtvrtý.... ujela mi ruka a pravá noha a do pohybu se dalyí i francky, které jsem taktak zachytila a najednou, když jsem viděla vlevo spád svahu, zamotala se mi hlava a zmocnila se mě panická hrůza, že spadnu dolů, jsem tu úplně sama, jediného člověka jsem tu nepotkala.... Rozklepaly se mi ruce i nohy. Musím to vzdát a slézt pozadu, abych neviděla tu hloubku po sebou. S velkým strachem slézám dolů. Oddychnu si, když se dostanu k prvním stromům, kde bude cesta jistější.
Pak se ještě podívám nahoru. Nepřišla jsem kopec pokořit, ale poklonit se mu a obdivovat jeho krásu. No nevadí, určitě ještě něco zajímavého uvidím.
Vracím se na cestu, od níž vedla pro mě nezdolatelná odbočka a pokračuji po úbočí Radobýlu. Lesík je řídký, místy krásný výhled na Milešovku a zajímavá květena. Bodlák pcháč bělohlavý je místy vyšší než mých 160 cm. Kvete tu hlaváč běložlutý, hvozdík kartouzek, žlutý starček přímětník a poletuje tu spousta motýlů, zejména modrásků a čmeláků, kteří usedají na květy. Moji pozornost upoutá větší motýl, který při letu připomíná létající plamen. Konečně si sedl na květ bodláku a složil křídla do trojúhelníku podobně jako můra. Je černohnědý s krémově bílými příčnými pruhy. Zdá se, že motýl není plachý - vedle přisedl čmelák, motýla se dotknul, ale jemu to vůbec nevadí.
Vytáhnu svoje kreslící náčiní a motýla naskicuji. Připomíná mi přástevníka medvědího, ale je trochu jiný. Motýl po chvíli odlétá a já si povšimnu jeho ohnivě oranžových spodních křídel. Jak jsem později zjistila, byl to přástevník kostivalový.
Po chvíli mě žlutá značka vyvádí z lesa. Jak zjišťuji na mapě, zavedla by mě větší oklikou do Litoměřic a místy po silnici, což nechci. Takže se vracím zpět na nádraží do Žalhostic a cestou se ještě pokochám pohledem na středohorské kopečky a kamejku modronachovou, kterou jsem poprvé viděla pod Radobýlem.
I když se mi nepodařilo dojít do vytčeného cíle, Radobýl mě rozhodně nezklamal a přinesl spoustu zajímavých zážitků.
Popsala jsem většinu svých výletů po Českém středohoří, které jsem podnikala s Poutníky Českého středohoří, ale některé také sama, a o těch jsem málokdy napsala. Mezi ně patří můj výstup na Radobýl, tyčící se nad Litoměřicemi (do výšky 399 m nad mořem), čedičový vrch, který se proslavil svojí geologickou minulostí, ale dost tvrdě za to zaplatil. Poměrně velká část západního svahu byla odtěžena, když se pak objevily dva lávové proudy, z nichž každý má kamenné kvádry uložené v jiném směru. To nakonec kopec zachránilo před další těžbou.
A právě toto místo bylo pro mě lákavé, obzvláště, když jsem tehdy byla několik dní začátkem srpna v Litoměřicích. Nebylo nic snazšího, než sednout na motoráček, jet do Žalhostic a od nádraží vedla žlutá turistická turistická značka až na vrchol Radobýlu.
Vystupuji z vlaku a již mě žlutě značená cesta vede ze Žalhostic vzhůru do kopce vstříc dobrodružství a mým přírodovědným objevům, na něž se těším. Prvním zajímavým setkáním je kvetoucí kamejka modronachová, chráněná rostlina, vytvářející malý téměř trojúhelníkovitý kobereček poblíž cesty, která je postupně zarostlá a pokračuje opuštěným sadem. Prodírám se vysokou travou, která mi klade odpor. Musím totiž zvedat ruce se svými "francouzskými kamarádkami", které mě věrně doprovázejí při chůzi i při mých výstupech na středohorské kopce.
Je to docela tělocvik, ale určitě lepší a zajímavější než někde v tělocvičně.
Sluníčko docela připaluje, takže je naděje, že v bývalém lomu možná uvidím otakárky i další motýly a určitě odtud bude krásný rozhled na Lovoš, Milešovku a další středohorské kopečky a samozřejmě i na Říp.
A už je tu listnatý lesík, kde se opět vynořila úzká cestička, která je příjemná a vede chládkem.Tu a tam se ozve budníček lesní, při cestě kvetou zvonky kopřivolisté, třezalka. Po chvíli je tu odbočka vpravo a začíná strmější stoupání, je to poslední úsek k mému cíli, možná, že se vydám ještě k vrcholu.
A najednou pásmo lesa končí a je vystřídáno téměř holým svahem, kde se tu a tam uchytily bodláky, nad nimiž poletují různí okáči, bělásci a modrásci. Chvilku je pozoruji, ale moc se na ně nesoustředím, protože uvažuji jak dál. Svah je velmi strmý a není se čeho zachytit, není tu kmínek stromu ani větší kámen, o nějž bych se mohla opřít. Vezmu to tedy po čtyřech. Lezu po kolenou a hole, které jsem položila na zem, vždy poposunu. Je to docela legrace, ale je to náročné, terén je suchý a ruce i kolena mi podklouzávají.
Podívám se před sebe. Lom už nemůže být moc daleko, ale stoupání je stále strmější a svah začíná být šikmý i příčně, z čehož začínám mít docela strach, ale nechci to vzdát.
Jeden "krok-lez", druhý "krok-lez" , třetí, čtvrtý.... ujela mi ruka a pravá noha a do pohybu se dalyí i francky, které jsem taktak zachytila a najednou, když jsem viděla vlevo spád svahu, zamotala se mi hlava a zmocnila se mě panická hrůza, že spadnu dolů, jsem tu úplně sama, jediného člověka jsem tu nepotkala.... Rozklepaly se mi ruce i nohy. Musím to vzdát a slézt pozadu, abych neviděla tu hloubku po sebou. S velkým strachem slézám dolů. Oddychnu si, když se dostanu k prvním stromům, kde bude cesta jistější.
Pak se ještě podívám nahoru. Nepřišla jsem kopec pokořit, ale poklonit se mu a obdivovat jeho krásu. No nevadí, určitě ještě něco zajímavého uvidím.
Vracím se na cestu, od níž vedla pro mě nezdolatelná odbočka a pokračuji po úbočí Radobýlu. Lesík je řídký, místy krásný výhled na Milešovku a zajímavá květena. Bodlák pcháč bělohlavý je místy vyšší než mých 160 cm. Kvete tu hlaváč běložlutý, hvozdík kartouzek, žlutý starček přímětník a poletuje tu spousta motýlů, zejména modrásků a čmeláků, kteří usedají na květy. Moji pozornost upoutá větší motýl, který při letu připomíná létající plamen. Konečně si sedl na květ bodláku a složil křídla do trojúhelníku podobně jako můra. Je černohnědý s krémově bílými příčnými pruhy. Zdá se, že motýl není plachý - vedle přisedl čmelák, motýla se dotknul, ale jemu to vůbec nevadí.
Vytáhnu svoje kreslící náčiní a motýla naskicuji. Připomíná mi přástevníka medvědího, ale je trochu jiný. Motýl po chvíli odlétá a já si povšimnu jeho ohnivě oranžových spodních křídel. Jak jsem později zjistila, byl to přástevník kostivalový.
Po chvíli mě žlutá značka vyvádí z lesa. Jak zjišťuji na mapě, zavedla by mě větší oklikou do Litoměřic a místy po silnici, což nechci. Takže se vracím zpět na nádraží do Žalhostic a cestou se ještě pokochám pohledem na středohorské kopečky a kamejku modronachovou, kterou jsem poprvé viděla pod Radobýlem.
I když se mi nepodařilo dojít do vytčeného cíle, Radobýl mě rozhodně nezklamal a přinesl spoustu zajímavých zážitků.
39 názorů
Honzo, děkuji za milé zastavení a odezvu. O přírodu se zajímám od dětství, je to moje veliká láska a inspirace k slovesné i výtvarné tvorbě. Zdravím Tě a přeji, abys hole brzy odhodil :-)))
musím říct, že sem to četl jedním dechem a máš vážně můj obdiv za odvahu, teď nějaký čas trenuju o holích a popravdě klobouk dolů ...cítím z tvých slov tolik lásky k přírodě a to si zaslouží velký tip
A.H., mám radost, že se Ti dílo líbilo, děkuji za milá slova i tip, zdravím a přeji krásný den :-)))
sestricko.slunicko, děkuji za přečtení, milá slova i tip. Zdravím :-)))
sestricka.slunicko1
06. 08. 2009
Marlav, děkuji za přečtení a milou odezvu. Moc mě těší, že se Ti dílo líbilo. Zdravím :-)))
mylenka - Marcelko, děkuji za přečtení. Tvoje reakce mě rozesmála :-))))) Kdybys věděla, co jsem prováděla - Na Etně jsem vlezla do maličkého, dávno vyhaslého a částečně zarostlého kráteru, který byl poblíž silnice. Byla jsem z těch zvláštních bodláků, vytvářejících "bochníčky" a lávy u vytržení a navíc fascinována burácením Etny na jižním svahu, že jsem tam francky nechala - s dcerou jsme nasedly do auta a odjely a já jsem zjistila až na parkovišti, že nemám francky. Věděla jsem, že na Etně mi je určitě nikdo neukradne a neukradl :-))))
Ta fioalová kytička na Řípu by mě zajímala. Když jsem byla na Řípu jednou na jaře, nádherně kvetla ve skalkách modrofialová šalvěj. A v srpnu kvetl hadinec, ale ten je modrý nebo modronachový.
Posílám pozdrav :-)))
Robinio, děkuji za přečtení a milá slova, mám radost, že se Ti dílo líbí. Posílám pozdrav :-)))
avox, díky za přečtení. Listy zeleniny jako je kapusta, zelí, květák apod. většinou ožírají housenky bělásků. Pokud by to byly housenky jiných motýlů, bylo by to asi vyjímečné a příští roky se nemusí opakovat. Zdravím :-)))
Marcela.K.
28. 07. 2009
No konečně se Písmák rozběhl a mohla jsem si přečíst tohle Tvé pěkné dílko...
Hezký motýl, ve volné přírodě se mi motýli taky líbí, ale když mi na zahradě jejich housenky ožírají kde-co... nechci používat chemii a tak budu letos asi i bez růžičkové kapusty... a nebyli to bělásci... škoda mluvit :-)
macecha, avox, Zuzulínka, synáček, kouzelná_květinka -
děkuji za milé zastavení i odezvy, kterými jste mě moc potěšili a díky i za tipy:-)))
VT Marvin - děkuji za milé zastavení i kritiku. Dílu jsem skutečně moc času nevěnovala, on ani nebyl. Zadání soutěže jsem objevila na poslední chvíli - odpoledne v den uzávěrky soutěže, takže jsem psala skutečně "z rychlíku" a moc jsem to po sobě nečetla, za což se omlouvám.
Přeji Vám všem krásný den a posílám motýlkový pozdrav
(přástevník kostivalový)
kouzelná_květinka
23. 07. 2009
Je to velmi krásné svědectví… (o kráse přírody, ale i o kráse Tvé duše)… díky a * :o)
Tady kolem jsem na hory zvyklá, kopečky jsou všude kolem mě a občas to dí zabrat je zdolat....ale tohle člověk rpostě musí mít rád...*
Oldjerry, Diana, Iveta, reinka, macecha, vodník, jjj -
děkuji Vám za milé zastavení i odezvu, která mě potěšila :-))) Posílám pozdrav a přeji dobrou noc
Oldjerry - cestu na Říp od nádraží ve Ctiněvsi po červené jsem zvládla, ale posledních 500 m, než jsem došla ke skalkám, také po čtyřech :-)))
Oldjerry, Diana, Iveta, reinka, macecha, vodník, jjj -
děkuji Vám za milé zastavení i odezvu, která mě potěšila :-))) Posílám pozdrav a přeji dobrou noc
Oldjerry - cestu na Říp od nádraží ve Ctiněvsi po červené jsem zvládla, ale posledních 500 m, než jsem došla ke skalkám, také po čtyřech :-)))
To byl tedy dobrodružný výlet! Ještěže to dobře dopadlo. Trnula jsem :-)****
Jano - pro tebe je tu příroda středobodem, ale pro mne (a jistě nejsem sám) je středobodem tvůj výkon. Znám tu cestu a mohu všem, kteří ji neznají, říci, že je to záhul i pro zdravého člověka, není-li zrovna horolezcem. Já nejsem a tak bych si na ni už dneska ani netroufl... cesta na Říp je proti tomu autostráda a i tam jsem toho měl dost.
Norsko a Bíšo,
děkuji za přečtení, milá slova i tipy. Posílám pozdrav :-)))