Žít navěky

   „Žít věčně.“ Neznám nikoho, kdo by o tom aspoň jednou nezatoužil. Mně se to splnilo. Měl bych být šťastný, radovat se a užívat života, řeknete si, ale tuhle věčnost nechce zažít nikdo.

   Bude to už skoro týden. Týden a nebo měsíc? Měsíce, roky, minuty, ztrácím se už ve všem. Důležité je, že odešla. Nechtěla, ale nebála se. Obdivoval jsem její statečnost. Říká se, že není důležité kolik blízkých stojí vedle vás na smrtelné posteli, ale kdo z nich vás při tom pevně drží za ruku. Já tam stál a její křehkou studenou ruku jsem byl rozhodnutý už nikdy nepustit. Usmála se na mě a řekla naoko rozzlobeně: „Jestli mě nepustíš, zavolám na tebe naší uklízečku Irču, to se budeš divit jak se umí ohánět koštětem.“ Ani jsem se neusmál. Napadlo mě, jak hrozně moc času tráví v nemocnici, když už zná uklízečky jménem. Neměl jsem takhle přemýšlet. Měl jsem se jen usmát a dlouze ji políbit. Ale počkat, vždyť já to udělal. Sakra, proč jen ten polibek nemohl být delší!? Tu noc jsem ji celou dobu držel za ruku, zkoumal každý milimetr její kůže a nepřál si víc, než navrátit mu přirozenou zdravou barvu. Občas sebou ze spánku škubla a já ji přitiskl více k sobě. Věděla, že tam jsem pro ni, stejně jako teď ví, jak moc mi chybí.

   Nikdy – to slovo v sobě skrývá tu odpornou nekonečnost. Sedím u stolu, chodím ulicemi, ležím v posteli. Prostor kolem mě plní prázdný vzduch, místo vůně jejích vlasů. Nikdy ji neobejmu v náručí jen tak pro radost, pro ten pocit blízkosti, pro tu vůni, bez které se dusím čerstvým vzduchem. Zdál se mi sen, nedával vůbec smysl, ale byli jsme tam spolu. V autobuse se na mě usmála malá modrooká holčička. Je tolik maličkostí, které bych jí chtěl říct, ale vše mi překazí zase to prokleté slovo – nikdy.

   Pohladil jsem ji po tváři. Zavřela oči a lehce se opřela do mé dlaně jako by to byl ten nejútulnější polštář. Vyprávěl jsem jí o sobě a ona mě při tom vzala za ruku. Ve špatně osvětleném baru, uprostřed hlučných ožralů se na mě tázavě podívala a já se nedokázal odtrhnout od jejích očí. V tak obyčejných momentech byla neodolatelná.

   A teď mám žít bez ní. Celý nekonečný život bez ní. Proč? Nechci žít déle, jak pět minut. Pět minut ji těsně svírat v náručí a s tímto naplňujícím pocitem vše skoncovat.

   A co je nejhorší? Že to vše přejde. Znovu se budu smát, užívat života, spokojeně spát a těšit se na jiné. Možná i milovat. Držet jinou ženu v náručí a vonět k jejím vlasům. Říkat jí o všech maličkostech, které mě zaujmou a cítit, že mě poslouchá. Počkat, řekl jsem opravdu milovat? Ne, láska pomine. Uschne a rozpadne se. Shoří a popel, který po ní zůstane, už nikdy nebude celistvý. Jen smrt dokáže uchovat lásku nekonečnou.