Sebevrah

V pokoji bylo šero i přes den, závěsy neroztahoval. Ležel na posteli a koukal prázdnýma očima do stropu. Občas na chvíli zaměřil pohled na monitor počítače. Už zase se cítil podivně prázdný a zbytečný. Stávalo se mu to čím dál častěji.

Ve škole už nebyl dva týdny. Vlastně za ty poslední dva týdny skoro nevyšel z domu.

Rozhodl se, že to udělá. Zkoušel to už víckrát, ale vždycky si to rozmyslel. Tentokrát se to ale nestane, protože na to nebude sám.

Podíval se na hodiny.

„Už je čas,“ řekl si tiše sám pro sebe. Oblékl si bundu a sešel dolů po schodech.

„Kdy přijdeš?“ zavolala za ním matka, když bral za kliku.

Nikdy, chtěl říct.

„Nevím, večer...“ odpověděl a zabouchl dveře.

Venku už byla tma. Potácel se ulicí a cítil se ještě hůř než dřív. Ani nevěděl, jestli to vážně chce udělat. Už zase v něm rostly pochyby.

„Spoustě lidí budeš chybět,“ ozýval se vnitřní hlas. „Nevím proč sám sebe nenávidíš. Máš spousty přátel... rodinu...“ pokračoval.

„Za pár dní zapomenou. Nikdo mě vlastně nepotřebuje,“ odpovídal ten druhý. Stejně tak trochu tušil, že to neudělá. Jak se přibližoval mostu, co vedl nad kolejemi, čím dál víc si uvědomoval že to udělat nechce. Vlastně by naopak mohl vymluvit skok tomu druhému.

„Kdo to vlastně asi bude?“ Přemýšlel. „Určitě nikdo normální, když se chce zabít.“

Když došel až doprostřed mostu, bylo mu jasné, že chce žít. Stávalo se mu to každou chvíli. Byl na dně a najednou se cítil skvěle a plný života. Zastavil. Opřel se o zábradlí a čekal. Pozoroval projíždějící vlaky.

Po pár minutách uslyšel napravo od sebe kroky. Ohlédl se a spatřil siluetu. Za chvíli mohl rozeznat i obličej.

„Dívka. Kdo by to byl řekl. To nebude ona. Vypadá šťastná... a krásná. Bože, ta je krásná...,“ blesklo mu hlavou, než se zastavila u něho.

Napřáhla ruku a ze široka se usmála. Nechápal.

„Jana,“ představila se.

Nechápavě ruku sevřel.

„Ne že by na tom teda záleželo... ale Hynek.“

Usmála se ještě více zeširoka a naklonila se přes zábradlí.

„Jů, to je vejška!“ zvolala hlasitě.

Nepůsobila jako někdo, kdo chce skočit. Zmátlo ho to.

„Myslím, že to vlastně nechci udělat,“ vykoktal ze sebe po chvíli nesměle.

Přísně si ho změřila.

„Nechceš,“ oznámila mu. Vzala ho za ruku a táhla pryč. Nic nenamítal. Cítil se vteřinu od vteřiny zmatenější.

O pár chvil později už seděli v baru a docela dobře se bavili. Alkohol mu nakonec rozvázal jazyk. Cítil se dobře. Mluvili o všem možném, pořád se smáli.

„Proč jsi vlastně přišla?“ zeptal se trochu vážněji.

„Tys nechtěl skočit,“ odpověděla jakoby nic. „Nepoznáváš mě že ne?“

„Měl bych?“ nechápal.

„Vídáme se ve škole. Ale nikdy si mě nevšímáš... Sprostě využívám toho, že jsi citově zraněnej,“ špitla se šibalským výrazem ve tváři. Vypadala při tom naprosto úžasně. Pak se k němu naklonila a políbila ho.

„Nevěřím, že bych tě přehlédl,“ pokusil se o kompliment, když se odtáhla. Usmála se.

Nakonec z toho byl krásný večer.

„Zopakujem si to zítra znovu?“ zeptala se při loučení.

„Skok z mostu, nebo setkání?“ zasmál se.

„Zavolám ti ráno,“ a rozloučila se polibkem, načež se otočila a zmizela ve tmě.

„Sakra. Jak já můžu bejt takovej vůl a vůbec přemejšlet o tom, že bych si něco udělal. Vždyť život může bejt krásnej,“ smál se sám sobě, když doslova vtančil na přechod pro chodce. Nerozhlížel se kolem. Byl jak omámený. A to nejen alkoholem.

PRÁSK!

Strašná rána narážejícího auta mu přetrhla myšlenku. Tak příšernou bolest, jaká mu projela tělem si nikdy ani neuměl představit. Skácel se na zem a ztratil vědomí...

Na chvíli se ještě probral v sanitce. Nedokázal otevřít oči, ale jakoby vzdáleně slyšel hlasy a houkačku.

„Co myslíš, dostane se z toho?“

Chvíle ticha.

„Ne. Ten nepřežije ani převoz do nemocnice... Ztrácíme ho.“