Sociologický průzkum na téma: Bože, jak hluboko jsem klesla!

   Všechno to začalo, jak jinak, než v prenatálním období. V té době jsem se totiž sugestivně přepohlavnila a to prosím svému otci navzdory! (Nebo to se alespoň zcela stoprocentně domnívá.)

            Na světě neexistuje nic jako: člověk, už od prvopočátku, momentu, kdy spermoška vstoupí do vajíčka, je to okem nespatřitelné nic buďto samička, nebo sameček.

            Ano, mám v občance F. Bohužel.

            "And I'm crying for things that I tell others to do without crying." ("A brečím pro věci o nichž ostatním tvrdím, že jdou bez pláče.") Přesně tak, jak zpívá R. Spector ve své písni Man of the Thousand Faces, aby mě dojebala. Jo, jo, nesnáším sebelítost. Jenže v mém životě se udály dvě zásadní zrady. (Zajímavé je, že se v těchto případech vždycky vynoří slůvko "jenže".)

            Nejdřív mě čekala ta brutální nadpásovka s tím, že mi ve třinácti narostla prsa, tím pádem jsem přišla o přátelství klučičích kamarádů, kteří mě začali vnímat coby lovný objekt.  Poté jsem se stala citově rezistentní, nejspíše proto aby mě v mých devatenácti  mohla překvapit další  brutalita, tentokrát ve formě podpásovky - začala jsem něco cítit k opačnému pohlaví.

            Intenzivně jsem si snažila vsugerovat: mě se přeci takový věci nedějí, abych stejně nakonec došla k šílenému zjištění, že dějí.

            Jako malá holka jsem, asi jako každá toužila dostat milostný dopis ve stylu Lorda Byrona či Karla Hynka Máchy, ironií tedy zůstává, jediný, jaký jsem kdy obdržela, byl od slečny, která byla na slečny. V tom dopise (Když to budu bagatelizovat, což asi není moc hezký.) stálo: "Vím, že nejsi na holky, ale potřebovala jsem ti to říct." Přišlo mi to totálně kontraproduktivní, ale dneska to už chápu. Tím mám na mysli potřebu říct, že člověk něco cítí. I když si je vědom iracionálnosti svého počínání. Takže jsem mu to polopaticky (Nebo to jsem se alespoň domnívala, neb pořád tam byla přimíšena jakási pseudo-důstojnost, metafora a nadlehčenost.) napsala a Objekt (Jak jsem ho z poměrně dětinského důvodu nazývala, abych si dokázala, že jsem nad věcí.)  se usnesl "nepochopit situaci".

            Upřímně, ano, byla tam iluze potenciálního vztahu, ale spíše jsem doufala, že mě pošle do prdele a já ho budu konečně moct začít nenávidět!

            Jenže (ano, opět) některé okamžiky byly tak moc kýčovité a při tom krásné, že je můj mozek nedokázal vyhodnotit včas. Nebo asi spíš byla chyba, že jsem se ho v takových chvílích děsně iniciativně jala používat.

            Objekt byl zodpovědný za totální rozklad mojí osobnosti, najednou si moje nehty nic nezavdaly s firemní barvou Mattela, vykládala jsem si karty, a poslouchala Beatels i přes to, že jsem měla normálně problém věřit textům těch písní (It is thrue... I will always love you...). No jasně, proto byla každá o jiné...  A instituce osudu mi přišla svou důvěryhodností podobná Mauntfieldovu kolu štěstí.

            Remarque napsal, že je ateista, ale věřícím upřímně závidí. Já závidím lidem, co věří v "Beatels". Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že v songu "Love me do" si už nedělali prdel jen sami ze sebe, ale i ze svých fanoušků. Něco ve smyslu: "Jak velkou ptákovinu můžeme vypustit do éteru a ty lidi to stejně přijmou?"

            Ký1če se ale dějí a mají být hezký a aktér nemá rokovat nad tím, jak moc je to trapný. 

            "To musí bejt hrozný, necejtit, protože to ti pak ani nemůže vonět druhá osoba, jako se ti líbit. Někdo ti voní a někdo prstě ne."

            Zrudla jsem po špičky palců na nohách. Měla jsem dojem, že nachoví i moje boty, jak jsem je tak hypnotizovala pohledem.

            "A o jaký smysl by jsi chtěla přijít ty?"

            "Nevim... asi o chuť".

            "Ale vždyť to, bys nevěděla, jak někdo chutná, když mu dáš pusu."

            Teď měl nastat ten moment, kdy jsem mu měla strčit jazyk do krku, ale nenastal.

            Protože měl na sobě sluneční brýle a já neřekla zrak a potřebovala jsem ty dvě sekundy před tím, kdy na toho druhého civíte a je to hrozně hezký a jasný co se stane...

"Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo." (Láskopad, Chinasky)

            Nestalo se, potřeboval odjet, bylo to jako: Uložit hru? Ano Ne. Oba jsme nejspíš zmáčkli Ano. Ale co z toho...  Neozval se a přitom byl na tahu, možná zapomněl na těch předchozích pět kol, kdy jsem ho vynechávala. Jenže jsem asi podvědomě nejen toužila po tom všem kýči, co jsem se ho děsila, ale i po tom být sbalená!

            A opět jsem řvala pro věci, o kterých ostatním říkám, že jdou bez pláče.

            O týden a den později jsem stála na Druhém břehu Prahy (konkrétně Letné) s mužem, který byl ve své podstatě ideální (Ano, nacházela jsem se v režimu: NÁPLAST.)  a čuměla na místo, kde jsme před několika dny seděli s Objektem. Hlavou mi běžel seznam věcí, jenž Objekt nikdy neudělal. Dále bylo přítomno: vědomí, že je nevysvětlitelné, se v tuhle chvíli rozbrečet a přesvědčení, že tenhle muž mi "nevoní", jakkoli by k tomu mohl mít teoreticky blízko.

            Kouzlo nefungovalo!!!   

            Sbalila jsem ho asi tři dny před tím, pouhým faktem toho, že jsem odstranila "emocionálně kastrující výraz" (jak tu zbraň nazývá má nejlepší kamarádka), kterým jsem do té doby "odměňovala" všechny potenciální zájemce, dokonce i ty, co se mi líbily.

            Stály jsme s tou samou kamarádkou před barem a řešily rozpal písma, chtěly jsme jít do vnitř, ten večer byl speciálně vyhrazený mému dětinskému zvedání sebevědomí a on se vyskytl a tasil, což mě po předchozí letargii Objektově k jakýmkoli mým podnětům odzbrojilo.

                        "Byly jste tam někdy?" Otázal se a šilhnul po oranžové ceduli s odporným písmem. Vydržela jsem neříct co si myslím a jen se usmát. Nechat se sbalit, byla jedna z nejtěžších věcí, jaké jsem kdy podstoupila, s Dentistou, jak jsem se asi během deseti sekund dozvěděla, to bylo ale o poznání snadnější, používal kombinační myšlení a i ve stupidní sms vždy dokázal sesmolit něco alespoň trochu originálního.

            Potřebovala jsem věty typu: "Vrtám, ale myslím na tebe."A dostala jsem je. Procházku Prahou a měla jsem jí. Bez toho abych si o to polopaticky říkala.

            Dokonce ustál i konfrontaci s mým humorem. Nechápal ho, ale dokázal ho akceptovat. Poslouchal PinkFloydy a kvůli mě se rozhodl dočíst Svět podle Garpa. Byla jsem z toho tak dojatá až jsem mu odpustila nekončící srovnávání s Helenou coby románovou postavou.

            "No chlapče, penisy neukusuju." Nepochopil, evidentně ještě nebyl na konci té knihy. Obávám se, že by bylo věcnější srovnání s Jenny. Zatvrzelá feministka, nechápající instituci sexu. Nebo aspoň ve vztahu k němu.

            "Bože, Helena" (byl to Slovák) "já bych ti snad i recitoval básně, ale bolo by to taaak neskonale trapné." Ano bylo! Ale, ano, po něčem takovém vlastně podvědomě toužím. Další kýč, kterého bych se mohla leknout. Za tenhle postřeh získal spoustu bodů! Lehce smazatelných pouhým faktem toho, že mi prostě "nevoněl".   

            Chtěla jsem to nějak humálně ukončit, nicméně přestat zvedat telefony mi připadalo nehodné jeho intelektu a snaze. Chtěla jsem mu to říct, ale nedokázala jsem to dostatečně šetrně. Začala jsem u věty:

            "No víš jde o to, že tvoje přítomnost ve mě nevyvolává husí kůži." ( Ohánějíc se příměrem, který před tím použil.) a skončila u toho největšího klišé: "Fyzicky mě nepřitahuješ. Obávám se, že můžeme být tak maximálně kamarádi." Samozřejmě, nemohli jsme jimi být. Nicméně klišé zabralo, pochopil a přestal se ozývat.

            Aha, tak k tomu jsou dobrý klišé. Lidé je používají v zoufalství, v momentě kdy kouzla, metafory ani jinotaje nefungují, neb se sází moc na to, aby zůstaly věty nesprávně pochopeny. A já si jima asi musela projít, abych přišla na to, jak moc jsou zbytečný!

            Pak bylo Heleny a hned po ránu mi přišla sms. Po skoku po telefonu s malinkou nanicovatou dušičkou, zda se nejedná o Objekt (barometr naivity praská), jsem přišla na to, že je to Dentista.

            Neodepsala jsem. Jednou jsem se rozhodla, darovat mu tu výsadu mě nenávidět (něco co jsem od Objektu nikdy nedostala) a hodlala v tom pokračovat.

            Není ani konec příběhu a svině pointa má áčko. To jediné, co mě drží nad vodou, je civění  na svůj život z venku. Upřímně, coby absurdní drama či spíše fraška je to mnohem zajímavější, snesitelnější a hlavně úsměvnější.

            Nedávno jsem totiž přišla domů a přihlásila se na modrou síť. Mé z venčí  přihlížející já, se napřed sice mínilo pochcat smíchy, ale nakonec se usneslo: patologickým případům se nemá smát.

            Bože jsem trapnější, než kdybych se převlíkala za instalatéra, jako Ivan Troyan v Samotářích. Jsem tak trapná, že ani Ivana Chýlková v Díky za každé nové ráno se při recitaci své básně NEMOHLA CÍTIT TRAPNĚJI! Jsem tak trapná, že můžu s ledovým klidem konkurovat projevům míru a nenásilí.

            Kde končí nešťastná zamilovanost a začíná alibistická zhrzenost?

            Myslela jsem si, že jsem takový terno, že když budu chtít, tak budou muži zastavovat svět a hádat se o to, kdo vystřídá Atlase, protože jsem se právě, byť naprosto afektovaně rozněžnila nad jeho skoliózou.

            Nekonalo se! (Záhadné.) Objekt měl ve statusu na modré síti:  ve vztahu.

            Režim mojí čelisti: DRŽKOPÁD.

            Vykonstruvala jsem si v hlavě historku o tom, že to není pravda, že to udělal, kvůli mě, abych si to přečetla a nesváděla ho, protože jsem přeci tak neuvěřitelně neodolatelná, že uvidět mě a já hodit něco jako "souhlasný výraz", skončím na stole. (Vynechávám drobný fakt toho, že to prostě neumím).

            Namísto toho abych si řekla: No, mohl jsi mít pěknou holku (a skoliózu). Nechala to být, šla o dům dál...

            Mávám lodi s mojí odplouvající důstojností!

            Sedím u Vltavy a čtu U řeky Piedra jsem usedla a plakala. "Usedla" jsem na místě, kde jsme JEDNOU seděli, kde jsem toho tak moc nepojmenovaného prožila a kde se vlastně NIC NESTALO a doufám, že masochismus zafunguje.

            Možná jsem se opravdu zbláznila. Zabouchla se do iluze. Jakési chemické reakce, která mi sepnula v hlavě, ku příležitosti představy o někom, ale ten někdo není, neb i když si to přiznávám nerada, za osoby mluví činy. A vzhledem k tomu, že ty faktické se notně liší od těch vysněných. Nemiluji HO, ale představu o něm. Jak se jí zbavit?

            Možná chodí lidi do kostela proto, aby každou neděli na konci každého týdne slyšeli "Amen". Co jim poskytne prostor pro nový seč virtuální začátek.

            Jsem ateista...

            Tak se vozím metrem, hypnotizuju kabely přes krokodýlí slzy a teatrálně přejíždím zastávku, protože potřebuju slyšet ještě několikrát: "Ukončete, prosím, výstup a nástup. Dveře se zavírají."