30. SUPERKOULE - soutěžní dílo č. 5

Stříbrných stříkaček tři sta a třicet tři
dostal jsem k stříkání k třicetinám
když ale osud mi život můj připepřil
koukám - a třicet z nich stříká jinam

proto, ač všechny zas
stříkaj mi k oslavě
myslím si svoje
a nechávám na hlavě

***

Tedy zrovna do Jeruzaléma, že by se mi chtělo… No, ale když pán poručí, co ženská nadělá. Fakt je, že ten fešáček z Kariotu mi nebyl proti mysli. Vážná tvář, ostře řezaný profil, postava ztepilá,čisťounký jak ze škatulky a spíš introvert myslím. Sladký, jak už třicátníci umějí být, a naivní až běda. No, až na ten poslední večer, když se vracel od Kaifáše jako troska. Ale nepěkné výjevy, ty já umím vytěsňovat (i když v tomhle případě spíš platí, že přání otcem myšlenky).

Zahradnice z Getsemanské zahrady z něj byly celé pryč a „Judo sem, Judo tam,“ div se nepřetrhly, aby se o něj mohly otřít. Vedle mě neměly nárok samozřejmě, ale já na něj opatrně. 

Poklekajíc modlívala jsem se v jeho doslechu, když tam chodíval s tím svým blonďákem a partou nějakých rybářů nebo co byli zač, a když už jsem ho pak měla na udičce a vyprávěla mu, jak mě zlý bratr chce provdat za starce ze severu, osmělila jsem se: „Judášku, nemohl bys mě vykoupit? V té pokladně, co pořád opatruješ by se jistě našlo dost do bratrova chřtánu.“

Přiznávám, že tudy cesta nevedla, ale když jsem mu na schůzky začala chodit zbitá, pořád bledší a tak vůbec, co vám budu povídat, viděla jsem, že začal přemýšlet, jak těch třicet stříbrňáků, co za mně bratr jako chtěl, sehnat.

Jak to bylo dál pomlčím, je z toho nejotřepanější příběh co svět světem stojí. Poraďte mi ale, kamarádí černokřídlí, jak zapomenout na jeho oči ve chvíli, kdy jsem mu z ruky vyrazila ten váček s penězi, co ke mně vztahoval, a zasyčela už ze vzduchu, rozpínajíc plášť: “Pamatuj, že mé jméno je ASMODEA.“