duše jako staniol

Za zády velmi dlouhý den

přiznávám, možná to byl sen

ač měsíc bílý je jak křen

teď na povrch chce vše ven

Stín včerejšího dne padá

mysl není čistá radost

vědět tak jak měla ho ráda

svědomí je mi častý host

Je k smíchu co drží opratě

škub sem, tam, hlavně hned

prv radost, pak 'proklatě!'

umět tak volit bez jizev...

Měsíc snad pýchou celý rudý

dál utápím svou 'horkou' hlavu

kdo může za duše své pudy?

což ke břehu pokoje nedoplavu?

Kráčejíc jarním borovím

poznal v jejích očích lesk

nejistota? láska? kdo ví

z kroků do stran zbyl jen stesk

Měsíc již v sluneční blůzce

vím, že duše je staniol vonící

po stesku, kokosu, citu a skořici

modrý tenký závěs tiše hnul se