Ragtime I

Začal jsem psát knihu a chtěl jsem, aby to byla dobrá kniha. Málem se mi to povedlo, posuďte sami:

 „Aha, takže vy studujete matematiku, ano?“ začala slečna. Před slovem ‚matematiku‘ lehce nahrbila nos, jako kdyby místností zavanul puch. „Ano, studuji, v posledním ročníku.“ Nebyl to můj první pohovor, takže už jsem věděl, jak reagovat. Neudiveně, klidně, věcně. Má to tam přece napsané, proč se ptá?

„A, tedy, na co se při studiu specializujete?“ ukončuje vteřinu ticha slečna a urovnává si na nose brýle, lehce natáčí na stranu hlavu a přitom zamrká. Začnu jí vyprávět o modelech, rovnicích, řešitelnosti těch modelů. Začínám jednoduchým příkladem padajícího kamene, pokračuji tím, jak lišky pozírají zajíce a co s tím dělají matematikové, zakončuji povídáním o tom, jak stání na rovné desce je vlastně strašně dynamický proces, kdy zatížení růžných částí té desky silně kolísá a co se přes takové modely dá zjistit o našem mozku. Slečna mě pozoruje, občas si udělá poznámku a nakonec vypadá trochu zmateně. Matematiku si přece pamatuje ze školy, není to ještě tak dlouho, co ji to tady ten blázen povídá za nesmysly? To jsou přece příklady a počítaní, žádné lišky. Ach jo, co nám to sem leze a ani to člověk nemůže jen tak vyhodit.

„To je zajímavé,“ povídá slečna, když skončím. „Jak byste charakterizoval svůj dosavadní život?“ Aha, říkám si, zase mě dostali. Zase mi budou klast zákeřné otázky, já na ně bezelstně odpovím, oni ty odpovědi zapíšou do tabulek, nakreslí podle nich diagramy a vyjde jim, že na danou (žádnou) pozici se nehodím, protože A2 má být spojeno s B4 a ne s C3. Metoda na zachycení osobnosti. Zaháním černé myšlenky a soustředím se na otázku.

„Ragtime,“ odpovídám. „Prosím?“ Slečně se nedaří zakrýt překvapení. „To je černošská hudba, z níž vzniknul jazz,“ snažím se zachránit situaci. Zase spatně, bude si myslet, že se nad ni vyvyšuji, abych jí ukázal, jak je hloupá.

Zkouší to na mě pres sex? Přemýšlí zatím slečna. Tak se přece říká těm, co si vyměňuji partnery, podle té staré hudby. Kouká na mě, utře si čelo a zeptá se. „A proč ten rag-time?”

Už se bojím něco říct. Jsem zase zpátky v mateřské školce, když jsem o autu prohlásil, že je to Citroen a týden se mi blbečkové smáli, že autu říkám citrón. Nebo když jsme byli v sobotu na procházce ve Kbelích a já se o tom v pondělí zmínil, měli z toho legraci, že jsem byl ve kbelíku. Ach jo, už je to tu zas. Všechno spatně, ale dohraju tu grotesku, haj hou.

„Moment překvapení, víte?“ Neví. „V jednom okamžiku se změní směr vývoje skladby, úplně se otočí rytmus.“ „Aha,“ slečna zase kroutí nosem. Pokračujeme několika dalšími otázkami a odpověďmi. „Děkuji vám, ozveme se,“ končí nakonec škrobeně rozhovor a kouká skrze mě ke dveřím. Já, uprostřed věty váhavě dokoktám slovo, zvedám se, odcházím.

Zazvonil telefon a Martina mi oznámila, že je těhotná. Prsty se po klávesách rozeběhly na všechny strany a hudbu střídal trhavý smích, spíš ďábelský chechot.

Ragtime. Je tu další moment překvapení.