Kdo mi, hergot, furt řve pod tim voknem?!

Chci usnout, a pak spát. Spát až do rána. Bez přerušení. A pokud možno- každou noc! Chci toho snad tolik? Asi jo!

Naproti v domě je pivnice, bar a vinárna. Za jedním rohem je Gay club, za druhým restaurace. Tato všechna zařízení jsou hojně navštěvována, což by mi v zásadě nevadilo, pokud by tam všichni hosté rovnou i přespávali- stejně se tam o pár hodin později zas vrací. Ale to oni ne. Jejich podniky je nemilosrdně vyplivnou, a oni se svorně potácí, vlní, navzájem nesou, někdy i plazí na zastávku, která se nachází, ach jo, co jsem komu udělala, pod našimi okny! Zpívají, řvou na sebe, občas se i servou; někdy dokonce kohabitují, a to, k mé smůle- nikoli mlčky. Vzhledem k tomu, že v této době jezdí tři tramvaje za dvě hodiny, mám o zábavu postaráno...

Kdyby aspoň všechny ty kůči zavíraly ve stejnou dobu! Spiťaři by mě probudili jen jednou, to bych, dejme tomu, ještě unesla. Ale: restaurace zavírá o půlnoci, pivnice v jednu, bar i vinárna ve tři, no a Gay klub je zřejmě non-stop, pouze se tam střídají zákazníci.

Sousedé, kteří rovněž nedokážou spát s plastifony v uších, nebo by to - při troše dobré vůle- dokázali, ale nemohou, neb by ráno neslyšeli budík, se průběžně pokouší své alkoholem upravené spoluobčany tlumit, rozhánět a různě jim znepříjemňovat život. Někteří na ně ječí z oken, jiní na ně volají policii, další po rozeřvaných hloučcích vrhají drobné přemety, což není tak docela dobrý nápad, protože hříšníci jim je metají nazpět, a na rozdíl od rozespalých sousedů se zhusta strefí.

Musím říct, že- ač chápu jejich pohnutky - mi jejich počínání připadá velmi nedůstojné; tím spíš, že je dokonale marné: efekt veškerý žádný, a ještě se ztrapní! Přiznám se ale, že nedávno jsem si smočila i já. Podle všeho totiž přímo pod mým balkónem rozbila stánek se svou živností nějaká sociální pracovnice, zdatná to obchodnice. Podle hlasů vždy dva pracovali, a ostatní fandili, přičemž to zřejmě točili do kolečka, a nebralo to konce. 

Asi tak po hodině bylo jasné, že bez mého zásahu to nepůjde. Policii jsem vyloučila- to bych se už do postele nedostala. Že bych snad sestoupila dolů, a pohovořila jim do duše, rovněž nepřipadalo v úvahu. Nakonec jsem se rozhodla, že celou vilnou hlučnou smečku osprchuju, čímž je snad odradím od dalšího pokračování. Připravila jsem si malý kbelík s vodou, a opatrně jsem otevřela balkónové dveře. Otevíraly se ven, což se ukázalo jako velká nevýhoda, ale co se dalo dělat. Rozhodla jsem se tento technický zádrhel vyvážit neobyčejnou hbitostí a přesností mých pohybů, abych stihla zavřít dříve, než voda dopadne na rozpálené smilníky, a oni následně pohlédnou vzhůru. Vodu jsem natočila teplou, abych jim náhodou nepřivodila nějaký psychosexuální šok...

Ve chvíli, kdy jsem už už nakláněla kbelík jako sama neviditelná trestající ruka shůry, objevila se ve vedlejším okně rozzuřená, ale za záclonou dokonale skrytá hlava mého souseda, který nepříčetně zařval : „Kdo mi, hergot, furt řve pod tim voknem?! Já vás všechny postřílim a bude, šmejdi jedni zatracený!“ Načež vystřelil několik rychle za sebou jdoucích ran z poplašné pistole, kterou jinak používal jen na Silvestra...

Lekla jsem se tak, že mi kbelík vypadl z ruky a dopadl těsně vedle skupinky. Stála jsem na balkóně jak Lotova žena, blízka infarktu, neschopná nejmenšího pohybu, natož pohybů rychlých, které jsem původně měla v plánu, a zpod balkónu, z refýže i z náhle hustě obsazených oken v celé ulici na mě- rušitelku nočního klidu- pohoršeně zíraly rozespalé rozčilené obličeje!