Ze sebe zle.

Svítá pomalu, ale strašně brzy. Asi jsem na chvíli zadřímal. Obsluha nonstopu nasadila po naučených vlídných úsměvech, následovaných v průběhu noci úsměvy unavenými, kamenný výraz doprovázený náznakem nevyřčených slov "tak už sakra běžte". Začína vařit a servírovat kávy stále ještě poloplnému podniku. Zvedám hlavu, abych se rozlédl po ostatních. Chvíli mi trvá, než se zorientuji v prostoru a zaostřím na ostatní stoly. Je to výjev jako přes kopírák. On sedí a snaží se z posledních sil těžkopádně vyartikulovat slova konverzace. Stále ještě chce působit důstojně a zajímavě. Ona usíná a strašně by si přála, aby ji obejmul. Výjimkou je jen stůl nejblíže baru, kde se dva oni snaží uartikulovat jednu blonďatou onu. Zatímco mi ta moje dnešní usnula na rameni, pozoruji tu trojici. Jak chlapci střídavě chodí na záchod, tak se s nimi střídavě u stolu líbá.

"Tak už sakra běžte," vnímám telepaticky.

A taky že půjdeme, jen se to dilema snažím za každou cenu oddálit. ONA teď zvedla hlavu z mého ramene a ťuká zprávy do mobilu. Pomalu dopíjí rum s kolou, kofolou, koalou nebo čím. Pak se mi znovu opře o rameno a hladí mě v rozkroku. Oba už dlouho dobře víme, kam to celé směřuje, ale tváříme se, že ne. Jestli to začalo opilou konverzací na baru, letmým dotykem ruky nebo líbáním u stolu už nám je naprosto jedno. Nereaguji teď na její intimnosti a sleduji blondýnku se dvěma mladíky. Je mladá, ale kraťoučký sestřih jí nějaký ten rok přidává. V obličeji asi ne příliš hezká, ale to teď asi nedokážu dost dobře posoudit. Rozhodně není cítit rumem a každou chvíli neusíná. Představuju si, že ruka v mém rozkroku je její. Když jde po několika kolech na záchod, zachytím její pohled a posílám jí letmý úsměv. Opětuje ho. To je ovšem výzva. Přesvědčuju sám sebe, že to není jen opilecký nápad a že už jsem vlastně docela vystřízlivěl. Zvedám se od stolu, omlouvám se slečně, která si tedy hlavu opře o stůl, a mířím k toaletám.

"Tak už sakra běžte."

Když s blondýnkou vycházíme z dámských záchodů, potácí se v uličce jeden ze dvou obelstěných mladíků a nechápavě na nás zírá. Spiklenecky s ní na sebe mrkneme. Ukázalo se, že jsem nevystřízlivěl. To ovšem ani ona ne, takže jsme si na dámách docela rozuměli. Po pár krocích zastavuji a vracím se. Tentokrát na pány, protože fyzická aktivita neudělala dobře mému žaludku. Pak je mi mnohem líp. Když se vracím ke svému stolu, všímám si, že blondýnka stojí u baru. Jdu jí říct o číslo.

"Tak už sakra běžte."

Sedím zpátky u stolu, pokořen odmítnutím a snažím se jemně probudit tu spící pannu s novou sklenicí rumu s kolou, kofolou nebo čím před sebou. Zřejmě se na chvíli probrala a stihla si objednat. Fajn, když už to mám platit ... . Ta bloncka mě aspoň nic nestála. Koukám na hodiny. Je skoro pět a já už nemám moc času. Ale co, v sedm zavolám domů, přiznám, že jsem pil a usnul v nonstopu a pak budu pár dní sekat latinu. Teď se to zdá tak snadné. Obracím do sebe ten její kolohnus a jdu zaplatit. Blondýnka odchází, ale tentokrát už její pohled zachytit nedokážu. Zato cítím dva podvedené pohledy od prvního stolu. Baví mě to, klukům je snad o deset let míň.

"Kde mám pití?" šourá se za mnou k baru moje nejdražší položka dnešního večera.
"Dopito," odvětím, "vždyť užs tam spala." Vytahuju z kapsy telefon a kontroluju čas.
"V pohodě, dám si kafe a budu dobrá. Slečno můžu poprosit o expreso?"
"Espreso," opravím automaticky a sedám si na barovou stoličku. Ona si mé poznámky nevšímá a sedá si vedle mě. Je 5:10 a je mi jasné, že jak se čas doposud vlekl, tak se teď nemilosrdně rozběhne. 

"Tak už sakra běžte," úplně ta slova slyším.

Káva je dopitá a rum s kolou nebo čím opět objednaný. Hned dvakrát. Píšu zprávu, že jsem pil, spím u Romana a dorazím později. Pak budu pár dní sekat latinu. Píšu Romanovi a vypínám telefon. Je skoro třičtvrtě na šest a káva zřejmě skutečně zabrala. Její ruka už se dere pod kalhoty a tahle dětská hra se mi pomalu zajídá. "Kondom mám," šeptám jí do ucha. Táhne mě k toaletám, tentokrát míříme na pány. Ze spící panny se klube náruživá slečna. Zážitek mi trochu kazí skutečnost, že ze dvou kabinek vybrala zrovna tu, která před hodinou posloužila mému podrážděnému žaludku. Příliš jsem se nenamáhal po sobě uklidit.

Znovu sedíme na baru a od prvního stolu mě propichuje už jen jeden pohled. Opilejší mladík zařezává na stole.

Jak střízlivím, ozývá se svědomí. Tohle dilema mě trhá na dva kusy. Jedna polovina o sobě smýšlí jako o bohu. Druhá připomíná té první zhovadilé božstvo souložící na poblité míse se zpitými úlovky. Musím okamžitě pryč, nebo si objednat další pití. Volím druhou variantu a čas letí. Útržkovitě si pamatuju odchod z nonstopu a slova, která za mnou pronesla ta pěkná barmanka: "Pozdravujte Hanku!".

Celé mi to dochází až po poledni u spící panny doma. Leží nahá na posteli, s vlasy v obličeji se zdá být i docela hezká. Ale to je teď jedno. "Pozdravujte Hanku!"

Bývalá Hančina spolužačka, která se tenkrát ukázala na naší svatbě, pracuje jako barmanka už dva roky. Asi jsem špatně vnímal její telepatické signály, protože vše nasvědčuje tomu, že celou dobu říkala jediné: "Jen počkej, ty hajzle!". Jímá se mě panika, ale záhy si uvědomuju, že teď už je to vlastně jedno. Po chvilce váhání zapínám telefon a čekám smršť zmeškaných hovorů a smsek. Nic. Je mi zle a natahuju se po poloprázdné lahvi, kterou jsme ráno po cestě sem koupili kdesi v trafice. Proč to sakra musí být rum? Kontorluju telefon. Ani pípnutí. Takže Hanka asi volala Romanovi, ten jí potvrdil moji verzi a ona mě teď trestá tímhle mlčením. Dobře, zkouším prolomit ledy jednoduchou zprávou: "Tak prave vstavam,trosku jsme to vcera prehnali." Jdu po paměti do koupelny a říkám si, že jsme tedy asi nedorazili v tak špatném stavu. Dám si sprchu a až když sahám po ručníku dojde v mé hlavě k lehkému myšlenkovému otřesu. Zvedne se mi žaludek. Nevolnost umocní zazvonění telefonu. Na displeji svítí "Hanka". Chvíli váhám.

"Ahoj," snažím se vesele. Naprosto překvapený rozpoznávám, že se do telefonu usmívá: "No nazdar. Co to prosímtě bylo za zprávy?"

Nezmůžu se na nic víc než mlčení.

"No Monika mi říkala, že jste byli u ní a odcházeli jste až někdy ráno. A proč jsi jí to neřekl?" Stále mlčím a mám pocit, že mi něco zásadního uniká, "Hned začala, žes tam byl s nějakou ženskou. A že jste se jí tam ocicmávali jak puberťáci." Hanka se směje, já zarytě mlčím. "Řekni aspoň, že ses polepšil a byla to ta ... Zuzka?" Zuzka, Zuzka, nebyla to ta blondýna? Ne, ta mi jméno neřekla.

"Hm." Vypravím ze sebe o nic moudřejší.

"Stando," Hanka zvážní, "dej se trošku do pořádku, takhle přece nemůžeš dlouhodobě existovat."

"Hm."
"Sem tam si posedět v hospodě je ok, ale takhle se vážně ničíš."
"Hm."
"S tou tvojí si promluvím, jestli nemá sama dost rozumu."
"Se Zuzkou?"
"Takže se tak jmenuje."
"Já nevim."
"No nic, stav se zítra, dnes Ti děti fakt nedám." Mluví vážně, ale usmívá se.
"Miluju tě!" To jediné teď vím a dokážu říct. Ani nevnímám Zuzku, která stojí nahá ve dveřích koupelny.

"Tak zítra, jo? Pa." Hanka položí telefon. Zuzka obrátí oči v sloup a odchází. Sedím na zemi opřený o vanu a koukám do prázdna. Připadám si jako ta největší troska. Jak je to vlastně dlouho? Snažím se vyčíst datum z displeje telefonu. Rok, dva? Proto se mi nechce vystřízlivět?

Zase jsem na dvě půlky. Chce se mi zvednout, oholit se, dát se do pořádku ... a jednou přijít s obrovskou kyticí za Hankou. A pak už jenom sekat latinu ...

Vstanu, seberu z umyvadla svůj krtáček a během čištění zubů se záměrně vyhýbám sebekratšímu pohledu do zrcadla. Je mi ze sebe samotného fyzicky zle. Mučím se přemítáním minulé a všech předešlých nocí. Všech těch jazyků čpících alkoholem a cigaretami, všech těch příliš brzkých svítání a trapných konverzací, každého potupného šukání na poblitém záchodě.

Jdu do kuchyně, kde sedí Zuzka. Věnuje mi letmý pohled, ale nezlobí se. Když si usrkne ze sklenice kofoly s rumem, dokonce se i usměje. Potřebuju zjistit jediné. Jestli mi to taky pomůže k úsměvu.