Socky

SOCKY
 
 
O své děti přišlo vinou sociálních úřadů už  mnoho  rodičů.Důvody,které  si  sociální  pracovnice vymyslely,jsou různé a je jich mnoho.Sociální pracovnice totiž dokazují pouze svoji moc,kterou nad rodiči a jejich dětmi mají.A vůbec je nezajímá,jestli důvod k odebrání dětí je oprávněný,nebo ne.Řídí se heslem:odebrat a víc se nezajímat.
Jan Bol  byl redaktorem  okresních  novin CESTA.Patřil  mezi nejlepší a nejuznávanější ve svém oboru,na okrese.Mnohokrát  mu kvůli  některým kauzám,o kterých psal,šlo i o život.On se však nikdy nezalekl a své kauzy vždy dotáhl až do konce.
O jeho kvalitách a úspěších se přes několik svých známých a kamarádů dověděl i Miloslav Zavadil,který byl právě jedním z rodičů,jímž pracovnice sociálního odboru odebraly děti.
Miloslav Zavadil dlouho přemýšlel o tom,jestli se má skutečně obrátit na novináře a svěřit se mu se svým problémem.Nebyl  totiž  člověkem,který si  chodí k někomu stěžovat,nebo snad někoho pomlouvat.Impulsem,proč  se rozhodl  svěřit se novináři,byla  reportáž v hlavním večerním televizním zpravodajství,ve kterém se na obrazovce objevily právě jeho děti.
S redaktorem Janem Bolem se Miloslav Zavadil seznámil jedno   deštivé odpoledne,v  kanceláři redakce okresních novin CESTA.
Redaktor Jan Bol položil na stůl diktafon a zapnul jej.
Redaktor Jan Bol: „Pane Zavadile.Na začátku by se slušelo,kdyby jste se nám    trochu představil.“ 
Miloslav Zavadil: „Jmenuji  se Miloslav  Zavadil a  se svojí,o dva roky mladší manželkou,máme čtyři děti.Tedy-měli  jsme.Nejstarší  se  jmenuje  Pavel,mladší  je  Helena,ještě mladší je Petr a ta nejmladší Karolínka.“
Redaktor Jan Bol: „Říkal jste,že jste děti měli.Co se stalo?Kde jsou vaše děti teď?“ 
Miloslav Zavadil: „V jednom z pražských dětských domovů.“
Redaktor Jan Bol: „Jak k tomu došlo,že vaše děti byly umístěny do dětského domova?“ 
Miloslav Zavadil: „V  lednu roku 2008  se  k nám do bytu drze vetřely dvě  pracovnice  sociálky.Už ze začátku nám vyhrožovaly tím,že jsme povinni je okamžitě pustit do bytu,jinak si přivolají na pomoc policii.Odůvodní to prý tím,že jim úmyslně  bráníme v úředním výkonu.“
Redaktor Jan Bol: „A pustil jste je dovnitř?“
Miloslav Zavadil: „Zabránit  ve vstupu už  jsem nestačil.Prostě mě odstrčily a šly dál.Oháněly se tím,že v tu chvíli jde možná dětem o zdraví,ne-li o život.“
Redaktor Jan Bol: „Proč  jste nezavolal  policii?Tohle si přece pracovnice sociálky nesmí dovolit. Do bytu vám nesmí vstoupit nikdo,koho nepozvete.Pouze policie k vám  může takto vstoupit.A i ta musí mít velmi vážný důvod.A hlavně soudní příkaz.“
Miloslav  Zavadil: „To  mě  v  tu chvíli vůbec nenapadlo,jak jsem byl překvapený tou jejich drzostí."                                                                                                                       Redaktor Jan Bol: „A šlo vašim dětem o život,když k vám ty sociální pracovnice takto vtrhly?
Miloslav Zavadil: „Ale vůbec ne.Pavel a Helena dělaly úkoly do školy,Petřík si hrál s  autíčkama a malá Karolínka spala v postýlce.Ty dvě sociální  pracovnice,jakmile vstoupily do dětského pokoje,ihned Karolínku vzbudily.“
Redaktor Jan Bol: „A z jakého důvodu ji vzbudily?“
Miloslav Zavadil: „To nevím.Když  jsem se  ale ptal,odpověděly mi,že se nemám vůbec starat,jinak že prý bráním úřednímu výkonu.“
Redaktor Jan bol: „Co bylo dál?“
Miloslav Zavadil: „Manželce ty dvě socky nařídily,aby malou okamžitě přebalila a nakrmila.“ 
Redaktor Jan Bol: „Jakým způsobem vaší manželce nařídily,aby malou přebalila a nakrmila?
Miloslav Zavadil: „Řekly: 'Okamžitě ji přebalte a nakrmte!A ty nekřič!'“
Redaktor Jan Bol: „Cože?To takhle okřikly malou Karolínku?“
Miloslav Zavadil: „Ano.“
Redaktor Jan Bol: „Jaký byl důvod jejich návštěvy?“
Miloslav Zavadil: „Když  jsem se jich ptal,proč přišly,tak mi odpověděly,že dostaly několik anonymních dopisů,které musí prošetřit,jestli se zakládají na pravdě,nebo ne.Z  toho,jak se k nám chovaly-a to nejen ten první den-jsem nabyl vědomí,že už  dávno byly přesvědčené,že ty anonymy byly  pravdivé.Často jsem si myslel,že si ty anonymy snad samy napsaly.“
Redaktor Jan Bol: „Jak  se  ty dvě sociální  pracovnice jmenují?Pokud se tedy nebojíte říct jejich jména.“
Miloslav Zavadil: „Nebojím.Jedna z nich je vedoucí sociálního odboru a jmenuje se  Helena  Eslová.A ta druhá socka Aneta Černocká.“
Redaktor Jan Bol: „Jak se k vám ty dvě chovaly?“
Miloslav Zavadil: „Už  od  prvního  dne s námi jednaly jako s dobytkem.Nesměli  jsme najednou to,ale  museli  jsme ono.Vše,co  nám ty dvě nařizovaly,jsme museli do puntíku splnit.Stále pořád dokola nám vyhrožovaly,že pokud nesplníme to,co nám  obě nařídí,tak nám okamžitě seberou děti.Řeknu vám ale,že nejhorší byla  ta  jejich první návštěva.Tolik ponížení,co jsme museli snášet a nesměli jsme se proti tomu vůbec ohradit..“
Redaktor Jan Bol: „A to všechno před vašimi dětmi?“
Miloslav Zavadil: „Ano.Stále  před  nimi opakovaly,že by se  za takové  rodiče styděly a že se na nás v dospělosti  stejně vykašlou.Ty  socky  chodily po bytě,otevíraly  všechny skříně a co se jim nelíbilo,vyhodily  na  podlahu.Prohledaly  i  skříň s jídlem  a lednici.Nakonec se pokusily prohledat věci i dvěma nejstarším dětem,které si v tu dobu dělaly úkoly.Měly ale smůlu.Jakmile sáhly nejstaršímu Pavlovi na  aktovku,bylo zle.Pavel té Černocké vytrhl aktovku z ruky a řekl jí,že na jeho věci nikdo cizí  sahat nebude.Ani  ona ne.Černocká  mu  odpověděla,že má zvláštní výchovu a že roste pro kriminál.Pavel si to ale nenechal líbit a řekl  jí,naprosto klidně a slušně,aby mu laskavě vrátila tu padesátikorunu,která ještě před chvílí ležela na stole.“
Redaktor Jan Bol: „To chcete říct,že vašemu synovi vzala peníze?“
Miloslav Zavadil. „To nevím.Děti občas od nás nějakou tu  korunu  dostávaly.Tak je docela možné,že nějaké  peníze měl.Já  jsem je  ale na stole  neviděl,tak nemohu  říct,jestli mu je vzala,nebo  ne.Spíš si  ale myslím,že Pavel našel v sobě trochu odvahy a těm dvěma se prostě vzepřel.I za cenu toho,že je nařknul z krádeže padesátikoruny.“
Redaktor Jan Bol: „Jak se to vyřešilo?“
Miloslav Zavadil: „Asi minutu se s ní hádal,jestli mu padesátikorunu vzala,nebo ne.Pak  se děsně urazila.Řekla,že se nevidíme naposledy a obě odešly.Ani  dveře za sebou nezavřely.“
Redaktor Jan Bol: „Aha.A  viděl jste  ty anonymy,o kterých  ty dvě mluvily?Nebo...Nechal jste si je ukázat?“
Miloslav Zavadil: „Dodnes vůbec nevím,jestli nějaké anonymy existují.Pokud jsem kdy chtěl vidět veškerou dokumentaci o naší rodině,bylo mi řečeno,že na to nemám nárok,že je to tajné.“
Redaktor Jan Bol: „Na to ale právo máte.Ne,že ne.Ony jsou povinny vám ukázat celý spis,týkající se vaší rodiny.Zřejmě zneužily vaší nevědomosti.“
Miloslav Zavadil: „To už vím taky.Zjistil  jsem si to od souseda,který  je právník.Ten mi řekl:,Vidět  veškerou dokumentaci,kterou o vaší rodině vedou,pokud je o to požádáš,ti jsou povinny  ukázat.A můžeš si  dělat  i výpisky,nebo kopie celých  dokumentů.' Tak  jsem tedy požádal,velice slušně,paní Anetu Černockou,že bych rád viděl celou dokumentaci,vedenou o naší rodině.Že na to mám podle zákona  právo.“
Redaktor Jan Bol: „Jak to dopadlo?“
Miloslav Zavadil: „Tvářila se dost kysele.Vytáhla  dokumentaci ze skříně a odešla s ní ke své vedoucí.Když se vrátila a položila dokumentaci přede mne,sedla si na svoji  židli a čekala,až si dokumentaci prohlédnu.Dokumentaci ake evidentně chybělo  několik listin,protože byla o něco užší,než když ji Černocká nesla  ke své  vedoucí.“
Redaktor Jan Bol: „A vznesl jste proti tomu námitku?“
Miloslav Zavadil: „Samozřejmě.“
Redaktor Jan Bol: „No a?Jak to dopadlo?“
Miloslav Zavadil: „Div,že mě odtamtud nevyhodila.“
Redaktor Jan Bol: „Ona  vás  kvůli  tomu,že  jste  žádal o nahlédnutí do vaší dokumentace,chtěla vyhodit?“
Miloslav Zavadil: „Nejen  to.Řvala  na  mě,že  lžu a  že dokumentace,která ležela  na stole přede mnou,je kompletní.“
Redaktor Jan Bol: „A jak to dopadlo?“
Miloslav Zavadil: „Přivolaná policejní hlídka mě odvezla domů.“
Redaktor Jan Bol: „Ona na vás zavolala policii?Proboha proč?“                       
Miloslav Zavadil: „Prý  proto,že  jsem  ji  slovně  napadal.Já  jsem se ale bránil proti tomu,že mě osočovala ze lži.Ona mi skutečně nechtěla ukázat některé listiny,a proto je přede mnou schovala“
Redaktor Jan Bol: „Jak jste poznal,že před vámi scovala některé listiny?“
Miloslav Zavadil: „Jednoduše.Pokud někoho požádáte,aby vám ukázal nějakou dokumentaci,tak tu  dokumentaci  nejdřív nenese  ke  své  vedoucí.Pokud se ta dotyčná chce poradit se svou vedoucí,jde k ní přímo a bez dokumentace.To za prvé.A za druhé: Složka,kterou  Černocká  přinesla  od  své  vedoucí,byla užší,než ta,kterou k ní odnesla.“
Redaktor Jan Bol: „Mohla tam nést jinou složku,než tu,kterou vám přinesla.“ 
Miloslav Zavadil: „Nemohla.Protože  ta,kterou  ke  své  vedoucí nesla,měla na deskách napsáno: ,Zavadilovi'.A  tu  samou  složku,s  názvem ,Zavadilovi',zase přinesla.Buď z ní vyndaly některé listiny,nebo jsou složky dvě.Jedna,kterou mi klidně můžou  ukázat a druhá,tajná,kterou nesmím vidět.“
Redaktor Jan Bol: „Pozoruhodné.Pokračujte.“
Miloslav Zavadil: „Po tom jejich prvním přepadení u nás doma,byl  asi týden  klid.Doufali  jsme, že  nás  už  nebudou obtěžovat a traumatizovat.Nejhůř to nesla manželka,která se z toho  nakonec  zhroutila...Po  tom týdnu se  ale ta socka Černocká objevila znovu.Tentokrát bez své vedoucí,ale s jinou sockou,z nějaké neziskové organizace,která k nám měla docházet každý týden s úkolem,aby naší  rodině  vsugerovala do hlavy,že jsme ta nejhorší rodina a jeden druhého nenávidíme.“ 
Redaktor Jan Bol: „Jak dlouho k ván docházela?“
Miloslav Zavadil: „Chodila k nám každý týden,necelý rok.“
Redaktor Jan Bol: „A jaký to mělo efekt?“
Miloslav Zavadil: „Žádný.Manželka se půl roku léčila v psychiatrické léčebně  a já jsem se staral o děti.“
Redaktor Jan Bol: „Sám?“
Miloslav Zavadil: „Ano.Sám.A  můžu  vám  říct,že  za  celou  tu  dobu nebyl jediný průšvih,nebo stížnost na děti.Dalo by se říct,že jsem se o ně dovedl postarat líp,než  jakákoli matka o své děti.“
Redaktor Jan Bol: „A to se asi nelíbilo paní Černocké.“
Miloslav Zavadil: „To máte naprostou pravdu.Ale proti mně a dětem se ze strany paní  Černocké spustil  takový  kolotoč lží,nenávisti a podrazů,že si to nedovedete ani představit.Nakonec to skončilo tím,že se nesmím,nemůžu,ani neumím starat o děti, jenom z toho důvodu,že jsem chlap a dětem prý  mužská výchova  nesvědčí.Děti prý musí vychovávat pouze ženy.Prý je to tak na celém světě.“
Redaktor Jan Bol: „Nezlobte se na mě,pane Zavadile,ale nemáte pravdu.Je mnoho mužů,kteří sami,bez  žen,vychovávají  svoje děti.A dokonce je někteří vychovávají lépe,než by  je  vychovávala  vlastní  matka.Já  takových mužů znám několik.To,co jste mi řekl za důvod,je docela ubohé.“
Miloslav Zavadil: „Ale  je  to  tak.A  i  proto si ta socka Černocká pozvala k nim na sociálku naši sousedku Veselou.Jak  jsem  se dověděl,tak to jsou dlouholeté přítelkyně.Proto mi i ze začátku bylo divné,jak se dostávají  informace o naší  rodině na  sociálku.Dlouho jsem  nemohl přijít  na to,jak  se  ta socka  Černocká mohla dovídat věci o tom,co se u nás doma řeklo.Nakonec jsem ale na to přišel.Vždycky,když když  jsme  měli  v  obývacím  pokoji  otevřené to velké okno,sousedka Veselá stála na balkoně s diktafonem a vše,co se u nás řeklo,si nahrávala.Všechny  nahrávky potom předávala Černocké.“
Redaktor Jan Bol: „A máte pro svá tvrzení nějaké důkazy?“
Miloslav Zavadil: „Bohužel ne.Vše jsou to pouze tvrzení  proti tvrzením.To je to samé,jako to,co o  nás  píše a tvrdí ta socka Černocká.Bohužel,ale já nemám takové možnosti a známosti,jako ona.“
Redaktor Jan Bol: „Jaké možnosti a známosti?“
Miloslav Zavadil: „Když vám někdo opakuje stále dokola,že má známosti na takových místech,o kterých se  mi ani  nesní a že mě ti dotyční můžou zničit,tak z toho nemáte dobrý pocit.“
Redaktor Jan Bol: „A nechtěla  vás  třeba  jenom  zastrašit,aby jste udělal přesně to,co po vás žádá?“
Miloslav Zavadil: „Možná.Ale na klidu a na psychice vám to nepřidá.“
Redaktor Jan Bol: „To máte asi pravdu...No a jak to bylo dál?“
Miloslav Zavadil: „Asi  rok,po  tom  přepadení u nás doma,si mě a moji dceru pozvala k sobě do kanceláře socka Černocká.“
Redaktor Jan Bol: „Z jakého důvodu?“
Miloslav Zavadil: „Chtěla všem dokázat,že se neumím starat o děti a že je prý neposílám do školy.Když  jsme  k  ní  tedy oba dva přišly,zamkla nás ve své kanceláři a obvinila mě ze  zanedbávání výchovy dětí.Položila přede mě,na stůl,soudní  příkaz o umístění dvou mladších dětí do Kolkánku a dvou starších dětí  do  diagnostického ústavu.Musel jsem to podepsat,protože jinak by mě policie odvedla do  cely předběžného  zadržení,pro  maření  soudního  rozhodnutí  a údajného napadení sociální  pracovnice.Když  jsem to podepsal,Černocká kancelář  zase  odemkla a já jsem měl  jít domů,abych s manželkou připravil ostatní děti na převoz do ústavů.Dceru Helenu si ale v kanceláři nechala.“                    
Redaktor Jan Bol: „A jak to probíhalo u vás doma?“
Miloslav Zavadil: „Nebylo to tak dramatické,jak to ukazují občas v televizi.Přijela k nám policie a socka Černocká s dcerou Helenou.Jeden policista stál u okna a druhý u dveří.My jsme dětem sbalili nějaké věci,rozloučili jsme se a oni je odvezli.Manželka se opět psychicky zhroutila a opět ji odvezli sanitkou do psychiatrické léčebny. Tentokrát tam byla tři týdny.“
Redaktor Jan Bol: „Proč tak krátce?“
Miloslav Zavadil: „Prý,že teď už dětem ublížit nemůže.Já jsem ale zatím navštěvoval děti v ústavech.Ti dva starší byli v diagnostickém ústavu.Podle mě je to  kriminál pro děti.Ale  návštěvy  měly  každé úterý od půl čtvrté do pěti.Nikdy se mi nestalo,že bych nepřišel.To prostředí tam na mě působilo dost stísněně.Ale jak říkám:Kriminál pro děcka.Na druhou stranu  ale můžu říct,že jak z mé strany,tak  ze strany tamního vedení a vychovatelů,nebyl jediný problém.“
Redaktor Jan Bol: „A co Klokánek?Jak tam jste se cítil na návštěvách?“
Miloslav Zavadil: „Klokánek  není  zrovna  kapitola,o  které  by se mi mluvilo lehce.Opravdu.Ze začátku  bylo  vše bez problémů.Navštěvoval jsem děti téměř každý den.Vždy,při odchodu domů jsem nahlásil takzvané tetě,která měla zrovna děti na starosti,svoji  příští  návštěvu.Bez  problémů to trvalo asi měsíc.Pak jsem se jednoho dne  zapomněl  domluvit  na  další  návštěvě.Nikdo  není dokonalý a zapomíná každý z nás.Druhý  den jsem proto vytáčel asi pět čísel,které byly na vizitce,jíž jsem  obdržel  hned  na  začátku.Ani  na jednom čísle se mi nikdo neozval.A to jsem volal několikrát během dne.Když jsem neuspěl,Vydal jsem se  tam  osobně.A  zažil  jsem  něco  podobného,co  jsme s manželkou zažili při tom prvním přepadení,u  nás  doma,sockou  Černockou.Řvaly  tam na mě,že se musím předem nahlásit,jinak mi příště nebude návštěva umožněna.Bránil jsem se,že jsem se  celý  den nemohl dovolat,ale byl jsem nazván lhářem.Teprve když jsem jim na mobilu ukázal čísla a časy,byla mi návštěva umožněna.“
Redaktor Jan Bol: „Jak ty návštěvy probíhaly?“
Miloslav Zavadil: „Pokud  bylo venku teplo,tak  jsme trávili návštěvy na zahradě.Děti si hrály na pískovišti,na  skluzavce,nebo  se  houpaly na houpačce.Nebo jsme seděli na lavičce a povídali si.Společně s námi byly na zahradě i další takzvané tety s  dětmi,umístěnými  v  Klokánku.Ty takzvané  tety se ale o děti téměř nestaraly.Seděly v hloučku  na  zahradních  židlích a pily kafe.Teprve když některé dítě začalo  plakat,začaly  se o něj zajímat.Jinak je svěřené děti moc nezajímaly.A pokud se o ně alespoň trochu musely starat,tak jim i nadávaly a sem tam jim i daly  nějakou  tu  ránu  rukou na zadek.Když jsem si na takový přístup stěžoval u vedoucí Klokánku,tak jsem byl ujištěn,že se to již nebude opakovat.“
Redaktor Jan Bol: „A opakovalo se to?“
Miloslav Zavadil: „Nevím.Od toho dne jsme byli při návštěvách na zahradě sami s dětma.Teprve když  jsme odcházeli  domů,ostatní  takzvané  tety a děti si šly na zahradu hrát.Asi  už  nechtěly,abychom  viděli,co se tam děje.Ale ten největší trumf mi daly do ruky ony o několik měsíců později.“
Redaktor Jan Bol: „Můžete být konkrétnější?“
Miloslav Zavadil: „Ale  jistě.Dne  třináctého března,byla to sobota,jsme se s manželkou dostavili na předem domluvenou návštěvu,za našimi dětmi.U branky jsme  stáli  přesně v  patnáct  hodin a třicet tři minuty.Nejprve jsme se nemohli dozvonit,aby jsme se dostali dovnitř.To se nám podařilo asi po deseti minutách.Když jsme stanuli uvnitř  budovy,před  bytem  číslo  jedna,nikdo nám na naše klepání a bouchání neodpovídal.Jenom jsme z toho bytu slyšeli křik dětí.Byt byl zamknutý.Zaklepali  jsme  tedy  na dveře bytu číslo  tři a takzvaná teta,která nám otevřela,byla tak laskavá,že i ona zaklepala a zabouchala na dveře bytu číslo jedna a pokusila se otevřít  dveře,ale se stejným výsledkem,jako  my.Šla  tedy hledat takzvanou tetu  z  bytu  číslo jedna  po celé budově  i na zahradě,ale vůbec ji nenašla.Děti byly  v  bytě  číslo  jedna,dle mého názoru,zamknuté a samotné.Snažili jsme se do toho bytu doklepat a dobouchat až do šestnácté hodiny a sedmé  minuty,kdy jsme takzvané tetě z bytu číslo tři oznámili,odcházíme a budeme o této události informovat vedoucí Klokánku,i naši sociální pracovnici Černockou.Obě stížnosti se ale minuly účinkem.“
Redaktor Jan Bol: „Co se stalo?“
Miloslav Zavadil: „Vedoucí Klokánku,paní Havelková,mi odepsala,že to bude řešit,ale smetla to, jako nepostatnou věc,ze stolu.Zato mezi mnou,sockou Černockou a její vedoucí vypukl  ostrý  konflikt.Hlavně  vedoucí  sociálky  byla na mě velice sprostá. Řekla  mi,ať se  nestarám,že  moje děti mají na starosti jiní a ne já.A jestli jsem vůbec jejich pravý otec.Tohle si přeci nesmí dovolit!No...Ale potíže v Klokánku  neustávaly.Ba  naopak.Už  asi  nevěděly,čím  by mi uškodily,tak si jednoho dne vymyslely,že nám při návštěvách bude asistovat jejich sociální pracovnice. A  to  jenom  z  toho důvodu,že  jsem údajně  pohlavně zneužil svoji nejmladší dceru.Víc jak týden,jsem byl psychicky mimo.“
Redaktor Jan Bol: „A podal jste stížnost vedoucí všech Klokánků,paní Zahradníčkové?“ 
Miloslav Zavadil: „Bohužel ne.Ale asi by to nemělo žádný smysl.Paní Zahradníčková sice občas vystupuje  v televizi a říká,jak jsou Klokánky ta pravá místa pro týrané,zneužívané  a  zanedbávané  děti.Ale  vůbec  neví,jak  to v takovém zařízení skutečně funguje,protože  ty špatné věci se k ní vůbec nedostanou.Dnes jsem rád,že jsou děti už konečně pohromadě.Všechny čtyři.“
Redaktor Jan Bol: „Stále ale nechápu,proč  sociálka vaše děti rozdělila.Nebo proč je vůbec dávala do ústavů?“
Miloslav Zavadil: „Ja vám to tedy řeknu ještě  jednou.Protože  jsem chlap.A chlap  prý nemá vůbec žádné právo vychovávat děti.To mi řekla Černocká do očí.“
Redaktor Jan Bol: „A co vaše manželka?“
Miloslav Zavadil: „Tu socka Černocká poslala ke své kamarádce psychiatričce a soudní znalkyni z oboru psychiatrie,doktorce Brůnové,aby  ji zbavila způsobilosti k právním úkonům.Takže  je  nesvéprávná.A  aby  toho  nebylo  málo,městská část je jejim opatrovníkem.Ne  já,jako  manžel.Ale  oni.Oni  za ni berou peníze,ale ten opatrovník na ni,s prominutím,sere.Já všechno s ní zařizuju a obíhám.On prý na to nemá čas.On za ni akorát podepisuje papíry.Nic víc.“
Redaktor Jan Bol: „A kde jsou vaše děti teď?“
Miloslav Zavadil: „V dětském  domově.Naštěstí  za nimi můžeme přijít kdykoliv na návštěvu.To je asi zhruba tak vše,co jsem vám chtěl říct.“
Redaktor Jan Bol: „Berete si děti domů na víkendy?“
Miloslav Zavadil: „Doma jsme je měli jenom o vánocích a pak ještě asi jen dvakrát.“
Redaktor Jan Bol: „Tak málo?“
Miloslav Zavadil: „To víte.Ta socka Černocká je silně proti tomu,aby byly děti,byť jen na víkend doma.A pro ni je lepší,návštěvu dětí doma,nepovolit,aby sama měla klid.Chlap přece  nemůže,nesmí  a neumí vychovávat  děti,jak mi neustále dává najevo.To je vše.Děkuji vám,že jste byl ochotný mě vyslechnout.Proti úřadů nemám totiž žádnou šanci uspět.“
Redaktor Jan Bol vypnul  diktafon a  dal si jej do  kapsy.Miloslav Zavadil mu ještě věnoval svoji vizitku.Oba muži se rozloučili a Miloslav Zavadil vyšel z budovy redakce.