Kudy kam

Dívám se na něj a nemůžu uvěřit, že je to on. Vypadá jako atrapa, jako skořápka, jako levná čínská kopie sama sebe. Sedí a dívá se do země jako malý kluk, kterému přišli na pořádný průšvih. Jen občas zvedne hlavu a rychle mě přelétne pohledem zpoza mastné ofiny. Oční kontakt neudrží ani vteřinu. Je tolik odlišný od toho kluka, co jsem znával, se kterým sdílí občanku, kalhoty a těch pár mincí v kapse. To světlo v očích, které před deseti lety ozářilo celou místnost při jeho příchodu, se teď rozsvítí jen, když zvedá láhev. A stejně jen tak napůl. Vášeň z něj čiší, pouze když polyká svého tekutého démona. S takovou vervou a nasazením. Pak se rozhlédne kolem sebe s mírně přivřenýma očima, směsice domnělé závisti a nastupujícího rauše. 
Z jeho trička by se dal vyčíst celý minulý týden. Od úterní tlačenky, až po sobotní rozbité čelo. Nehoda, jak tomu říká a na kterou tak rád upozorňuje, je jen jednou z mnoha příhod, které všechny končí stejně. Celý svět se spikl proti němu a srazil ho na kolena, ale on se nedá. Příště jim zase ukáže on. Kolik takových příště vyřkl nepočítá. To aby si udržel tu iluzi, že je to stále on. Že je stále ta postupně se vytrácející představa toho, kterému patří svět. Rád se v půlce věty odmlčí a se zavřenýma očima pronese frázi, kterou prokládá věty jako špíz. Třeba "víš jak?" nebo "chápeš?". Dodává mu to falešný pocit důležitosti. Ten ale nevydrží dlouho a realita ho dohání i v jeho opojení. Když už je nejhůř, hrdě nahlas prohlásí, že je pábitel. Slovo zná dobře, ale od Hrabala nečetl nic. Jen ten pábitel se mu výborně hodí. 
Rád vzpomíná. Někdy se tím až neskutečně dojme. Třeba hloupostí ze základní školy. To pak začne posmrkávat a na dlouho nepřestane. Funguje to jako přirozený selektor posluchačů. A všechny ty vzpomínky jako by už někdo řekl. Všechny zní obyčejně. Jen zaujatost vypravěče se snaží o neobyčejnost. 
Je to jen hromádka neštěstí. Byl plný nadějí a světlé budoucnosti, to je ale už dávno. Nechal si to všechno vzít. Možná leností. Ne, to by znělo, že je to jeho chyba. Nedostatek motivace je ta správná fráze. To totiž zní jako nemoc. Jako něco s čím nemohl nic dělat. Možná to bylo špatné dětství. Které ovšem špatné neměl. To ale nikdo neví a vědět nemusí. Ubíralo by to na autentičnosti. 
Že se nestydíš, takhle zahodit to co ti bylo dáno. Celý svět ti ležel u nohou a celý život před tebou a ty si to všechno spálil. Jak se opovažuješ to všechno brát za samozřejmé? Ve světě kde hrdinům dláždí cestu klacky, ty na tu svou čistou a prázdnou pliveš, ty nevděčné budižkničemu.

"Pepo, co tam sedíš tak sám u zrcadla?"