Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSLUNEČNICE
Autor
vesuvanka
Slunečnice
Píše se rok 1958. Je poslední den v červnu, kdy děti dostávají vysvědčení a těší se na prázdniny, na různá dobrodružství, která prožijí. Někdo u babičky na venkově, jiný na táboře či osadě, ale jsou děti, které nemají kam jet, zůstávají doma a letní dny tráví běháním a hraním na ulici v partě dětí, které jsou na tom stejně. Ale ne všechny děti se mohou radovat z pohybu a letních dnů....
Velký nemocniční pokoj se zamřížovanými okny a dvanácti postelemi, na něž přivedly pacientky ve věku od sedmi do patnácti let následky po dětské obrně nebo po úrazu. Je to rehabilitační oddělení - malá pobočka proslulého Jedličkova ústavu, zvaného "Jedličkárna".
Konec školního roku v Jedličkárně se ničím neliší od ostatních a vysvědčení, které tu žáci dostanou, jsou jen poloviční, pouze se známkami z hlavních předmětů. Paní učitelka, která za námi docházela na pokoj, se svědomitě věnovala každé žákyni zvlášť. Byly tu prvňačky, ale i osmačky. Já jsem byla šesťačka. Na mém vysvědčení byly tedy jen známky z matematiky, češtiny a ruštiny. Abych mohla postoupit do sedmé třídy, musela jsem na konci prázdnin složit doplňující zkoušky z ostatních předmětů, ale i z těch hlavních, snad aby se potvrdilo, že v nemocničním zařízení se skutečně vyučovalo. Před pobytem v Jedličkárně jsem totiž strávila téměř čtyři měsíce na ortopedické klinice.
Podle toho se moje prázdniny odvíjely docela jinak. Kromě učení jsem navíc vstřebávala i jakousi školu života. V tomto prostředí už mi nebylo líto, že nemohu běhat s dětmi za míčem, chodit po lesích, koupat se v rybníku. Viděla jsem tu děti, které na tom byly mnohem hůř - některé se dokonce ani nepostavily na nohy, jiné měly zase ochablé ruce, takže se učily některé úkony dělat nohama, třeba i psát... Já jsem chodila s podpažními berlemi, které jsem jednou v tělocvičně vyměnila za poloviční „kanadky“, a měla jsem naději, že časem je odhodím, i když to bude trvat delší dobu.
Cvičení v tělocvičně, v bazénu, polohování... čtení, poslouchání rozhlasu po drátě, občas kreslení a pro mě navíc učení, tak ubíhaly jednotlivé dny prázdnin. Někdy mě učení vůbec nebavilo, zejména příklady z matematiky se zlomky a procenty. Zato zeměpis, to bylo něco úplně jiného, cestovat alespoň v atlase po různých kontinentech a snít o plavbách po mořích - uskutečňovat své námořnické sny z páté třídy, umocněné čtením verneovek. Často jsem se dívala zamřížovaným oknem zasněně ven a vzpomínala na Bolevecký rybník v Plzni a borové lesy v okolí, ale s nadějí, že snad už příští rok se budu koupat v rybníce a procházet po lesích. Tu naději bohužel někerá děvčata, která se mnou byla na pokoji, neměla... Bylo mi jich líto.
Krásný horký den, ale noha bolí a tak předpovídám rehabilitační sestře počasí, že určitě přijde bouřka. Sestra z toho radost neměla, plánovala na neděli výlet do Českého ráje. Bouřka v neděli odpoledne skutečně přišla.
Jednou mě ze snění u okna vyrušila z "dráťáku" píseň s krásnou melodií a textem:
"Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem... písnička pokračovala dál a zavedla mě do Florencie, až na jižní pól.... a už jsou tu slova .. "bez Vesuvu Neapol byla bych já bez Tebe". A do mě vjela jiskra. Vzpomněla jsem si na starou pohlednici Neapolského zálivu, kde
se v pozadí tyčil majestátný Vesuv a vpředu rostla pinie s širokou korunou, připomínající deštník. Představa tohoto koutu Itálie bez Vesuvu byla smutná - záliv by byl jako téměř každý jiný. Abych si Vesuv přiblížila, rozevírám atlas a hledám mapu Itálie, představuji si ten
tajemný Neapolský záliv i barevně. Vesuv dokonce ožívá, kouří a kdesi za ním jsou dávno pohřbené Pompeje - právě nedávno jsem se o nich učila. Od Vesuvu cestuji pohledem na Sicílii k Etně, k Popocatepetlu v Mexiku a dalším sopkám. Ohnivé hory mají pro mě zvláštní kouzlo, podobně jako moře a oceány.
K narozeninám jsem dostala dárek, že lepší jsem si nemohla přát - po třech měsících jsem byla jsem propuštěna z Jedličkárny domů. To bylo radosti, ale zároveň zaseto semínko strachu. Za tři týdny mě čekají zkoušky, které rozhodnou, zda postoupím do sedmičky nebo budu s potupou opakovat šestku, vystavena výsměchu mladších spolužáků, že jsem propadla, a navíc mohu budit posměch i chůzí o kanadkách. Čím víc se blížil 30. srpen, tím více rostl můj strach ze zkoušek. I maminka si všimla, že se často mračím a uzavírám do sebe. Nebyl tu ani bratr, který by mě něčím rozveselil - byl v té době na vojně. Tatínek mně pomáhal, zadával úkoly z matematiky a kromě ruštiny, mě zkoušel i z ostatních předmětů, ale strach mě přesto neopouštěl.
24. srpna si vzpomenu si na Pompeje, tam to právě v dopoledních hodinách před 1879 lety začalo a přede mnou ožívá přírodní děj, který zahýbal krajinou a zapsal se do dějin. Sopky jsou mocné a zároveň štědré, napadlo mě je tak, když jsem si vzpomněla na jejich úrodné půdy, o nichž jse se také učila.
Je tu 30. srpen, den, který rozhodne. Procházím vilovou čtvrtí se zahradami, hýřícími barvami květů, které vnímám jen povšechně, bez radosti. Zdá se, že mně v té chvíli svět úplně zčernal. Chvíle, které se tolik bojím, se blíží. A pak se to stane. Procházím kolem zahrady, v níž zazáří několik slunečnic a v mé mysli se najednou vynoří moje oblíbená písnička a rázem protrhne clonu strachu. Začínám si ji dokonce broukat a vzpomenu si na Vesuv.
Čekám na chodbě před třídou, kde probíhají zkoušky. Je nás tam devět, jsme z různých tříd. Sedíme zkroušeně, jako bychom zpytovali svědomí - vlastně ano, zpytujeme a čekáme na rozsudek. Sedím odevzdána svému osudu, slunečnice ještě září v mé mysli, ale znovu vykukují mráčky strachu - co když špatně spočítám příklady z matematiky a neprojdu. Otevřou se dveře a naše třídní učitelka mě volá ke zkouškám.
Sedím v lavici, u zkoušek se střídají učitelé všech předmětů, příklady z matematiky, diktát z češtiny, pár otázek z literatury, čtení a překlad ruského textu, pár otázek z botaniky o květenství rostlin, ze zeměpisu otázky, těkající po celém světě, ukazuji na mapě oceány, moře řeky, hory, města. Nejkratší zkoušení bylo z dějepisu - jen několik dat, z nichž jedno bylo osudové datum zničení Pompejí. Zkoušky jsem zvládla na jedničky. 1. září jsem se zařadila mezi sedmáky a nikdo se mým kanadkám nesmál.
Obrázek slunečnic se nechce obrazit, a tak přidávám na něj odkaz: http://www.seniortip.cz/portal/cz/seniortip/article/5560/Image/02.jpg
42 názorů
Narriel, děkuji za přečtení a milá slova :-))). Ono to bylo zvláštní období mého života. Když jsem viděla v "Jedličkárně" ty děti po obrně, poznala jsem, že mně vlastně skoro nic není - chodila jsem s berlemi a věděla, že jednou je odhodím. Jedinou černou můrou, která mě strašila, byly postupové zkoušky, abych nemusela opakovat šestou třídu. Díky za upozornění na Pagnolovu pentalogii "Jak voní tymián", o níž jsem si teď přečetla ve wikipedii. Děkuji za další zájem o moje díla, potěšila jsi mě :-)))
Podmanivý a hluboce osobní příběh. Obdivuju Tvou schopnost podat jej bez zbytečného melodrama, ke kterému by to kupříkladu mne, hádám, určitě táhlo - to je velké umění, Jani. Trochu mi Tvůj vyprávěcí styl připomíná Pagnolovu pentalogii "Jak voní tymián".Rozhodně tip, a moc ráda se v budoucnu vrátím potěšit se Tvým vyprávěním.
guy, děkuji za přečtení a milá slova. I já Ti přeji hezký zbytek léta :-)))
Honzo, děkuji za přečtení díla a milo odezvu :-))). Jen je mi líto, že teď prožíváš něco podobného. Přeji Ti, pokud možno pěkné dny a hlavně brzké uzdravení.
Evi, děkuji za přečtení a milá slova :-)))
krásne, milá Vesuvanka, tento príbeh veľa vysvetľuje a - zbližuje, vďaka zaň.
Jano, těší mě, že jsi (nejen) zkoušku nakonec zvládla.
Shodou okolností jsem se včera taky vrátil z ortopedické kliniky, teď ležím doma a prožívám trošku podobné pocity - i když to se asi nedá moc srovnávat... :)
Zdravím Tě a přeju hezké letní dny.
Adriano a Marcelko, moc mě těší, že se vám můj příběh líbil. Děkuji za přečtení a milá slova :-)))
Marcela.K.
09. 08. 2017Vzpomínky...to je to, co nám zůstává :-) Moje malá vnučka tak ráda poslouchá o tom, jak jsem byla malá...Takové vyprávění je jako pohlazení. Díky.
Adriana Bártová
09. 08. 2017jednoduše, stručně, tak jak to umíš jen ty, vždycky mě to překvapí, obrovsky silný příběh, ty vlastní jsou vždycky takové, T*
Karpatský knihomoľ
03. 08. 2017S radosťou som si popozeral aj prečítal. /*
Jarmila_Maršálová
03. 08. 2017krásný
Děkuji, vesuvanko, za barvitě přiblíženou zkušenost, která nepotká hned tak každého. Je vidět, že příroda, nebo aspoň obrázky přírody, nabíjí a dodávají sílu v potřebný okamžik.
Jardo, Alenko, Irčo, Jirko, Luboši, Nikolasi, Janinko, Štírko, Ivi a Romane, děkuji za přečtení, milá slova i Tipy :-)))
Jirko, díky za Výběr :-)))
blacksabbath
01. 08. 2017čtení....obrázky.....nádherné................*/***
Je fajn, Jani, ze vse dobre dopadlo... a taky, ze ses dala cestou svych lasek z detstvi... Diky za tve obrazky :-)
kouzelná_květinka
01. 08. 2017Janinko, klobouk dolů, krásné, úžasné, a navíc jsi silná osobnost! Smekám!
t
Je velmi zvláštní,že text jedné písně může tak nějak přesměrovat život.Tvoje vzpomínka mi taky přinesla na mysl van Gogha a jeho fascinaci slunečnicemi i sluncem. Po prečtení tvé vzpomínky mnohému líp rozumím. Tip.
Za prvé to není každodenní. Je to o velmi významném psychickém zlomu, odvaze a víře ve vlastní síly. To vše je v jednom odstavci, pravda - ale všechno, co je předtím, je třeba k pochopení - ne každý je ve 13 letech podroben takové zkoušce - ani ne tak vědomostí, jako osobní statečnosti a morálky. To co je potom je snadné pochopit, proto už ten závěrečný odstavec stačí. Uvolnění, perspektiva... obrázky jsou navíc osobité a vzbuzující dobrou náladu.*
Jarmilo, já se vůbec nezlobím, mám radost, že Tě zaujaly obrázky :-)))
Já už teď také nepíši ( toto je starší dílo), a věnuji se malování.
Jarmila_Maršálová
01. 08. 2017Jani, nezlob se, teď místo psaní a čtení spíš maluju... povídky nejdou přelétnout očima, na obrazy mrknu a vím své (nebo i tvé)))
Jarmila_Maršálová
01. 08. 2017za obrazy *T*, přečtu snad později)