Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePokračuje
Autor
gabi tá istá
Ďalší mail: „Že čo chcem ? Hádaj... chodiť a byť nezávislá.... ale závislá budem furt... a cítim sa jak idiot...“
Zrejme oneskorená odpoveď na moju otázku.
„Môžem ti s tým ja nejako pomôcť? Dnes a konkrétne?“ pýtam sa mailom. Čakám, nič, pokračujem v čítaní.
Keď neskôr nazriem, nájdem odpoveď: „Neutekať odo mňa.“
Vrátim sa teda dole. Umývam riad, ona v izbe buchoce, neviem, čo robí. Ak niečo potrebuje, počuje ma, že som nablízku. Utieram stôl, keď zahučí: „Už si doumývala?!“
„Áno. Potrebuješ niečo?“
„No nie!“
Utieram teda ďalej.
„Asi by som sa nepýtala, keby nepotrebujem!“
„Tak ma normálne zavolaj a povedz, čo chceš.“
„Som obutá!“
„To znamená čo?“
„No asi že mi máš zapnúť pracky, nie?!“
Prídem za ňou: „Petra, čo sa deje? Prečo sa takto chováš?“
Zlostí sa.
Zapnem jej pracky, podám barle. Odchodí si dve kolieska, z posledných síl dosadne na posteľ a vyčíta, že sa vytratila rodinná atmosféra. Že od nej odchádzam, ona je sama dole, ja hore.
„Petra, ja ti nerozumiem. Najskôr sa zlostíš, že som u teba, potom mi vyčítaš, že od teba utekám.“
„Zasa sme v slepej uličke a ideme proti sebe.“
„Ale ja nejdem a nechcem ísť proti tebe. Podaj mi ruku, pôjdeme spolu. Vyvediem ťa z nej! Len potrebujem vedieť kam.“
Rozplače sa tak úprimne. Nie je tam hnev, ale ozajstná ľútosť.
„Lenka nemá problémy upiecť koláč. Aj ja by som chcela. Ale zo začiatku potrebujem tvoju pomoc.“
„Petra, zavolala si ma niekedy, poď so mnou, chcem upiecť koláč? Odmietla som ťa? Jasne, že by som ti pomohla s čímkoľvek. Všetko, čo sama nezvládneš, urobím ja. Zapnem ti trúbu, vložím plech. Stačí povedať.“
„Vieš, oni nás tam stále strašia, pripomínajú, že rodičia tu nebudú večne, aby sme sa naučili o seba postarať.“
„Neber si to osobne. Týka sa to hlavne deciek, ktoré majú zdravé nohy, ruky, nech sa viac zapájajú v domácnosti. Učia ich seba obsluhe, práci v kuchyni. Oni to fyzicky dokážu, len potrebujú usmerniť, získať správne návyky.“
„Ja sa bojím. Mám strach, čo bude so mnou, keď tu ty nebudeš.“
Objímem ju a chlácholím: „Neboj sa. Ešte sa nikam nezberám. Máš okolo seba toľko dobrých ľudí, nemáš sa čoho báť. Budeš mať asistentku, keď ja nebudem vládať, všetko sa vyrieši, netráp sa tým teraz.“
„Vieš, tam vidím, že robím pokroky. Doma nič. Stále som na tom istom mieste.“
No lebo týždeň chodíš s barlami, potom sa na to vykašleš, raz si zabrnkáš na klavír, mesiac si ho ani nevšimneš. Nemáš pevnú vôľu. Takto to nejde. Zemiaky si nečistila nepamätám kedy. Všetko by si chcela, ale bez práce. Šibnutím čarovného prútika.
„Ty nie si môj nepriateľ! Môj vozík je nepriateľ! Keby som chodila aspoň ako Patrik!“
Figu borovú. Keby si si prečítala knižku, čo si dostala, by si čumela, čo dokážu vozíčkari. Žiadny nepriateľ. Ale fňukať a nechať sa ľutovať je pohodlnejšie.
Objatím sa upokojila, nepoviem jej natvrdo, čo si myslím, nechcem ju znova rozrušiť. Som rada, keď zahrkoce vo dverách kľúč a prichádza Monka.
11 názorů
gabi tá istá
14. 12. 2017jaj, toľko času...neviem...ja som sa po opätovnom vpustení na písmák utrhla z reťaze :)
gabi tá istá
13. 12. 2017Fakt, Ľubošu? vôbec sme si nevšimli...kecám, vie to tu každý, ale máme ťa radi aj šibnutého... úúúsmev
gabi tá istá
13. 12. 2017asi tak Gora
aleši, janjuár je opravený, ale to "j" navyše mu celkom svedčalo :)
čítam vaše komentáre, zamýšľam sa...ĎAKUJEM!
život není zkouška, bych se zaměřila na svý pocity asi... tedy aspoň tak to mám ze svý zkušenosti.. nikdo nemá právo chovat se takhle, ani kdyby měl důvodů mraky. K mámě by měla mít úctu, dokonce u tebe ještě větší než u jiných pro všechno, co pro ni děláš dobrovolně a ráda... a já ji tam bohužel nevidím a to mě strašně žere!!
Kdysi dávno jsem musela dělat svědka u sousedů o tři patra pode mnou, když tam vtrhli "esembáci" na udání. Byla jsem na mateřské zrovna, zazvonili (asi jsem byla jediná, co byla doma) a musíte být svědek.. ani jsem nemukla, když musím, tak musím že jo, kdysi se nás na nic neptali a bylo :)
a vevnitř hrůza.. ještě několik let jsem ten puch z bytu cítila.. v kuchyni na špinavých nepovlečených dekách ležely dvě nahý hubený děti - ulepený vlásky asi nikdy nečesaný, špinavý... všude binec, lahve od alkoholu... smrad
a do toho ta malá holčička "maminko, dáš mi napít?"
maminko jí řekla, maminko, svini jedný...
asi víš, proč to píšu :) čím víc hýčkáme své děti, tím víc to považují za samozřejmost. Já bych si moc přála, aby na tebe byla hodnáá ... tak vidíš, zase pindám :))
aleš-novák
13. 12. 2017je to z tvých vyprávění cítit, že se trpělivě snažíš najít nějaký přístup, který by fungoval přijatelně pro všechny...a že to není vůbec snadné. Napadla mě taková hra - otočit role. Ať se jednou na celý den stane pečovatelka z Petry, jako bys ty byla nemohoucí... možná že domácnost přestane v některých ohledech fungovat, ale o to přeci jde - uvědomit si, kde jsou hranice možností a naučit se jich vážit...
gabi tá istá
13. 12. 2017jojo, aleši, aj ja by som si občas šibla :)
pindej, agátko, pindej :)vyskúšala som aj nahlas a natvrdo, toto obdobie sa neosvedčilo, vyústilo to, kam sme nechceli
někdy si říkám, jestli by nepomohlo to co je v kurzívě říct nahlas... klidně a pevně... ale nejsem s vámi, jen vždycky tak přemýšlím, jestli jí tvá přílišná péče a obětování neškodí víc... vždyť nic nemusí... ty brambory třeba... šup, šup tady máš mísu a loupej... nebo bych se hodila "marod", že jako nemůžu třeba na koleno... třeba jí chybí ten pocit "potřebnosti" v rodině... ale to si tady jen tak pindám, když to čtu :)
aleš-novák
13. 12. 2017šibnutím čarovného prútika...kdyby to tak šlo...