Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePOPRVÉ NA LOVOŠI
Autor
vesuvanka
POPRVÉ NA LOVOŠI
I.
Sedím ve vlaku nad rozevřenou mapou. Ještě je čas se rozhodnout, kde vystoupit a jakým směrem se vydat. Nad všemi lákavými nabídkami zvítězil Lovoš a možná i proto, že je nejblíže od železniční zastávky Lovosice-město. Je rozhodnuto. Přede mnou je den plný dobrodružství a nových objevů, i když obloha je zachmuřená a vyhrožuje deštěm, stejně jako předpověď počasí. Míjíme Vraňany. Začíná pršet a Říp je v nedohlednu. Bude to tak i s dalšími středohorskými kopečky, ale to nic na mém rozhodnutí vystoupit na vrchol Lovoše nemění. V cílové stanici vystupuji z vlaku jen já, žádnéího turistu počasí k výletu nevylákalo. Moje další kroky nasměruje zelená značka.
Droboučce prší. Cesta vede příkře nahoru podél domků s malebnými rozkvetlými zahrádkami. Nad nimi se někde v dálce v mlze tyčí majestátný Lovoš a já kráčím zdánlivě někam do ztracena.
II.
Dál vede úzká cesta svěží zelenou loukou, jistě rozkvetlou, ale květy jsou většinou uzavřené a mně se nechce promáčet si boty v trávě. Po malé chvíli se dostávám do pásma keřů a stromů. Obdivuji urostlé osamělé rozkvetlé hrušně, zřejmě pozůstatky bývalých sadů.
Keře jsou samostatnou kapitolou jižního svahu Lovoše. Jejich barevná kresba se zvolna vynořuje z mlhy. Větvičky obsypané lístečky různě odstíněné zeleně - od žlutavé, načervenalé až po svěží trávovou. Trnky jsou ještě částečně obsypány drobnými bílými kvítky. To už se zanořuji hlouběji do porostu a moji pozornost zaujme keř kalina - tušalaj, který je v plném květu velikých bílých okolíků. Listy má zvláštní - tužší, sytě zelené a vrásčité, celkově působí dojmem, že pochází odněkud z jihu. Cesta teď stoupá mírněji, stále sleduje zelenou značku, jež mě zavádí postupně do listnatého lesa s převládajícími duby. Na zemi narezlé listí s koberečky zelených listů jaterníků, orsejů, fialek a dalšch rostlin.
III.
Zdá se, že jsem tu úplně sama. Pozoruji, jak cestou postupně přibývá kamení - čediče, napřed jen tu a tam nějaký, ale postupně je jich víc, šedočerné, některé i trochu do zelena, to se na nich podepsaly lišejníky. Kameny malé i velké, pórovité i hladké. Mlčící a přece vypovídající o své minulosti a o bohatém životě.
Život, to jsou nejen barvy, ale i zvuky. Ptáci. Keře, stromy na jižním svahu jsou přímo ptačím rájem. A že se radují, není pochyb. Přestože pořád mírně prší, ptáci zpívají velmi intenzivně - doslova křičí a připomínají chvílemi křik dětí ve třídě o přestávce. Zaposlouchávám se blíže do všech těch trylků..
Rozeznávám bezpečně hlasy sýkorky, samečka pěnkavy a budníčka lesního. Po chvíli se ozývá velmi výrazný trylek, který je nápadný úvodními čtyřmi dlouhými pomalejšími tóny, které se nepatrně postupně zvyšují a následují velmi krátké rychle se střídající tóny různé výšky. Tento zpěv se dá přesně těžko popsat. Snažím se vypátrat zpěváčka, ale nedaří se mi to. Je velmi plachý - i při tiché chůzi není možné se přiblížit ke stromu, kde sedí, vždy uletí. Je drobný, asi jako pěnkava, barvy světle šedé a hnědé. Domnívám se, že je to pěnice slavíková, ale nejsem si jistá. Dodatečně jsem zjistila, že to byl slavík obecný.
IV.
Další cesta vede serpentinami, je příkřejší. Kamení přibývá, po pravé straně se objevuje první kamenná suť. Jsem v sedle mezi Lovošem a Kybičkou (Malým Lovošem). Cesta se stáčí vlevo a vede severním svahem hory, po levé straně lemována skalkami, tvořenými různě poskládanými nepravidelnými čedičovými hranoly, místy porostlými lišejníky a mechy. Objevuji tu dokonce ještě květy sasanek hajních i jaterníků, které si vzpomněly vykvést dost pozdě, ale ani se jim nedivím, ono je na severní straně chladněji. A znovu vlevo, téměř do pravého úhlu. Stromů ubývá. Jejich jemně olistěné koruny se postupně ztrácejí v mlze. Nesmím zapomenout, že duby právě teď kvetou. Pokud je pěkné počasí, je z tohoto místa krásný rozhled na kopečky, ale teď jsou pečlivě schovány. Nevadí. Prohlížím si podrobněji to, co je v dohledu - kámen a život na něm. Další hodně strmá suť po pravé straně, z níž vyrůstají tu a tam malé stromečky - lipky a doubky. Na skalkách vlevo obdivuji starší nízké křivolaké doubky se širokými korunami, které vypadají docela exoticky.
Z puklin mezi kameny vyrůstají lístečky nejrůznějších rostlin a některé kvetou. Žlutá mochna plazivá, stejné barvy je květ tařice skalní, modře kvete zběhovec a modré jsou i drobné kvítky rozrazilu. A nakonec - vlastně již na vrcholu Lovoše jsou skalky, zčernalé deštěm, doslova prozářené bílými květy bělozářky větvité (Anthericum romosum) z čeledi liliovitých.
Cestou jsem sice nikoho nepotkala, ale vůbec tu nejsem sama. Jsem tu s mými milovanými bratříčky a sestřičkami z rodu životného i neživotného, které rozdávají krásu a radost. Tak mi tu do všech těch barev a tónů zaznívá Beethovenova Devátá...
44 názorů
Modrý angrešt, děkuji za zastavení a milou odezvu :-))). Těší mě, že se Ti moje akvarely líbí. Také bych ráda vyrazila někam do přírody, bylo by toho tolik k pozorování...
Jardo, děkuji za milé zastavení a Tip :-))). Zdá se, že jsme na tom oba podobně - já stěží ujdu 1 km s přestávkami (nejlíp, když je možné si sednout). V roce 2002 jsem byla naposledy na Milešovce, na Lovoši v roce 2007, takže zbývají už jen vzpomínky...
Janičko prima - naposledy na Lovoš jsem si říkal a tak jsem to nakonec propásl. Dneska jsem rád, když dojdu 400 metrů k doktorovi s několika přestávkami. Poprvé jsem byl na Lovoši jako ještě ne pátnáctiletý, naposled s vnučkou 2002...
Entropia, děkuji za pečtení a milá slova :-))). Snažím se, aby moje přírodovědné "objevy" byly čtivé.
Honzo, děkuji za přečtení a milou odezvu :-))). Pro mě byl výstup na Lovoš, ale i na Milešovku a další středohorské kopečky vždy úžasnými zážitkem spojeným s poznáváním jedinečné přírody a objevováním geologických zajímavostí rostlin, které jsem znala jen z atlasů. Při pěkném počasí jsme měli štěstí na motýly. Fascinovali nás otakárci, na vrholu Lovoše jsme jednou byli svědky jejich svatebních rejů. Pro mě byla "hnacím motorem" k psaní i malování nejen krása a fascinac krajinou, ale i to, že Středohoří bylo u nás tak nějak popelkou mezi ostatními krajinami. Přitom už jen pohled na jeho panorama z dálky je dechberoucí, a vidět jeho krásy v detailech nás přesvědčí, že je to opravdu jedinečná krajina, která nemá u nás obdoby. V té restauraci na Lovoši jsme také byli a seděli při kávě nebo minerálce na terase. Když bylo pěkné počasí, moc se nám líbil rozhled do krajiny a pohledy na Labe.
Jano, je úžasné, jak znáš přírodu. Ten popis tvé cesty je velmi emocionální. na Lovoši jsem, jako Litoměřičák, pochopitelně byl, je tam restaurace s terasou, je možné se tam po cestě občerstvit. Všechny tvé cesty jsou krásné, dokážeš je poutavě přiblížit.
Janinko, děkuji za přečtení a milá slova, Tvůj zájem mě moc těší :-)))
kouzelná_květinka
30. 05. 2020Děkuji za procházku :-) moc ráda, Tě čtu Janičko!
fialko, moc mě těší, že se Ti dílo líbilo. Děkuji za přečtení a milá slova :-)))
per_zay, ano ty sopečky mi učarovaly už dávno, když jsme se o nich učili ve škole. A když jsem je později navštívila, byla inspirace k malování i psaní. Děkuji za zastavení a Tip :-)))
Přemku, děkuji za přečtení a milou odezvu i popis Tvého školního výletu (v roce 1949 mně byly tři roky). U zříceniny Oparna jsem byla později než na Lovoši, a to s Poutníky Českého středohoří. Ten výlet jsem bohužel nepopsala, ale vzpomínám na krásné pohledy na Milešovku a Kletečnou průhledem "okny" hradu. Pod Oparnem mě tehdy zaujal habrový les - to jsem viděla poprvé, habry znám většinou rostlé ojediněle. Středohorské kopce na levém břehu Labe, porostlé většinou listnatými lesy, na mě působily exoticky už od prvního pohledu z vlaku.
Díky za poutavý popis tvé cesty na Lovoš. Já jsem tam byl naposledy (asi se budeš divit) v roce 1949 se školním výletem. Šli jsme přes zříceninu Oparno z Oparna. Vrchol vypadal trochu jinak, ale příroda, stromy, kameny (panenské), zpěv ptáků, květena byla stejně krásná i s úžasnými výhledy na Žernoseky, Lovosice a vrcholky Středohoří. Vyprávíš velmi zajímavě, jak by tam člověk šel vedle tebe.
Marti, děkuji za zastavení a milá slova i Tip :-))) Těší mě, že jsem Tě vtáhla do atmosféry Lovoše.
moc líbilo, Jani, tvoje zaujetí krásnou přírodou nezná mezí, obrázek krásný moc, jako bych tam byla, i když nebyla *
Renato, děkuji za přečtení :-))). Moc mě těší, že se Ti vyprávění líbilo.
Irenko, díky za přečtení a milá slova :-))). Byla jsem překvapena, že to byl slavík. Domnívala jsem se, že slavíci zpívají jen v noci nebo hodně brzy ráno. Mnohem později jsem si na internetu pouštěla hlasy ptáků a zpěv slavíka přesně odpovídal tomu, kterého jsem tenkrát slyšela.
Jani, to je tak hezky. Chtěla jsem ti i přidat smajlíka, ale je to moc hezky na "smajlíka". Krásny
Maruško, děkuji za přečtení a milá slova :-))). Mám radost, že Lovoš znáš. Ano, Opárno a Opárenské údolí. Na Lovoši jsem byla několikrát ještě s Poutníky Českého středohoří, a někdy jsme z vrcholu Lovoše šli po modré značce do Opárna.
Jirko, děkuji za přečtení a milou odezvu :-))). Máš pravdu, že moje milované sopky jsou pro mě osudové - byl to Vesuv, který mě už v dětství zasáhl šípem lásky, když jsem ho uviděla na staré pohlednici. Zamilovala jsem si aktivní sopky, ale i ty naše vyhaslé, které mají v sobě stále jiskru života.
Evženie Brambůrková
27. 05. 2020Byl to krásný výlet do míst, která znám jen trochu. Jezdili jsme do Opárna. Na Lovoši jsme jednou byli na Silvestra a bylo to náročné.
Diano, těší mě, že se Ti líbí, děkuji za zastavení a milou odezvu :-)))
Luboši, děkuji za zastavení a hezké verše, kterým jsem dala Tip :-)))
Ivi, děkuji za přečtení a milou odezvu :-))) Potěšil mě Tvůj zájem o kytičky. V mládí jsem občas chodívala na procházky podél tratí s atlasem rostlin - byla jsem překvapena, kolik druhů roste na náspech a nejbližším okolí tratí. Teď si také ty kytičky, které neznám, vygůglím.
Janičko, nejprve mne napadlo, že ta Osudová nesedí, neb všechny tvé kytičky, šutříky, sýkorky a kdo ví kdo ještě se chtějí pozdravit a možná pomazlit jen s tebou a nechtějí být ve své pokoře neseny na vlnách hymny. Ale tvé milované sopky osudové jsou, číhají, vybuchují, omamují, a nebo jen tak pamatují.
Na Lovoš fakt Jana leze
bez maček a oxygenu,
překračuje lidské meze,
obdivují mnozí ženu,
je vědění studnička,
vždyť pozná i budníčka
a určí druh (zde zrovna lesní),
kdo z mužů by o ní nesnil?
blacksabbath
27. 05. 2020Jani....nádherné.....i když výlet jsi šla sama-nesama.....teď jsem šla s tebou.....škoda, že jen v písmenkách......ráda bych ukazovala hned tady a hned tam a vyptávala se...cože je to za kvítka.......i tak jsem se hodně dozvěděla.....a co nevím jak vypadá...prostě si vygůgluju....děkuju...*/*****
P.S. obrázek je krásný
Liduško, Renato a Romane,
potěšili jste mě svojí návštěvou, milými slovy a Tipy, děkuji :-))). Mám radost, že se vám dílo líbilo - začínala jsem je psát už ve vlaku při zpáteční cestě, zejména jsem výčet květeny. Dojmů bylo hodně a deštivé počasí mělo své kouzlo - zapomněla jsem napsat o vůni lesa a kamení v dešti.
Zárovreň děkuji všem, kteří se zastavili a dali Tip :-)))
Janičko, děkuji za krásnou procházku, nepřestanu obdivovat tvoje znalosti, schopnosti pozorovat, naslouchat a rozumět přírodě, navíc vše umíš zachytit nejen slovem, ale i obrazem***