Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePROČ ODLETĚLI PTÁCI
Autor
vesuvanka
PROČ ODLETĚLI PTÁCI
I.
Měla jsem svoje oblíbené místo na okraji města, kde jsem často sedávala ve stínu pinie, odkud byl jedinečný pohled na krásnou a štědrou Bakchovu horu. Její strmé svahy byly hustě porostlé stromy a křovím až k samému vrcholu. Při úpatí se táhly sady, vinice a pole. Byla radost pohledět na vlídnou krajinu, která mě těšila svými proměnami barev během roku.
Hora měla přívětivou a veselou tvář, obzvláště na jaře a v létě. Na podzim a v zimě k sobě přitahovala mraky, halila do nich svůj vrchol a často rozmlouvala s blesky. To potom přicházely krátké, ale prudké deště, kdy se voda rychle prohnala i ulicemi města. Když se vyjasnilo, hora se ukázala ve své zimní nádheře se sněhovou čepicí na vrcholu a zdála se ještě vyšší a mocnější. Při pohledu na ni jsem měla dojem, že ona je vládkyní tohoto kraje a že bohové nejsou v chrámech ani v mramorových sochách, ale v této hoře, rozdávající bohatý život. Ten kypěl dokonce i v kamení, z něhož byly postaveny nízké zídky podél vinic. Větší, hrubě otesané kameny hostily zelenavé a oranžové lišejníky. Mezi kameny rostla tráva a další rostliny, jejichž květy jsem obdivovala. Na jaře hýřily zídky žlutými barvami, v létě převládaly karmínové a fialové.
Vždy jsem se těšila na léto, kdy kvetly bodláky a valeriána, jejichž květy navštěvovali menší i velcí motýli různých barev, čmeláci a brouci. Často se na jednom květu setkal čmelák nebo brouk s motýlem a vzájemně si nepřekáželi. Na kamenech se někdy vyhřívaly zelené ještěrky. Vůně květin se mísila s vůní moře, kterou přinášel vlahý vítr. Rej barev byl doprovázen ptačím zpěvem. Občas bylo možné zahlédnout dravce, kroužícího nad vinicí, tu a tam přelétli rackové. Bylo stále co pozorovat, každý den jsem objevovala něco nového. Obcházela jsem vinice, vracela se ke své pinii, dívala se na milovanou Bakchovu horu a snila o tom, že jednou vystoupím k jejímu vrcholu.
II.
Toho roku bylo neobyčejně žhavé a suché léto, které se podepisovalo na krajině, do níž se pomalu vkrádal podzimní okr už koncem měsíce Julia. Listí révy žloutlo a zrající hrozny vína byly drobnější než jiná léta. Zdálo se mně, že i moje milovaná hora posmutněla. Jindy v tu dobu ještě sytá zeleň svahů měla podivný šedozelený nádech, koruny některých stromů byly rezavé, jako by usychaly. Vrchol hory se schovával do šedavého mraku, který byl jiný než dešťová oblaka. Ani obloha nebyla jasně modrá. Nad krajinou se vznášel opar, z něhož bodavě propalovalo slunce. Na zídkách usychala tráva, některé rostliny ještě dokázaly vzdorovat suchu a kvetly, ale už méně. Vyprahlá krajina i lidé čekali na déšť, který nepřicházel. Místo osvěžujících kapek poletoval ve vzduchu prach.
Jednoho dne jsem se vydala pozorovat krajinu brzy ráno. Vyšla jsem z brány a zamířila po známé cestičce k pinii. Z města se ozval štěkot psů, asi je někdo vyrušil. Po chvilce se psi uklidnili a já jsem začala vnímat neobvyklé, téměř děsivé ticho. Nezazpíval jediný ptáček a Bakchova hora se opět halila v oparu, krajina ještě víc posmutněla. Proč ptáci nezpívají? Vždyť ještě včera jsem je slyšela. Zmocnil se mě podivný strach.
Ani následující dny nebylo ptáky slyšet. Zdálo se, že tuto krajinu skutečně opustili. Ale proč? Co je vyhnalo? Místo odpovědi pociťuji nevysvětlitelnou úzkost z něčeho, co si nedovedu vysvětlit. Ve městě se častěji objevovaly ještěrky, což bylo neobvyklé, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Jednoho dne začátkem měsíce Augusta se poprvé zachvěla země, lidé si pak vzpomněli na velké zemětřesení, které před sedmnácti lety zničilo několik domů a Jupiterův chrám. Byla jsem tenkrát malá, takže jsem si z této události matně pamatovala jen křik a pobíhání lidí, víc jsem se dozvěděla z vyprávění. Prý to byl trest bohů.
Země se občas chvěla, ale jen mírně, zato častěji. Lidé si na to zvykli, nikdo o tom nemluvil. Zato já jsem se nemohla zbavit pocitu strachu ze záhadného odletu ptáků, smutného vzhledu hory a celé krajiny, ale nikdo můj strach nechápal. Větší starosti lidem dělalo sucho.
III.
V noci mě probudilo zoufalé vytí psů. Ozývalo se i bečení ovcí ze vzdálených ohrad. Něco se děje. Okamžitě se mi vybavila krajina bez ptáků a Bakchova hora v oparu. Ptáci odletěli, protože tušili jakési nebezpečí. Možná, že psi a ovce také tuší a chtějí utéct, ale nemohou. Možná, že vědí víc než my...
Ráno jdu opět pozdravit svoji horu. Krajina je bez života, zídky zaprášené, jediná kytička nevykvetla. Ve vzduchu cítím něco štiplavého. Zlověstné ticho přeruší zadunění, které se ozvalo od hory. Zase drobný záchvěv. Zmocňuje se mě panika, začínám tušit nějaké nebezpečí, ale nevím jaké. Něco mě pohání vrátit se a varovat lidi, aby odešli z města. Hned první, které jsem potkala a oslovila, se mně vysmáli. Jediný člověk mi nevěřil. Co že by se mělo stát? Odpověď jsem neznala, jenom zoufale opakovala: „Odejděte z města, stane se něco hrozného!“. V ulici se srocoval dav lidí. Křičeli na mě, nadávali, hrozili pěstmi. Vzduchem proletěl kámen, který mě naštěstí minul. Nemám sílu je přesvědčovat, oni by mě snad ukamenovali.
Utíkám z města potupena, s bolestí v srdci a se vzdorem. Uteču před lidmi, ale před horou, kterou miluji, utíkat nebudu. Je mi ji i celé krajiny líto. Pohladím ještě pinii a vydávám se k vinicím. Znovu se mě zmocňuje strach a tíseň, ale pokračuji v cestě. Od hory se ozývá slabé dunění a chvílemi mám pocit, jako by teple zavanulo.
Země se znovu zachvěla, tentokrát víc než kdykoliv předtím. Upadla jsem. Chvíli zůstávám sedět v předtuše dalšího záchvěvu. Pohlédnu k hoře, jejíž vrchol pro šedofialový opar téměř není vidět, nebe má nezvyklou špinavě žlutou barvu. Odstíny barev působí děsivě. Dlouze zaduní a když zvuk utichne, ozve se z hory strašlivý rachot trhajících se skal. Z jejího vrcholu se sykotem vystupuje sloup hustého, černého kouře, rozrůstajícího se do šířky jako koruna pinie. Zvolna zahaluje oblohu. Vinice jsou už v jeho stínu, který postupuje k Pompejím...
73 názorů
Janino, děkuji za přečtení povídky a milou odezvu :-))). Těší mě, že se Ti povídka líbila. Vesuv a Pompeje jsou mojí srdeční záležitostí. Povídky nepíši, ale tato událost a návštěva obou míst v roce 1998 mě natolik oslovila, že jsem se námět Pompejí pokusila zpracovat jako povídku. Několikrát jsem ji přepracovávala, vracela se k ní, až vznikla tato konečná verze, rozčleněná do tří částí, s níž jsem byla spokojena.
Tohle se mi četlo velice dobře. Je pravda, že vzhledem k tématu bych asi očekávala větší spád, ale na druhou stranu - lidé taky celou dobu netušili, co přijde, a poklidný popis krajiny, kdy se jen vzácně a nenápadně ozve nějaký zneklidňující podtón, mi tedy připadá v pořádku. Díky za skvělé počtení a Ireně díky za to, že výběrem tuhle povídku připomněla - sama jsem ji kdysi úplně přehlédla, takže jsem moc ráda.
rebecco, děkuji za zastavení a milou odezvu, moc jsi mě potěšila :-)))
rebecca13/CM
10. 11. 2021Parádní provedení - s těmi malbami! Poklona hluboká!
Honzo, byla jsem v Pompejích v roce 1998. Na Písmáku mám reportáž z návštěvy Pompejí, na niž přidávám odkaz. Právě tam se zrodil nápad napsat o někom, kdo tenkrát sledoval přírodu - s tou ženou jsem se v povídce ztotožnila. Trvalo mně hodně dlouho, než jsem dílo zpracovala do této podoby.
Honzo, děkuji za přečtení a milou odezvu a Tip :-))). Máš pravdu, že hlavní postavě - vypravěčce chybí duše. Vypravěčku jsem záměrně blíže nepředstavila, abych neodbíhala od toho, co bylo hlavním námětem díla. Z povídky je patrné pouze, že to byla mladá žena, která jako malé dítě zažila zemětřesení z roku 62 a jen matně si pamatovala křik a pobíhání lidí. Vypravěčka pouze popisovala krásy přírody této krajiny a "své" hory, a pak její zvláštní a záhadné proměny před blížící se erupcí, které byly pro ni tehdy samozřejmě nevysvětlitelné, protože nikdo z obyvatel Pompejí, a to ani jejich zakladatelé žádnou předchozí erupci nezažili.
Dost často píšeš o sobě, Jano, a o životě kolem sebe, takže tohle jsem opravdu nečekal a bylo to pro mě milým zpestřením, ovšem velmi souhlasím s tím, co podotkla Luzz. Té postavě taknějak chybí duše.
Luzz, děkuji za přečtení povídky a podnětnou kritiku :-))).
Inspiraci jsem dostala přímo v Pompejích a po návratu jsem dlouho uvažovala nad tím, jak námět zpracovat, aby byl originální. Hlavní postava - vypravěčka příběhu, mladá žena, která to zažila a do jejíž role jsem se vžila, jenom popisovala to, co v krajině pozorovala a to, jak vnímala "svoji" horu, ale neměla v úmyslu se osobně blíže představit. Asi proto působí neživě a schematicky.
Ten delší úvodní popis má ukázat krásu krajiny a navodit její pohodovou atmosféru. Drama se vyvíjí pomalu a nenápadně - lidé nic netuší. Ve skutečnosti Pompejané nezažili žádnou předchozí erupci, takže hora byla považována za vyhaslou sopku (víc o ní napsal řecký zeměpisec Strabón, který vystoupil k jejímu vrcholu začátkem 1. století n. l.). Hlavní postavou příběhu je Vesuv, který je skutečným vládcem této krajiny.
je to takový hezký, klidný vyprávění... jenže to je právě ono... vzhledem k tématu bych čekala větší spád, napětí, ne jen květnatý popis, jak to leželo a běželo... ta hlavní postava mi přišla jaksi neživá, schématická... ale popisy přírody a jak se cítí sopka, se mi místy i líbily - tam je vidět, že sis psaní užívala.
Arwen Leinas, díky za přečtení a milá slova :-))). Těší mě, že se Ti povídka líbí :-)))
Arwen Leinas
20. 08. 2020Příjemné čtení a příjemně dlouhé. Ani moc krátké, ani moc dlouhé. Líbí se mi.
Lakrove, děkuji za přečtení povídky, podrobný rozbor a Tip :-))). Inspiraci k napsání příběhu jsem dostala při návštěvě Pompejí v roce 1998 a přenesla se do té doby jako milovnice a pozorovatelka přírody. Dlouho jsem nad formou povídky uvažovala, několikrát ji napsala a přepracovala než dostalo konečnou podobu s rozdělením do tří částí. První je jen popisná, ve druhé se začíná v krajině něco neobvyklého dít a ve třetí drama vrcholí. Příběh Pompejí je nadčasový. V dnešní době mají vědci k dispozici citlivé přístroje, které zachytí varovné signály - pohyb magmatu, takže mohou včas upozornit na možné nebezpečí, ale asi se nikdy nepodaří zjistit, kdy se vulkán probudí a s jakou silou.
guy, děkujhi za zastavení a milou odezvu k povídce i obrázkům :-))). Ano, Vesuv a Pompeje jsou mojí srdeční záležitostí. Dlouho jsem tento námět, který mě napadl při návštěvě Pompejí, zpracovávala, upravovala a snažila se, aby příběh působil na čtenáře sugestivně a ukázal především zajímavosti a krásy krajiny pod Vesuvem, a její neobvyklé proměny, jejichž příčinu si mladá Pompejanka samozřejmě nemohla vysvětlit. Jen instinktivně tušila něco hrozivého, když odletěli ptáci. Při psaní příběhu jsem se do jejích pocitů vžila.
Velice přívětivě a citlivě zpracované dílo, zakomponované obrázky násobí jeho působivost, je poznat, jak moc je Ti tato tématika blízká - kdybych se měl vyjádřit poněkud obehranou metaforou, tak bych napsal, že bylo vytvořeno srdcem ..
Honzo, děkuji za přečtení a milá slova :-))). Povídky běžně nepíši, ale návštěva Pompejí mě vrátila do osudového roku 79 a vyvolala živou představu mladé milovnice přírody, která pozoruje podivné a nevysvětlitelné změny v krajině. Mám radost, že ses vrátil na Písmáka, a ráda si přečtu Tvoje nová díla.
Jano, krásné, sugestivní vyprávění, doplněné tvými krásnými malbami. Jsi nejen mistr štětce, ale i slova. Po delším čase jsem se opět na Písmáka vrátil.
Renato, děkuji za zastavení a milou odezvu k povídce i obrázkům :-))). Přestože se příběh v mé fantazii rodil už při návštěvě Pompejí v roce 1998, trvalo hodně dlouho než jsem ho zpracovala do této podoby. Snažila jsem se, aby působil sugestivně.
Taky jsem z Tvého živého vyprávění dostala strach. Barvitě jsi to vylíčila -barvy jsou jak jazykové, tak skutečné. Krásné.
Velmi živá imaginace, dovedu si představit, že návštěva Pompejí musela podobné představy vyvolat
Karpatský knihomoľ
13. 07. 2020Precítený pokus o rekonštrukciu.
Růženko, tato událost na mě velmi zapůsobila a probudila fantazii. Děkuji za přečtení a milou odezvu :-)))
Přemku, děkuji za přečtení a milá slova :-))). Moc mě těší, že se Ti povídka líbila. Povídky nepíši, ale příběh Pompejí a Vesuvu je moje srdeční záležitost, takže si i o zpracování říkal. Trvalo hodně dlouho, než se mně podařilo povídku napsat tak, aby byla přesně podle mé představy, i když její námět se mně rýsoval už při návštěvě Pompejí v roce 1998.
Poprvé jsem se s Vesuvem setkala asi v šesti letech na staré pohlednici Neapolského zálivu. Krajina s kouřící horou, pro mě tehdy neznámou, mořem a pinií - stromem s korunou ve tvaru deštníku, mi učarovala, stejně tak i tatínkovo vyprávění o Pompejích. Ve mně to někde hluboko zůstalo a patrně nastartovalo už ve škole můj zájem o geologii a sopky včetně těch našich vyhaslých. Kromě toho mě zajímala květena, volně rostoucí v přírodě. V povídce, jejímž hlavním námětem bylo pozorování přírody, jsem vlastně vyprávěla svůj příběh. Na základě návštěvy Vesuvu a dalších italských sopek, kde jsem měla dost času si rostliny podrobněji prohlížet a srovnávat, se zrodila živá představa, jak asi tenkrát, před osudovým výbuchem Vesuvu, vypadala tamní krajina.
Přemku, ještě jednou Ti moc děkuji za obě krásně zpracovaná videa a doprovodem působivé melodie a doplněním fotky erupce v barvě indiga - pro mě inspirace k namalování obrázku. Mám z filmíků velikou radost a poslala jsem na ně odkazy známým. Jsem si vědoma, že můj styl malby je specifický, nejenže štětcem tečkuji a čárkuji (pointilismus), ale barvy (školní vodovky) vrstvím a dokonce je někde zvýrazňuji pastelkami, takže se skutečným akvarelem mají málo společného. Některé obrázky se mně přenášením také rozostřují - asi to bude tou mojí technikou malby.
Jano máš krásný dar, spojení obdivuhodné tvorby výtvarnice a spisovatelky. Důkazem budiž níže uvedené komentáře, které zobrazují působení tvé práce na lidi. Přehlédl jsem poznámku v prologu a podlehl jsem dojmu, že jsi pod tou horou na svazích vinic sama vyrůstala a pocity té ženy, že byly tvé vlastní. Teprve na konci jsem rozpoznal tu událost skutečnou. Osvědčil jsem si na tom schopnosti zpracování tvého oblíbeného zájmu, které jsou mimořádné. Střihl jsem z tvé tvorby dva filmy, s jejichž filmovou kvalitou jsem nebyl spokojen. Proto jsem ten slíbený třetí nerealizoval. Problém je v tom, že obrázky zkopírované z rozměrů na tvém blogu, nebo na Písmáku nelze po zvětšení upravit do rozlišení, které by nepůsobilo rozmazaně a zrnitě. Tvoje technika sama o sobě je specifická a působí rozostřeně. Další zvětšení pak dojem ještě více zdůrazní. Zůstávám tedy dál jen v roli obdivovatele a fandím ti. Povídka skutečně poutavě vypráví o pocitech, od kterých možná nejsme daleko ani my v dnešní dobbě. Děkuji ti za úžasný zážitek.
lawenderr, mám radost, že Tě tato povídka tak zaujala, děkuji za přečtení, milá slova i Tip :-)))
:) myslela jsem že doopravdy - úplněs mě vtáhla, nejradši bych teď zklamaně řekla - škoda, že Pompeje ...
Fajn, že jen Pompeje.
- nějak jsem tuhle minipovídku dneska potřebovala číst, díky za ni:)
Romane, děkuji za přečtení a milá slova :-))). Ten film na ČT2 byl zajímavý. Už před více lety jsem viděla podobný film, trochu jinak zpracovaný, v němž byly zmíněny pyroklastické proudy, které ukazoval vulkanolog přímo i ve stěně kráteru (tak jsem se konečně dozvěděla, co jsou ty světlé pruhy mezi vrstvami popelu a lávy).
Luboši, děkujji Ti za přečtení a za pochvalu :-)))
Staňo, díky za zastavení a milou odezvu :-)))
Ivi, děkuji za zastavení a milou odezvu :-)))
Jitko, děkuji za výběr, kterého jsem si všimla teprve teď :-)))
Jani, díky za přečtení a Tip :-)))
Přeji hezkou neděli :-)))
blacksabbath
12. 07. 2020hned dvě kouzla......vyprávění a obrázky......děkuji......přeji krásnou neděli...*/**
Karle, děkuji za přečtení a milou odezvu :-))). Ano, dokumentární i hrané filmy. Pompeje inspirovaly i některé spisovatele, například Edwarda B. Lyttona "Poslední dny Pompejí" - byly zfilmované, historický román Roberta Harrise "Pompeje".
Liduško a Jardo Oldjerry, děkuji za zastavení, milou odezvu a Tipy :-))).
Při procházení městem jsem se vžívala do té doby a bylo mi divné, že nikoho tenkrát nezaujaly varovné signály probouzejícího se vulkánu, a tak se alespoň v mém příběhu objevila mladá žena, milovnice přírody, kterou zaujaly neobvyklé proměny v krajině a odlet ptáků, jenž byl náznakem jakéhosi nebezpečí, ale neznámého. Pompejané a ani zakladatelé Pompejí (asi 700 let př. n. l.) nezažili žádnou předchozí erupci, takže s ní neměli zkušenosti, proto nevěnovali varovným signálům pozornost.
Nicolasi a Jardo revírníku, děkuji za přečtení a Tipy :-)))
krásné obrázky skvěle doplňují vyprávění plné lásky k přírodě, ať už to tak bylo, či nebylo :))*****
Irenko, Diano a Maruško, děkuji za přečtení a milá slova i Tipy :-)))
Tato událost se mně zapsala do srdce už v šesté třídě, když jsme se o ní učili. K napsání povídky mě inspirovala návštěva Pompejí.
Martino a dievča z lesa, díky za přečtení a Tipy.
Evženie Brambůrková
11. 07. 2020To je tak skutečné. A tvé ilustrace dodaly vyprávění úžasné kouzlo.
Také si to tak podobně představuji. Přesvědčivé, barvité! A krásné ilustrace!