P(r)opletené pohádky - Písmácké spolupsaní - díl 2.

Vašíček jančil po lese, až vydrobil celý chleba, ohlédl se na chlebovou cestičku. Ale ouha! Drobky za ním nebyly, jen parta vyžraných mravenců s plnými bříšky, kteří jak viděli, že chleba je fuč, dělali jakože nic, že šli náhodou kolem a rychle si hledali nějakou práci, jeden si začal čistit tykadlo, druhý spěšně si nabral fůru jehličí na záda a třetí je komandoval. Vašíček sprásknul ruce.

"To jsem tomu dal, jak já chuděr jankovatý k tomu přijdu, nemám ani mluvícího koblížka, ani domov, jelikož jsem úplně ztracený, bééééé ééé éé." Začal Vašík brečet jak protržená bouřka z večera. Ale měl štěstí, kolem zrovna jela Karkulka v rudých kozačkách, rudé sukénce, rudé pláštěnce, s rudou kapuckou, pod kterou měla rudou hřívu vlasů a na tváři pih sedm pod zelenýma očima. Na ručičkách měla rudé rukavičky v kterých svírala rudý bičík, jelikož jela na lišce Ryšce.

"Co smutníš cizinče?" Švihla ho Karkulka jemně po tváři bičíkem, sedíc na lišce Ryšce.

"Ach," mnul si Vašík tvář zvesela, že si ho živá duše povšimla, "ztratil jsem se v lese, když jsem šel po stopě mluvícího koblížka. Zmizela mi neznámo kam má cestička z chlebových drobtů dělaná, můj domov je ten tam." Ukázal Vášík teatrálním gestem po lese.

"Což nevíš Vašíčku, že mravenci nenažraní všechny drobty sežerou. Příště jdi do lesa s cisternou asfaltu, abys sobě postavil krásnou cestu a nebloudil. Ale nezoufej, pomohu ti najít mluvícího koblížka a dovedu tě domů, pokud si mě vezmeš za ženu."

Vašíček se zahleděl na Karkulku, jal se dumat, až vydumal ďůlek pod sebou.

"Tak co bude?" Zlostně ho švihla Karkulka, až mu na tváři zůstal šlic.

"Dobrá," Vydumal ze sebe Vašík.

"Slibuješ na zdraví svých rodičů?" Pohrozila mu Karkulka pěstičkou v rudé rukavičce.

"Slibuju," odpověděl ji snoubenec. Karkulka sesedla z lišky Ryšky a z ocasu ji odvázala KáPéZetku, aby Vašíkovi zafáčovala šlic a navrch mu dala sladkou hubičku, až se Vašíčkovi udělala na kalhotech bambulka. Pak se Karkulka vyšvihla na hřbet lišky Ryšky a podala Vašíčkovi ruku.

"Nasedni za mě můj milý, půjdem' hledat mluvícího koblížka a pak k tobě domů na naši veselku."

Mezitím svou cestičkou kutálel se přes hlavu a ruce, zadek i bříško mluvící koblížek:

"Jsem sladký jako marcipán, ne jsem sladký jako bábovka, ne ne, jsem úplně koblížkovatý, ha ha." Smál se sám sobě koblížek, až dorazil k hájence v lese, kde bydlel dědeček s vlčicí. Koblížek se zalekl, aby to tak nebyli nějací hnusní vegetariáni, ale jelikož potřeboval docukřit po cestě, vzal u hájenky za středověké klepadlo. Buch, plác, bim, bach, bušil mocně mluvící koblížek klepadlem na dveře. Dědeček zrovna ležel na vlčici a tak si musel dát trenky, než mohl otevřít.

"Dobrý den, dědečku, jsem na vandru, ale potřebuji se u vás trochu pocukřit, jestli mohu, ale bojím se abyste mě nesežrali."

"Hochu zlatý, my jíme jenom maso, neviděls náhodou naši dceru Karkulku, zbožňuje červenou a prohání se po lese na lišce."

"Tu jsem bohužel neviděl dědečku, já prchám před Vašíkem co chce mojí koblihosmrt."

"Tak to pojď dál, cukru máme habaděj, jelikož ho vůbec nepoužíváme, rádi tě ukryjeme před tím vrahokoblihářem." Mezitím se vyvalila z ložnice i dědečkova manželka vlčice v růžovém župánku a opřela se únavou zívajíc o futra, protože dědeček byl v ložnici vážně kanec.