Dívka a moře - Smlouva III.

Smlouva

(listopad 2002)

III.

Organizace práce ve vodě byla jednoduchá. Ichtyl gesty naznačoval, co a jak chce natáčet a Čočka plnil pokyny. Zrzoun s dívkou měli za úkol krýt dvojici záda, aby předešli nepříjemnému překvapení od zvědavců, které by zajímalo, co podivní tvorové v úžině provádí. Byli vybaveni přístroji s uzavřeným okruhem, aby vydechovaný vzduch žraloky neznervóznil. Všichni kromě dívky, která se k nim od počátku pobytu potápěla bez lahví.

Brzy si všimla, že Zrzoun zřejmě opravdu zkušenosti nemá. Prudce sebou trhl, když se nějaký žralok přiblížil. Gesty potápěči naznačila, aby ji doprovázel a vyrazila proti jednomu predátorovi. Kousek před ním natáhla ruku s trubkou a žralok změnil směr, pokračujíc v opisování oválu po úžině. Potom podala rouru potápěči a ukázala na dalšího, který se blížil. Úspěšně napodobil její počínání, a potom ještě několikrát. Když se vynořila nadechnout vyplaval také.

„Děkuju. Nezlobte se kvůli harpuně a tohle nikomu neříkejte. Je mi trapný, když mě musí učit holka.“

„Víte, proč jsem nechtěla, abyste šel do vody s harpunou?“

„Došlo mi to. Krev ve vodě je nebezpečná.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „na lidi kašlu, ale oni jsou tu doma. Nemáme právo jim ubližovat.“

 Nechala Zrzouna, aby si informaci srovnal v hlavě a opět se ponořila plnit. Trubku nechala potápěči, sama si poradí i bez ní.

Když Čočka viděl, že dívka jde do vody bez dýchacího přístroje, odložil po skončení filmování lahve a navrhl: „Slečno, jestli toho nemáte dost, rád bych ještě na chvíli do vody. Chci si je prohlídnout blíž, což s kamerou nejde. Budete mi dělat doprovod?“

Kývla a vklouzli do vody. Mimo chvíle, kdy školila Zrzouna, poctivě během filmování hlídala okolí. Stačila si však všimnout, že se Ichtyl s Čočkou chovají ke žralokům s menším respektem než ona. Pod hladinou společník zamířil k prvnímu, který byl po ruce. Zavěsil se do jeho stopy a naznačil, aby učinila totéž. Potom natáhl ruku a chytil žraloka za ocasní ploutev. Ten vyrazil vpřed, mizíc v modru.

„Tomu nerozumím,“ postěžovala si Čočkovi, když se vynořili nadechnout, „taky jsem se jednoho dotkla, ale ten neutek.“

„Mohl vás při tom vidět?“

„Asi jo, byla jsem po jeho boku.“

Kameraman důvod vysvětlil: „Viděl vás a byl stejně zvědavý jako vy. Když jste mimo jeho zorné pole neví, co se děje a vezme do zaječích. To však neplatí u všech druhů. U žraloka tygřího by to asi bylo to poslední, co byste udělala.“

Při dalším ponoru proplouvali kolem útesu, když Čočka pojednou zarazil, ukazujíc na jedno místo. Mohla si oči vykoukat, ale neviděla nic. Potápěč ťukl na stěnu, která se zavlnila, přejelo po ní celé spektrum barev a do hlubiny zamířila chobotnice. Ještě absolvovali několik ponorů, než je Ichtyl zavolal, aby se vrátili na břeh.

Měla o čem přemýšlet. Za čtyři a půl měsíce nasbírala hodně vědomostí o životě na útesu, ale nyní pochopila, že samostudium má nedostatky. Ráno odsouhlasila Ichtylovi pomoc, ale po chuti jí to moc nebylo. Teď změnila názor. Pokud se bude těchto lidí držet, za dva týdny se naučí víc než za celou dobu dosavadního pobytu.

Mezitím dorazil šéf s mapou a oznámil, že je čas k návratu na loď. Kromě prohlídky pozval dívku na oběd. Po deseti minutách plavby dorazili k lodi zakotvené kilometr od útesu. Třicetimetrové plavidlo kdysi zřejmě sloužilo, coby luxusní jachta, ale z bývalého lesku zbylo málo. Dvojitá nástavba byla opatřena malými jeřáby, a na zádi působila trochu komicky konstrukce sklopné plošiny, určené k pohodlném vstupu do vody. Rovněž široké schody ke vstupu na plošinu zaříznuté do trupu, nepřidaly plavidlu na kráse. Celá záď byla zbavena vybavení, čímž vznikla plocha v délce deseti metrů. Za můstkem hyzdila vzhled dekompresní komora připomínající nádrž na plyn. Jméno Marie Antoinetta ve spojitosti se vzhledem lodi vyvolávalo spíš myšlenky na neslavný konec francouzské královny než lesk dvora.

„Vítám na naší krásce,“ s nepřehlédnutelnou hrdostí v hlase řekl šéf, když vylezli na palubu, „vám možná elegantně nepřipadá, ale je to výborná loď, poskytující veškeré pohodlí. Je dost rychlá na dlouhé přesuny a ani tajfun jí neublíží. Provedené úpravy nevypadají moc elegantně, ale pro nás je důležitější funkčnost než vzhled. Posádku tvoří sedm lidí. Kromě Zrzouna, který kroutí první sezónu, tu ostatní působí řadu let. Mám povinnosti, proto někoho pověřím, aby vás provedl, než Čočka ukuchtí oběd.“

„Já se jí ujmu,“ oznámil Zrzoun, a než stačil kdokoliv něco říct, táhl dívku za ruku na příď.

„To je pohled,“ smál se Čočka při pohledu za odcházející dvojicí.

Skutečně, Zrzoun byl pořádný kus chlapa. Něco přes dva metry a do sto třiceti kil mu moc nechybělo. Přitom nebyl tlustý, ale šířka ramen ho odsoudila procházet většinou úzkých lodních dveří bokem. Také často navštěvoval ošetřovnu s rozbitou hlavou. Konstruktéři zřejmě předpokládali, že obsluha strojovny nedoroste ani metru osmdesáti. Útlá dívka se svými stopětapadesáti centimetry za ním vlála po palubě jako praporek ve větru.

Během prohlídky představil Zrzoun zbylé tři členy posádky. Nicolas Robineau byl malý tenký mužík jen o pár centimetrů větší a pár kilo těžší než dívka. Kromě funkce lodního technika se staral potápěčům o výstroj. Vzhled s povinností plnit lahve, mu vynesl přezdívku Pumpička.

Plešoun, civilním jménem Diogo da Costa, byl o hlavu větší než Pumpička, ale tělo měl stejně kulaté jako hlavu bez jediného vlásku. Léta na moři, strávená většinou pod tropickým sluncem, mu na ní vytvořily cosi podobného solidní podešvi. I bez čepice ho bezpečně chránila před úpalem nebo nepřízní počasí. Podle vzhledu se v jeho genech musely smísit geny všech ras, obývajících Zemi. Byl živoucí mapou podmořských útesů, mělčin a dalších záludností. Nejlepší kormidelník, jakého kdy měla Mary, jak loď zkráceně nazývali.

Poslední člen posádky byl profesionální potápěč se záchranářskou kvalifikací. Jinak holka pro všechno s přezdívkou Hop. Dostal ji, protože to slovo bylo častou součástí jeho slovníku. „Hop a skočil jsem pro něj …, hop a máme tu …“ Netušili, kde se v něm záliba ve slůvku vzala. Přišel s ním již na loď a bylo otázkou krátkého času, než mu vynesla přezdívku.

Po obědě se sesedli nad mapou útesu. Ichtyl měl již připravený plán průzkumu na celou dobu pobytu. Vždy ráno v osm hodin vyzvednou dívku v zálivu a vyrazí k místu potápění. Po dvanácté oběd na lodi, dvouhodinová siesta následovaná opět třemi na útesu. Po večeři Ichtyl s Čočkou roztřídí v počítače natočený materiál.

Dívka se porad účastnila a přispívala svými poznatky. Na oplátku ji Ichtyl s Čočkou ochotně vysvětlovali, čemu nerozuměla. Také pod vodou byli dobrými učiteli a poznávala rozdíl mezi amatérským průzkumem a profesionální prací, kde jsou rozhodující výsledky.

- pokračování –