Dívka a moře - Smlouva V.

Smlouva

(listopad 2002)

V.

„Počkej, tohle je trochu mimo realitu,“ zamračil se kapitán.

„Já ji poslední dny sleduju a dospěl jsem k názoru, že to možný je. Proč svěříš mezi mělčinami nebo útesy kormidlo Plešounovi? Má zkušenosti. Při pohledu na hladinu odhadne, co je pod ní. Stejně jako ty poznáš, že přijde bouřka, i když je obloha bez mráčku. Já většinou taky odhadnu místo, kde je dobrý jít pod vodu. To jsou zkušenosti, ale koukni na Čočku. Jeho předchůdce točil všechno a potom jsme trávili hodiny vystřihováním blbostí. Kolik toho vyhodíme teď? Čočka má cit, kterej mu napoví, co točit a co ne. No a holka má takovej cit pro všechno, co plave pod vodou. Zřejmě to funguje i obráceně. Koukal jsem, jak si hrála s perutýnem a on ty svoje ostny ani nezved.“

„Vypadá to, že ses do holky zamiloval,“ ušklíbl se šéf.

„Neblbni,“ zamračil se Ichtyl, „ale po Madagaskaru vypadne Hop. Skončí mu smlouva a už se nevrátí.“

„Ty jako myslíš, že ta holka …? Vždyť víme jen to, co nám řekli na správě parku. Devatenáct, pochází ze střední Evropy a vypáčit z ní slovo je problém.“

„Jo, a za tři měsíce zná útes líp než ti, co ho maj ve správě. Myslím, že zkusit bysme to měli.“

„Dobře, ale s vedením firmy promluvíš ty. Nejsou tak štědrý, aby bez pořádnejch argumentů jen tak někoho platili.“

„No,“ usmál se Ichtyl, „v tom by neměl bejt problém. Můžem jí nabídnout míň než Hopovi. Myslím, že pro ni je potápění důležitější než peníze. Šéfe, mám nos na lidi a ta holka se nám vyplatí, věř mi.“

Bylo něco po deváté večer, když šéf s Ichtylem zaklepali na dveře chaty. Po výzvě Dále se trochu odrolil kámen obav. Musela je oknem vidět, ale nebyli si jistí, jak zareaguje.

„Dobrý večer,“ pozdravil šéf dívku ležící s knihou na posteli.

„Dobrej,“ odpověděla na půl pusy.

„Slečno, chci se omluvit,“ začal Ichtyl, „nejsem zvyklej měnit plán za pochodu a pořádně jste mě vyděsila. Proto jsem na vás vyjel.“

Pokrčila rameny a vypadalo to, že se bude dál věnovat knížce.

„Vrátíte se ještě na těch pár dnů k našemu výzkumu?“ zeptal se šéf po chvíli trapného ticha.

„Ne!“ zavrtěla hlavou. „Ten pán, co mu říkáte Hop, to řek jasně. Nehodím se k vám, nejsem týmovej hráč.“

„Děvenko, každej z nás by moh bejt vaším otcem, tak snad můžete vylízt z postele a chovat se slušně,“ vybouchl kapitán.

„Já vás sem nezvala,“ odsekla.

Muži vystřelili ze dveří.

Doběhla je na poloviční cestě k pláži: „Počkejte, nechtěla jsem vás urazit, mám problémy v komunikaci s lidma. Prosím, nezlobte se, ráda s váma budu dál dělat.“

To byla voda na Ichtylův mlýn: „Řekla jste, že nejste týmovej hráč, ale naše práce je týmová. Můžou na tom záležet životy.“

„Budu se snažit, vážně,“ tvářila se jako dítě chycené při lumpárně.

„Mám podmínku,“ využil situace šéf, „odpovíte mi na otázky. Chci vědět, s kým spolupracujem.“

Byla to podpásovka srovnatelná s vydíráním a bylo to všem jasné. Chvíli vyděšeně přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, než zašeptala: „Máte čas na kafe?“

Vrátili se do chaty, kde u kouřících šálků nastal podrobný výslech. Co nejstručněji, ale poctivě odpověděla na všechny položené otázky. Z lecčehos sice moudří nebyli, ale na to hlavní odpověď znali. Dívka doma nemá závazky, které by ji nutily k návratu. O zájmu o její služby se zatím nezmínili.

„Tak jak?“ vítal je Čočka, netrpělivě přecházející po palubě.

„Od zítřka zase dělá s náma,“ informoval ho krátce šéf.

Poslední den, kdy měla posádka Mary povolení k pobytu na útesu, skončili v poledne a šéf pozval dívku k soukromému rozhovoru.

„Když pominu nepříjemnost po natáčení s úhoři, jak se vám líbila naše práce?“ začal rozmluvu.

„Moc.“

„Kdybych vám nabídl místo v posádce…?“ schválně větu nedokončil a nechal dívce čas, aby informaci vstřebala.

Chvíli na něho nevěřícně zírala, než vyhrkla: „Cože?“

„Pokud máte zájem, můžete příští tejden odplout s náma.“

„Kam?“ vydechla.

„Do Darwinu točit mořský krokodýly a dál k Madagaskaru. Útesy kolem jižního pobřeží umíraj a dokumentujem, jak rychle. Na přelomu roku zamíříme k jihu Afriky. Léto strávíme u Kapskýho Města filmováním tuleňů a žraloků bílých. Potom pokračujem podél západního pobřeží do Marseille, kde máme domovskej přístav. Po nezbytných opravách lodi, vyrážíme ve druhý půlce července do Indickýho a Tichýho oceánu.“

Dívce zalily oči slzy, když plačtivě sdělovala: „Já, já bych hrozně ráda, ale nemůžu. Na Vánoce musím domů. Slíbila jsem to.“

Šéf se usmál: „Kdy chcete odletět a na jak dlouho?“

„Kolem patnáctýho prosince a doma bych ráda zůstala do Tří králů,“ slova prokládala vzlykáním.

Kapitán se otočil k torzu kreslícího prkna na stojanu ukotveného k podlaze a studoval na něm připevněnou mapu. Něco chvíli počítal a pak kývl: „Mezi desátým a patnáctým prosincem skončíme na Mauriciu, odkud můžete odletět domů, a kolem půlky ledna za námi přiletíte do Kapskýho Města. Souhlasíte?“

„Ano,“ vyhrkla rychle, aby si vše ještě nerozmyslel.

Sáhl do šuplete stolu, odkud vytáhl jakýsi formulář, který podal dívce s vysvětlením: „To je smlouva, která se podepisuje vždy na rok od prvního července do konce června dalšího roku. Pokud budete souhlasit, tak to podepište a vítejte na palubě.“

Dívka chvíli nešťastně koukala na lejstro. Samá komplikace, pomyslela si a podala vysvětlení: „Když já francouzsky neumím.“

Šéf navrhl: „Tak si to v Lockhartu nechte přeložit do angličtiny.“

„Nešlo by to jinak? Vezmu smlouvu domů a sestra mi ji přeloží. Platila by až od ledna. Do tý dobu budu dělat za stravu a kajutu.“

„To je poctivej návrh. Ruku na to …“

Ještě si stačili podat ruce, když je vyrušilo zaklepání a do kajuty strčil hlavu Čočka: „Šéfe, chlapi maj hlad a melou něco o stávce, pokud jim hned nenaservíruju oběd.“

„Tak jim vyřiď, že u mě se stávka rovná vzpouře a na tu měli naši předkové dobrej recept. Protažení pod kýlem. Pojď děvče,“ objal dívku kolem ramen, „chci vidět vyvalený obličeje, až tě představím jako novýho člena posádky.“

Na lodi se dodržovalo pravidlo, že nikdo nezačne jíst dřív než kapitán. Muži v jídelně pokřikovali na Čočku slova, které nepatří do slušné společnosti, ale po příchodu kapitána s dívkou zmlkli.

„Tak vy chcete jíst? Můžete, ale nejdřív sežvejkáte tohle sousto,“ šéf postrčil dívku před sebe a pokračoval, „představuju vám novýho člena posádky. Slečnu …“

Veškerá snaha o oficiální představení dívky zanikla v hurónském smíchu Zrzouna. Smál se tak, že jméno nikdo nezaslechl. Smál se, když vstal a přistoupil k dívce, kterou popadl v pase rukama velikosti lopat. Smál se, když ji bez sebemenší námahy postavil na stůl. A smál by se asi dál, kdyby necítil potřebu něco důležitého sdělit.

„Novej člen posádky?“ opět se rozesmál. „Tohle je novej člen posádky? Takovej prcek. Šéfe, měl bys nařídit Pumpičkovi, aby připravil speciální opasek se závažím. Vždyť ji zfoukne z paluby první závan větru. To není ani ženská, takovej prcek je to.“

Chtěl předvést, jak sfoukne vítr dívku z paluby. Nadechl se, naklonil vpřed a foukl. Dívka překvapená jeho jednáním se zprvu jen mračila. Když však při předklonu přiblížil hlavu na dosah její ruky, dostal dvoumetrový kolohnát takovou facku, až mu hlava poskočila.

„To máš za to, Z R Z O U N E !!!“ okomentovala exekuci.

„Jsi hvězda Prcku,“ vykřikl Čočka, „vítej na palubě.“

Popadl dívku do náruče, postavil ji na zem a přidal pusu. Jídelnou opět zazněl smích. Tentokrát se smáli při pohledu na Zrzouna s tváří červenější, než byla barva jeho vlasů. A dívka? V té chvíli pochopila, že má druhou rodinu. A k tomu ještě něco. Nové jméno, které bude mnoho dalších let slýchat vždy po většinu roku.

- konec -