Dívka a moře - Potíže s krokodýlem IV.

Potíže s krokodýlem

(prosinec 2002)

IV.

„Už je tu skoro hodinu,“ ozvalo se nad překvapeným Pumpičkou.

„Prcku, co tu děláš?“ vzhlédl na lávku dekompresní komory, kde trůnila na zkřížených nohách dívka.

„Snažím se ho ukecat, aby zmizel, než se probudíte, ale tváří se, že mi nerozumí,“ vysvětlila svou přítomnost.

„Tak nevyváděj žádný blbosti, jdu to nahlásit šéfovi. Nebo radši pojď se mnou,“ rozhodl.

„Proč?“

„Protože jsi zase schopná něco vyvíst. Mazej dolů!“

Cestou za šéfem přemýšlela o svém postavení v posádce. Čočka a Zrzoun ji brali jako kamarádku, zbytek spíš jako dceru. Poučovali, ale i učili a snažili se jí život na palubě ulehčit. Když kývla na nabídku ke spolupráci neuvažovala o faktu, že bude jediná žena na palubě. Možná to způsobila její zdánlivá křehkost, možná vědomí, jaké důsledky by pokus o avantýru mohl mít ve skupině, kde mnohdy závisí život na vzájemné důvěře.

Pumpička zaklepal na dveře šéfovi kajuty, ale bez odezvy. Teprve po třetím rázném zabušení je ospalý hlas pozval dál.

„Co je? Spadla nám na palubu kometa, že děláš takovej kravál?“ mžoural na příchozí z postele šéf.

„Něco horšího,“ sdělil Pumpička, „máme návštěvu.“

„Ať počká,“ kapitán vypadal, že se opět chystá odejít do říše snů.

„Krokodýl,“ doplnil předchozí informaci technik.

„Zamkni Prcka do kajuty, ať nic nevyvede… Cože???“ šéf vystřelil z lůžka, když konečně zpráva pronikla mlhou rozespalosti.

„Jo, rozvaluje se na zadní palubě a tváří se, že se mu tam líbí.“

O deset minut později opět hřadovala posádka na dekompresní komoře a zírali na plaza, jak spokojeně spí o dva metry níž.

„Co s ním?“ zajímalo Plešouna. „Tady zůstat nemůže. Čekat, až ho to přestane bavit taky nejde. Zejtra zvednem kotvy a na otevřeným oceánu musíme plošinou zavřít, jinak vlny zaplaví palubu.“

„Musí pryč,“ kývl souhlasně šéf, „Ichtyle, tohle je tvoje parketa. Zapni svůj vědátorskej mozek a vymysli, jak ho vystrnadíme.“

„Já …“ ozvala se nesměle dívka, ale dál se nedostala.

„Sklapni. Prcku, tvoje nápady jsou sice účinný, ale mě z nich běhá mráz po zádech. Zkusíš něco a skončíš pod zámkem,“ vyjel kapitán.

„Kdysi jsem se zúčastnil odchytu kajmana na Floridě. Bylo nás pět, kajman poloviční, než je tenhle krokodýl a pěkně s náma mával. Nejsme lovci, ale filmaři. Nemáme zkušenosti, “ rozumoval Ichtyl.

„Ale jsou tu jiní, který je maj. Je to australskej krokodýl, tak ať se Australani o krajana postaraj. Zavolám do Kakadu, aby si ho přijeli odchytit,“ rozhodl šéf a vstal.

„Co s ním udělaj?“ nesměle se zeptala dívka.

„Chytěj ho a převezou do některýho z útulků,“ vysvětlil Ichtyl.

„Cože? Do zoologický?“ vyděsila se.

„Ne, Prcku. To není žádná zoologická zahrada, ale park, kde maj dobrý podmínky pro život.“

„Jo, za plotem. Jenže patří sem,“ ukázala na moře, „tady je doma.“

„Prcku nediskutuj!“ okřikl ji šéf. „Uvědom si, že tady ho jednou může někdo zastřelit, tam bude v bezpečí.“

„Za plotem! Jak by bylo tobě, kdyby tě zavřeli a zdůvodnili to, že prožiješ dlouhej život? Jak by se ti to líbilo? Teď lituju, že jsem vůbec kdy na tuhle loď vlezla. S tím nechci mít nic společnýho!!!“ na konci neobvykle dlouhého projevu vyskočila a zmizela do útrob lodi.

Ticho, po chvíli přerušil Čočka: „Má svým způsobem pravdu. Nejsme tu proto, abysme pomáhali dodávat krokodýly za mříže.“

„Ještě se jí zastávej,“ utrhl se na něj Hop, „šéf má pravdu.“

„Mě se představa, že ho nacpou do bedny, taky zrovna nelíbí. Je to svobodnej tvor, a takovej by měl zůstat,“ přidal se k Čočkovi Ichtyl.

„Tak víte co, vy chytráci? Abyste neřekli, že nemám pochopení, máte do večeře čas dostat tu potvoru z lodi. Když potom ještě bude na palubě, volám Kakadu,“ rozhodl kapitán a odkráčel na můstek.

„Kdyby si kdokoliv z nás dovolil, co ta holka, stojíme s lodním pytlem na břehu,“ mračil se Hop, „dobře, že po Madagaskaru končím, protože si přestávám bejt jistej, kdo tu velí.“

„Jdem do jídelny a něco vymyslíme,“ rozhodl Ichtyl.

Když se vrátili s plánem, jak dostat krokodýla z paluby, nebyl tam. Pouze na vršku schodů k plošině seděla dívka, rozkládala rukama a něco hlasitě vykládala pro posádku neznámou řečí. Když se opatrně přiblížili, uviděli na plošině krokodýla, jak na napjatých předních nohách zřejmě sleduje, co dívka vypráví. Prozradil je stín, který slunce vykreslilo na schodech. Ohlédla se a zmlkla.

„Pumpičko, pusť ho dolů,“ nařídil Ichtyl.

Technik otevřel dvířka v pažení, kde se skrývalo ovládání plošiny. Kromě toho, že šla sklopit, bylo možno s ní pohybovat nahoru a dolů. Pumpička pohnul pákou a plošina se ponořila pod hladinu. Krokodýl sklouzl do hloubky a nadobro jim zmizel z očí.

„Jak se tam octl?“ zajímalo Zrzouna.

„Jednoduše,“ pokrčila rameny, „otevřela jsem mříž u uličky a pomalu přešla na plošinu. Nezaútočil, ale šel za mnou. No, a pak jsem se vrátila na vršek schodů.“

„Co kdyby po tobě vyjel?“ zavrtěl nevěřícně hlavou Čočka.

„Skočila bych přes palubu.“

„A cos mu to tu vykládala?“

„Že se nemusí bát, že ho nezavřou a nikdy se nesmí nechat chytit.“

„Si cvok, víš o tom? Copak si vážně myslíš, že ti rozumí? Vždyť ani neslyší v našem slova smyslu, ale jen je schopnej určit směr, odkud zvuk přichází,“ vyslovil Ichtyl nahlas, co si v té chvíli mysleli všichni.

Místo odpovědi se přiblížila k pažení, na němž seděl ptáček, který zabrousil nad moře. Položila ruku na zábradlí a posouvala ji k němu. Celou dobu cosi šeptala. Místo, aby jako každý pořádný opeřenec uletěl, udělal něco neuvěřitelného. Když se dívčin prst dotkl nožičky poposkočil a usedl na hřbet ruky. S vítězoslavným úsměvem přejela pohledem kolegy, a i s ptáčkem odkráčela na příď.

- konec -