Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO psaní
Autor
zeleda
Přátelé, zdravím. Opět jsem nějaký ten čas vynechal, ale nemohu dělat vše. Zas budu nějaký čas zde působit. Mezitím se událo dost - pilně jsem psal, připravil k vydání další knihy, a také se chvíli těšil s přítelkyní. Viz ....
O PSANÍ
Psát, či nepsat, toť otázka přímo hamletovská. Možná přeháním, ale někdy se mi zdá, že čím víc píši, tím méně mě to baví. Dám si proto den, nebo dva pauzu a najednou jsem z toho až nervózní a cítím, že mi chybí rozsvícená obrazovka počítače, téma ke psaní, jednoduše řečeno, nějaká tvůrčí aktivita. Sednu si tedy do pracovny, z obrazovky na mne vykoukne několik rozpracovaných textů a život se vrací opět do normálních kolejí. Vrací se klid a zvláštní vnitřní nepokoj odchází kamsi.
Ten literární nepokoj mě pronásledoval už od dětských let. Do notýsku jsem si psal citáty z knih, k tomu maloval obrázky, a když mi bylo čtrnáct, patnáct let, začal jsem psát texty svoje. Množství přečtených knih ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Při čtení jsem už nevnímal jen obsah, ale postupně i formu a stylistické zpracování. A strašně jsem chtěl taky psát.
Mé první písemné pokusy měly hned dva inspirační zdroje. Ten první souvisel s dospíváním a děvčaty. Psal jsem sladkobolné básničky a texty a pečlivě jsem je ukrýval před rodinou, aby se mi nevysmála. Druhou inspirací, a mohu popravdě říci, že zřejmě silnější, byla krajina Českého středohoří. Krajina, odkud pocházeli moji rodiče, a kterou jsem při pochůzkách s otcem důvěrně poznával.
Moje literární aktivita dostávala přesnější obrysy i lepší formu v dobách blížící se maturity a později při plzeňských studiích. Je spíš zázrak, že tyto poznámky a texty přežily všechna moje stěhování až do doby, kdy jsem některé z těchto textů vložil do své vzpomínkové knihy Návraty.
Pozdější léta nebyla pro soustavné psaní příliš inspirativní. Náročná zaměstnání i starost o rodinu moji tvůrčí aktivitu výrazně omezily. Zůstaly mi však všechny poznámky, úvahy i básně z let mého mládí. Bylo na co navázat. A s přibývajícími léty se vrátila chuť a hlavně čas a možnost opět začít psát. Stalo se. Dá se říci, že to v mém případě byl až únik ze životní reality.
Začal jsem tedy opět psát a počítačové texty přibývaly. Hlavou vířily všechny možné i nemožné myšlenky a nápady a často se mi honily hlavou i při takové neinspirativní činnosti, jako je vaření. Důsledkem toho bývalo někdy i připálené jídlo. Přiznám se, že psaní jsem definitivně propadl. Když už bylo těch různých textů až příliš, začal jsem je tematicky organizovat a dávat do knižní podoby.
Starosti o domácnost a nemocnou ženu mne donutily přesunout své literární aktivity do pozdních večerních a nočních hodin. Přece jen takové psaní vyžaduje soustředění a v nočních hodinách, kdy vše, včetně psa, už spí, je vytoužený klid. Klid pro život, klid na práci, klid třeba i na psaní. Když se ale ohlédnu zpět, za svou dosavadní literární tvorbou, tak mě napadá, zda ten klid, který hledáme a po kterém naše duše touží, je tím hlavním motivujícím faktorem naší aktivity. V nočních hodinách jsem tento klid paradoxně našel. Možná, že to bylo i díky mému věrnému příteli Merlotu, který byl svědkem zrodu několika, dnes již vydaných, knih.
Bludný kruh se uzavírá. Něco mi stále hlodá v duši, a tak se ocitám u jakéhosi paradoxu života. Co je to vlastně klid? A co mě nutí ke psaní? Je to ten žádaný životní klid, bez stresových situací, anebo občasný vnitřní nepokoj, který žene člověka kupředu? Ten nepokoj, který mi bere spánek a který mě občas nutí uprostřed noci se zvednout, rozsvítit obrazovku a poznamenat si novou myšlenku. Zase ten paradox, který mi do cesty klade samé překážky. Duše a rozum se tak střetávají v každodenním boji. Máme duši, ale spíš duše má nás.
* * *
19 názorů
Krásné, pravdivé a vyčerpávající. Nemám, co bych dodal.
Fajn čtení a taky pěkná fotka. To psiště je taky přítelkyně, nebo přítel? :-)
Kamamuro, díky za obsáhlý koment. Ani nevíš, jak rád bych si, po dlouhé době, vzal zase do ruky fleret a zkusil se opět postavit na planš. Technika mi asi zůstala, postřeh mám slušný, ale ruka je bohužel kaput. Co se dá dělat, osmdesátka se blíží.
Co se týče hledání vnitřního klidu, mám takový blbý dojem, že pokud bych se na tu cestu vydal, asi bych zabloudil.
Užij si řádně dnů svátečních!
Honzo, máš můj obdiv. Psát jsem začala až v padesáti letech, díky skvělé knížce Harouna Tazieffa "Schůzky s ďáblem", a pak i díky výletům. Pro mě bylo hlavním impulsem k psaní pozorování přírody. Těším se na Tvá další díla, gratuluji k vydání knížek, přeji hodně úspěchů a hlavně zdraví!
Někdy je dobře se zastavit, pozorně poslouchat a pak přemýšlet. Přemýšlet o tom, co nám ta naše duše vlastně chce říct. Duše rozhodně nestojí proti rozumu. Jen někdy nemáme dost rozumu, abychom své duši naslouchali.
Zdar kolego, (ex)šermíři! Myslím, že Hamletovská otázka týkající se semotné existence je přece jen o něco obtížnější, než tvoje parafráze, čímž ovšem nechci upírat legitimitu ani jedné z nich.
Ač mladší, i já jsem už pochopil, že s tím, jak člověku zbývajícího času dále ubývá, stává se každá zbývající vteřina vzácnější a důležitější, podobně jako boháč může rozhazovat podle libosti (a eventuelně schudnout), zatímco chudák musí každý groš v dlani dvakrát obrátit, aby vůbec přežil.
Hledání vnitřního klidu je skutečně obtížný úkol už proto, že čím usilovněji klid hledáme, tím více se stresujeme. Žena si například koupila adventní svíci s vyznačenými prosincovými dny a jasným plánem: každý den odmeditovat vyznačenou část svíce a chvílí strávenou v introspekci a rozjímání posílit svou duševní stabilitu a probádat dosud nenavštívená zákoutí své duše. Výsledný efekt byl však právě opačný - jen další zdroj stresu, protože už dnes je o dva dny ve skluzu oproti červenými číslicemi vyznačenému meditačnímu plánu, a deficit se zdá spíše prohlubovat.
Oč jednoduší to má flinkavý povaleč a infantilní snílek jako jsem já, který se dokáže dlouhé minuty smát jedinému vtipu, často i špatnému, a co je nejhorší, vlastnímu. Jindy mi stačí pěkný film, zdařilé hudební sólo, nebo si i sám třaslavou, sádelnatou rukou stárnoucího amatéra cosi nakreslím, či zahudu.
Obecně jsem o hodně šťastnější, než kdy jindy v životě, ačkoliv k tomu nemám jediný objektivní důvod.
Závěrem ještě zpět k šermu - zanechal jsem skuhrání na zdravotní problémy, a mám plán (až ještě trochu zhubnu), a ten plán nese jméno Bartitsu. Musí přece existovat staří, vysloužilí šermíři, kteří ještě nechtějí hodit zweihänder, epée, či šavli (!) do žita, a ještě se před smrtí o cosi přece jen pokusit.
Úspěšným životním rozhodnutím (těm malým i těm velkým) zdar!
Ireno, asi jsem skutečně sova. Zaměstnání jsem měl náročná, a prioritní nebylo psaní, ale rodina. Tak jsem psal po nocích. V posledních letech bylo pro mne psaní únikem z těžké reality. Já i žena jsme věděli, že není naděje na její vyléčení, ale chtěl jsem aby se cítila co nejlépe. Na psaní nebyl čas. Zemřela druhý den poté, co jsem jí zavolal záchranku.
Díky za přání. Snad se ještě něc o zrodí. Do tisku jde další cestopis, tentokrát z rakouských Alp, a v pondělí jedeme s kolegou do Ústí pro knihu, jejíž jsem spoluautorem a také sestavovatelem. A mám rozepsaný další glosář.
Možná je to vnitřní neklid, možná potřeba ponořit se do vlastní, odlišné reality, možná potřeba se podělit s budoucím čtenářem... Každopádně je to stav, bez kterého asi nemůžeš žít. A to je pro Tebe i pro nás dobré... :-)
Hezká debata... Honzo, docela obdivuju, kde jsi vzal tolik energie zejména na noční tvorbu... musíš být založením sova.
Zajíc a lencza mají ještě roky tvorby před sebou, což jim přeju. My starší /sice/nemusíme do práce, ale už není tolik sil ani podnětů... přeju ti, abys ten tvůj tvůrčí neklid ještě dlouho pociťoval a převáděl v realitu.
Přátelé díky za vaše názory.
Filipe, ve 33 letech se vykašli na bilanci a žij a piš, abychom si mohli něco pěkného přečíst. Ve 33 letech jsem měl za sebou už dost divoký život, dvě manželství, tři děti a vstup do vyšších manažerských pozic. A furt jsem něco psal.
Lenczo, svatá pravda, co píšeš. Dlouhodobý klid a pohoda nejsou živnou půdou pro nápady a myšlenky. Ale jejich ztvárnění literární už ten klid chce. Já musel přesunout veškeré tyto aktivity do nočních hodin, přes den jsem se musel starat o ženu s těžkou rakovinou. V té době jsem také vydal i několik knih.
Užívejte si, i v téhle blbé době, co nejlépe čas předvánoční!
Zajíc Březňák
11. 12. 2021Máš pravdu, lenczo, nakonec člověk potřebuje alespoň tolik klidu, aby to mohl hodit na papír.
Já bych skoro řekla, že z nepokojů, silných emocí a náročných situací se berou myšlenky, témata. Alespoň některá. Ale k tomu, aby je člověk v sobě protřídil a dal na papír ve formě, která bude zajímavá i pro druhé, je potřeba klid, čas, prostor k usebrání. Mně se nejlépe "píše", když jsem sama na procházce přírodou. To mě většinou napadají nejlepší formulace.
Zajíc Březňák
11. 12. 2021Když jsem teď už téměř opravdu dosáhl věku 33 let, začal jsem poněkud bilancovat. Ne že bych se za minulostí neohlížel dříve, ale nyní jsem si začal vážně klást otázku, proč můj život vypadá, tak jak vypadá, přes všechno úsilí, které jsem vynaložil, aby měl tvářnost docela jinačí. Celé své mládí jsem oběťoval na četbu různých, převážně historických, knih. Stále jsem jen nasával vědomosti, snad semtam i nějaké zkušenosti. Nyní snad nastal čas, abych vydal něco vážnějšího sám ze sebe, přestal čas učení a nastává čas práce, literární práce.
Co se klidu týče tak ten jsem hledal často až moc, hlavně abych měl čas si v klidu přečíst nějakou knížku. Pak jsem pochopil, že jsou to právě ta různá nepohodlí, všechno to kolem, co nás formuje, a že z bojiště se neutíká, a to ani ze ztraceného boje.
Tvůj text se mi líbí, Zeledo.