Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKostky jsou vrženy!
Autor
zeleda
V životě se někdy ocitáme v situacích, kdy musíme udělat závažné rozhodnutí, aniž předem víme, jestli bude dobré. A jestli budeme mít na ten krok dost sil. Jestli nás posune o něco kupředu. Někdy do toho risku prostě musíme jít. Abychom zvítězili třeba sami nad sebou. A tak uděláme krok, který už nemůžeme vzít zpět.
Jsou ovšem i lidé, kteří jsou chronicky nerozhodní. V restauraci se nedokážou rozhodnout, co si dají k jídlu, v obchodě si tak dlouho zkouší svetry a kalhoty, až odejdou s prázdnou, zkrátka, rozhodování jim trvá příliš dlouho a mají mnohdy až panický strach ze špatného rozhodnutí. Blaze tomu, kdo má přítele, kterému se může svěřit, kterému důvěřuje, který umí poradit, a který ho tak zbaví oné tíže vlastního rozhodování.
Často je takové rozhodování soubojem rozumu a citu. Srdce nám říká něco a rozum proti tomu vehementně protestuje. Uvedl jsem zde jednoduchý příklad restaurace, či nakupování. Jsou ale rozhodnutí daleko důležitější, která mohou výrazně ovlivnit náš další život. Vstup do zaměstnání, výběr partnera, kdy rozum vám nabízí jednu variantu, ale srdce vás táhne k někomu úplně jinému. A další a další momenty života.
Náš svět má, zkrátka, dualitní podobu. Člověk má dvě ruce, dvě nohy, a i ten jeho mozek má dvě hemisféry. A projdeme-li se občas zprávami médií, zjistíme, že i ta politika má většinou také jen dvě tváře – tu pravou a tu levou. A mezi tím není skoro nic. Jak ji hodnotit? Pragmaticky rozumem, nebo raději citem? Věru, těžké rozhodování.
A tak i my myslíme dualitně – jak srdcem, tak i rozumem. Srdce je pro nás jakýsi symbol. Není to jen pumpa, která žene krev, ale od nepaměti i imaginární sídlo citu. Srdce spojujeme s naším štěstím, i s našimi sny.
Jenže když se chceme pro něco rozhodnout, nemůžeme spoléhat pouze na to, co nám říká srdce, ale je třeba zapojit i tu druhou složku - rozum. Stavět proti sobě rozum a cit je většinou kontraproduktivní. Tyhle dvě složky se musí nakonec dohodnout. A pokud se nedohodnou, ani pak to nemusí být nějaká velká tragédie. Většinou si tu cestu k sobě časem najdou. I ten nerozhodný se musí nakonec pro něco rozhodnout.
Je pozdní noc a já mám před sebou také jeden problém. Dát si ještě jednu sklenku vína, nebo si jít raději lehnout. Rozum mi říká – běž už konečně spát, ale srdce mne táhne k další sklence, s jejíž pomocí se mi snad podaří napsat konečně něco geniálního. A nemám zde, bohužel, žádného důvěryhodného přítele, ani přítelkyni, kteří by mi mohli poradit. Jen moje malá fenka stojí vedle mne a štěká. Vím, co chce. Rozhodnutí je jasné. Dnes dám raději přednost rozumu. Alea iacta est!
12 názorů
Květoň Zahájský
21. 12. 2021Tomuto stavu se v odborných kruzích říká kognitivní disonance - jestliže máme v hlavě dvě myšlenky, které se vzájemně vylučují, stáváme se psychicky vrávoravými. Je nakonec jedno, jak se rozhodneme, důležité je, umět si své rozhodnutí správně odůvodnit. Když řeším podobné dilema, uvažuji takto: „Srdce říká – dej si ještě jednu, hlava říká - jdi už spát, hlava je moudřejší a moudřejší ustoupí, že.“ A problém je vyřešen.
Zajíc Březňák
21. 12. 2021Máš pravdu, Majaksi.
Je dobré při rozhodování použít srdce i rozum, ale občas, když se nemohu rozhodnout, hodím si korunou i ona má dvě strany :)
Filipe, dobře jsi udělal. Já jsem v podobném klubu již osm let a je za námi vidět i činnost. Vydáváme i sborníky svých textů a já a ještě jedna kolegyně vydáváme knihy. A hlavně je to setkávání s přáteli. Nyní se bohužel scházíme jen virtuálně přes přenos v počítači.
Zajíc Březňák
20. 12. 2021Někde jsem četl o středověké bajce o oslu, který pojde hlady, protože se nedokáže rozhodnout mezi kupkou slámy a kupkou sena.
Za tento rok můžu říct, že jsem se rozhodl správně, když jsem si podal přihlášku na kurz tvůrčího psaní se spisovatelkou Věrou Noskovou.