Dívka a moře - Tuleni, tučňáci a žralok bílý VIII.

Tuleni, tučňáci a žralok bílý

(leden 2003)

VIII.

Do přístavu v  dorazili ráno krátce po osmé. Na molu již čekala sanita, kterou objednal šéf vysílačkou. Ještě na lodi došlo k  incidentu, kdy saniťáci zjistili, že se s nosítky v úzkých chodbách lodi nevytočí. Jeden popadl dívku nešetrně za nohy a druhý v podpaží, aby ji vynesli na palubu.

„Okamžitě ji položte zpátky, hovada!“ křičel Ichtyl tak hlasitě, až to bylo slyšet po celé lodi, a do místnosti se nahrnula posádka.

„Vždyť je v limbu, tak je to jedno,“ odsekl saniťák, čímž se dopustil velké chyby, neboť ho v zápětí poslal k zemi ranou do brady Plešoun.

„Zrzoune, odnes ji,“ nařídil doktor a saniťákovi pomohl na nohy, „a ty se ji už nedotkneš. Jestli takhle zacházíš s pacientama, divím se, že máš ještě práci.“

„Tohle si odskáčete,“ klepal se postižený vzteky, „námořnická verbež si myslí, že pískne a všichni budou v pozoru.“

„Tak hele,“ chytil ho pod krkem kormidelník, v jehož těle se smísily geny všech ras, co jich na matičce Zemi žije, „mně negři normálně nevaděj, protože kousek jednoho v sobě mám taky, ale pípni a zabiju tě.“

„Dost!!!“ zasáhl šéf, „tohle si vyřídíme v nemocnici. Všichni ven!“

Mezitím, co se kolegové hádali s osádkou sanity, Zrzoun vzal opatrně dívku do obrovských tlap, které jen s hodně přivřenýma očima bylo možno nazývat rukama. Při nepoměru postav vypadala v jeho náručí jako malé děcko. Donesl ji na molo, kde čekal než za ním dorazí saniťáci s nosítky. Z vozu vylezl lékař, aby se na pacientku s nezájmem podíval.

„Do Barnardovy nemocnice,“ oznámil Ichtyl.

„My vozíme do Kingsbury,“ odporoval doktor.

„Jenomže tahle pacientka pojede do Barnardovy a bez keců,“ doplnil Ichtyla Zrzoun, a lékař poklesl v kolenou, když mu na ramena lehce položil ruce.

„Tak jo,“ vzdychl doktor a neodporoval, ani když se do sanity k dívce nacpal šéf s Ichtylem, a saniťáci zůstali stát na molu.

Nemocnice pojmenovaná po profesoru Christianu Barnardovi, který zde v sedmašedesátém roce provedl první úspěšnou transplantaci srdce na světě, byla prestižní a také nejdražší klinikou ve městě. Šéf byl proto z Ichtylova rozhodnutí poněkud nesvůj.

„Můžeš mi vysvětlit, proč zrovna Barnardova?“

„Holka si to zaslouží a mám tam známýho,“ stručně odůvodnil volbu vědec a nevypadal, že by chtěl dál něco vysvětlovat.

Přístup personálu na příjmu byl v diametrálním rozporu s chováním posádky sanity. Ač nešlo o akutní případ, vše se odehrávalo v poklusu. Dívce, která stále ještě po včerejší dávce sedativ spala, sejmul lékař na ambulanci obvazy a nechal si od Ichtyla vysvětlit, jak ke zranění došlo. Po podrobné prohlídce slíbil, že udělají vše, aby zůstala bez viditelných následků. Potom vědce vypakoval z ordinace.

„Jak je na tom?“ zajímalo šéfa, čekajícího na chodbě.

„Bude to dobrý, a teď jdem na návštěvu,“ oznámil Ichtyl  a zamířil k výtahům na konci chodby.

„Hele, ty se tu ňák vyznáš.“

Vědec se zasmál: „Není to zrovna životní kapitola, s kterou bych se chlubil, ale v mládí jsem v Kapským městě na pár let uvízl.“

„Cos tu dělal?“

„Doktora.“

„Cože? Vždyť máš doktorát přes ryby,“ vyjevil se šéf.

„Jenže apartheidu to bylo jedno. Oni koukali na černochy jako na zvířata, a tak i můj doktorát jim přišel správnej.“

„Jak ses k tomu dostal?“

„Po studiích jsem chtěl taky napravovat svět. Jižní Afrika mi k tomu přišla jako správný místo. V Polsmooru tenkrát seděl Mandela, a mě tam přidělili k místnímu vězeňskýmu lapiduchovi …“

„Počkej,“ šéf vypadal, že je mimo obraz, „chceš říct, že jsi seděl s Mandelou?“

„Jo, tři roky v jedný base a docela jsme si padli do oka. Je to správnej chlapík. Právě v Polsmooru jsem se naučil z doktořiny víc, než by mi dala jakákoliv fakulta.“

Další debatu utnulo cinknutí výtahu ohlašující zvolené patro. Ichtyl v půlce chodby zaklepal na prosklené dveře a bez čekání na vyzvání vstoupil do místnosti, kde za stolem seděla mladá černoška.

„Co si přejete?“ zeptala se ne zrovna nadšeně.

„Ředitele,“ oznámil Ichtyl a zamířil ke dveřím na protilehlé stěně.

„To nemůžete,“ vyjekla sekretářka.

„Můžu,“ obdařil ji milým úsměvem a vtrhl do kanceláře.

Černoch, jehož proporce neměly daleko k Zrzounovým vykulil oči, až hrozily opuštěním důlků, ale potom mu obličej rozzářil úsměv.

„Pierre!“ vyskočil s radostným výkřikem od stolu a sevřel Ichtyla do náruče, že chudák zalapal po dechu, „kde se tu bereš?“

„Přivezli jsme zákazníka,“ informoval ho vědec, „doktoři ho maj v práci.“

„Tak jim dáme chvilku čas, než nám něco řeknou, a ty zatím vyprávěj, co děláš.“

Ichtyl představil šéfa, a příští hodinu si s ředitelem vzájemně vylíčili své osudy. Teprve potom došlo na případ dívky, kdy podrobně popsal, co se seběhlo.

„Takže vám oběma na té holce hodně záleží, jestli jsem dobře pochopil?“ shrnul informace ředitel.

„I když s náma není dlouho, je platnej člen posádky, a chci, aby byla v pořádku,“ přidal svůj názor šéf.

„Bille, holka má běžný pojištění, jaký se platí námořníkům, ale zaslouží si víc. Jestli to pro mě můžeš udělat, tak samostatnej pokoj, televizi, rádio, knihovnu a sestru čtyřiadvacet hodin. Taky trochu lepší stravu, než běžně poskytuje nemocniční kuchyně. Ještě upozorni personál, že toho moc nenamluví,“ doplnil Ichtyl.

Ředitel kývl, že rozumí: „Pierre, udělal jsi toho pro naše lidi hodně, rád ti vyjdu vstříc. Děvče bude VIP pacient, a náklady nad rámec pojištění převezme nemocnice. Všichni se k ní budou chovat, jakoby byla moje vlastní dcera. A teď zavoláme k raportu doktora.“

 - pokračování -