zaříkání

Vrátila jsem se, protože si pomalu ukládám některé texty a zjistila, že neodepsala všem, co tu byli a psali... Moc se tímto omlouvám. Teď už asi nemá smysl honit bycha. Načítám  si a strašně moc děkuju.

Ono to je hodně osobité. Na první čtení bych se přiklonil k Zborovi. Když to dovysvětlíš, působí to uplně jinak. Vrchol to má pro mne zde:

pasou se laně s utajenou březostí

pomíjivý klid tajících vloček vsakuje do přítmí

tak

počkej

Vnímám v to něco jako Janotovo, první krok do tmy je světlo za dveřmi. Utajená březost, múže být tvé budoucí dobro. O kterém ještě nevíš.

Velký, silný, hluboký dojem z těchto veršů...nenechávají myslím nikoho v klidu, tedy mě, ať mluvím za sebe. Stojí za pozorné čtení.

Líbila se mi. Má docela konzistentní náladu. Sálá z ní tesklivost. Je to pro mě trochu s podivem, že zapůsobila, asi musela být napsaná v silném vytržení, protože obykle tyhle texty s inventářem poetického haraburdí, jímž se autoři často v textu snaží o naléhavost, většinou moc nemusím. ... ale ano, je to silný text.

je to hodně hezké

všetkému čo napíšeš verím, tvoje básne prichádzajú tak samozrejme ako ročné obdobia

Phil. ........ "Znám smyčce s neznámými prsty zvedají ze stromů sny.".....les je léčivý....*/**************************

já zas ten 24.12. rád mám, nevadí mi tlak reklam, protože je k sobě domů nepustíme a tak to máme skutečně někde jinde 

dík za hezký ohlas na ohlas, měj se

pro Radovan Jiří Voříšek

Každý den je, že, taky nad tím přemýšlela. Já ten 24. prosinec ráda nemám , přiznám se. Vadí mi tlak reklam a toho všeho humbuku na lidi. Jak si berou nesmyslné půjčky a tak.  Všechno je přitom někde jinde. Třeba v obrázcích Lady, toho miluju.  :) Děkuju.

pro Kamamura

Je to na dýl, jsem psychiatrický pacient, trpím depresí. Začalo mi to taky v době, když umřel táta. Srdeční arytmie a rozbalilo se to. Mám ráda tu svou tmu a samotu. Nebojím se. Není čeho. Ten smutek až tak moc necítím, naučila jsem se s ním žít. A tak posílám odkaz na svůj poslední obraz. Sbíral je děda a spadlo to na mne. :o)  Napíšu. Děkuju.

https://youngrealart.com/cs/products/nocni-krmeni

pro Alegna

Já děkuju, moc. Zjišťuju, že ženu pochopí jedině žena, protože ví. A že mi to trvalo...usmívám se.

Philogyny - Silene je trochu jako Gora a některé nadpřirozené bytosti - stačí vyslovit jejich jméno, a rázem se objeví, hele, třeba to vyjde i tentokrát. Vedeme spolu takovou polopřátelskou diskusi, do které jsem tě asi zatáhl, tak sorry.

Hele, to co píšeš, je zajímavé, shodou okolností. Za prvé, promiň, jestli jsem porušil nějaký tvůj kruh, nebo čáru, nebo jestli potřebuješ truchlit - to se snažím respektovat, a lidem, co vidím, že opravdu jenom a jenom trpí, těm většinou nepíšu nic, protože stačí málo, a stane se další neštěstí. U tebe mi to ale připadá, že nějakou reakci očekáváš, takže tady je moje reakce - klidně se mnou pak vyraž dveře, mě to nevadí, jdu z konfliktu do konfliktu, vždycky jsem byl takový. 

Ale hele - mě umřel otec v sedmnácti, byl jsem zrovna na programovacím táboře, hráli jsme tuším ten večer Diplomacii, a najednou se mi udělalo zle a začal jsem brečet, a nebyl jsem k utišení. Vrátil jsem se domů, otec byl v nemocnici, a pak už nebyl. Měl jsem od něj půjčeného Castanedu (shodou okolností podvodník, ale oba jsem to tenkrát žrali), o knize už jsem si s otcem popovídat nestihl, někdo ho zabil, dodnes se neví, kdo, asi je to jedno. Měl jsem s ním řadu snů, ve kterých jsem ho chodil ošetřovat, a on  pořád naříkal, jak ho ta rozbitá hlava bolí. A pak jsem měl sen poslední, kdy jsme byli v Příbrami, kde se narodil, bylo slunečné letní odpoledne, koupili jsme si na náměstí zmrzlinu, a on byl veselý, po ráně ani památky, a říkal, že už se uzdravil, že odjíždí, a že už se neuvidíme. A už se mi pak o něm podobný sen nezdál - normální sny ano, ale tenhle zvláštní, neobvykle živý druh snu, ten ne. 

No a když jsem byl dítě, a zhaslo se, tak jsem viděl věci, které ostatní neviděli - tak jasně, jako jsem ve dne viděl věci, které ostatní viděli - tváře, lidské, i ne úplně lidské, cizí světy, zvířata, některá děsivá, a tak. Brečel jsem, vřískal jsem, nemohl jsem spát, pak mě zachránil právě otec, který o sobě tvrdil, že se "stane kouzelníkem", a já jsem mu to jako dítě věřil (a on to nakonec nestihl, pokud to vůbec je možné). Naučil mě způsob, jak těm věcem říci, aby šly pryč, a od té doby jsem se nemusel bát. Pak jsem se ptal doktorů, jestli nemám to, či ono, a mám v anamnéze jen deprese a úzkostné stavy, a nic víc, a to už je naštěstí taky pryč.

Dneska jsem starý chlap, a už to, co jsem jako dítě viděl, nevidím, ale zůstala mi pořád celkem živá představivost. Nevím, co to bylo. Mám různá vysvětlení, jestli si chceš o těhle věcech povídat, tak mi napiš. Dám ti taky tip (je to místní platidlo, zdá se, a teď se cítím trochu blbě, jak jsem ti sem vrazil), tvoje báseň sice není úplně to, co já v poezii hledám (navíc nejsem věřící), ale špatná rozhodně není. Měj se!

pro Benetka

Děkuju, klidně buď... les je lék. 

pro Kamamura

Nevidím tu Silene, takže mi asi něco uniká, ale to nevadí. Takže...na Štědrý den jsem nakoukla do své oblíbené galerie art you a byl tam obraz. Noční krmení. Jen na okraj, v tom dnu mi umřela babička i táta. Tenkrát jsem se nad ránem probudila, vstala a šla ke dveřím Tam se mi na okamžik udělalo strašně špatně, nejde to popsat a já jsem věděla, že umřel. Ten obraz mě vtáhnul. Hned. Vyskočila mi první strofa básničky. Napsala jsem své galeristce pocit a ať mne na něj nechá pár dnů koukat a neprodává... Autorka mi poslala výřezy s detailem a zase jsem byla na začátku. No, mám ho vedle sebe a přemýšlím. A o tom to je... Jinak chodíme každý den krmit do lesa, v rybníčku mám kapry a jesetery. Spí. Zkuste někdy pobýt pár dnů přes noc v lese, prázdných posedů je habaděj. Uvidíte noční život na vlastní oči a začnete všechno vnímat jinak. Na mne nalétla sova, vidí živočichy jako živé teplo, že... Nemůžu psát všechno, co bych chtěla. Mít někoho rád je dar. Někdy nekonečný smutek. Je to můj život a klidně se můžete posmívat, je to jedno. Jinak to říct neumím. Nebudu psát na poetickém serveru, že jsem sakra dobrý střelec a mám nejvíc slovených divočáků. Teď dávají za odebranou krev, bránici a ocásek dva tisíce. Od toho jsou myslivecké spolky a tak... Povídky mi nejdou, možná nějakou říkačku. Podle mne jsou nejtěžší říkanky pro děti. Musí mít rytmus, rým, být nápadité a vtipné, něco sdělit.  To není jen tak. Špatných už jsem četla hodně, ty dobré jsou snad nesmrtelné... A tak hezký den přeji. 

Moc pěkné. /*

odkuje stín ... :) na těhle dvou slovech dneska budu nocovat, bože ďábelský :D

Zase jednou po čase vidím, jak inspirativním prostředím les může být. Ty s ním umíš mluvit a já mám ráda tyhle tvé diaslogy. Tip.

Jsem taky zaříkaná. Tip a.

největší ticho je v lese když bez větru padají hustě střední vločky. to vše živé oněmní hrůzou a i bílá voda ve vzduchu bere hlas.

Nádherné, jako boží nadělení.

Silene - je snad tohle ta poezie nadaná schopností telekineze, pyrokineze, a dalších zázraků?

Nadchlo, Phil. Melancholické verše - jako ostatně u tebe pokaždé, užívám si kultivovaných obratů a slovních hříček... a nejvíc opravdovosti.

doprčic, to je dobrý! doprčic říkám hlavně kvůli tomu, že mám v konceptu nové básničky z čtyři verše, který mě dneska napadly, jeden z nich je tento:

den je štědrý jako každý jiný

to je tak krásně tvé, smutně poetické, jako sklo pevné a přitom křehké