Jak jsme jeli do Chorvatska

Mamka vždicki říká, že si v Chorvatsku s náma vůbec neodpočine. Furt tam jezdíme křápem, tak tatín říká našemu autu, přitom nechápu vůbec proč, ani jednou jsme se s ním nezabili. Jezdíme přes takovou tu hornatou zemi, jak je pod náma a jak nikdi nevim jak se jmenuje. Pak vždicki usnu, takže nevím co se děje na cestě a jestli jsme se jako s tím naším křápem už nezabili. Jednou se mi zdálo, že už jsme se jako zabili. Teda nejdřív jsme v tom snu padali z takovího krásně visokího útesu na silnici v takoví hodně vostrí zatáčce někde v horách, kde jsou ti blbí fialoví krávi, takže jsme nejeli v tom snu do toho Chorvatska, jako dicki, ale úplně asi jinam, protože jinak bisme se nezabili, to dá rozum.

Kdiž jsme pak dopadli, tak křáp vůbec nevibuchl jako v tom seriálu Jedenáctá kobra, kde ti policajti místo zbraní po sobě hazí hadama, teda tak se mi to zdálo, protože vždicki usnu, když se tam nechistá nějaká svatba, jinak je to hrozná nuda. No ale v tom snu, žejo, tak se pak celá naše rodina vznesla v takovejch bílejch prostěradlech a měli jsme malinkatí křidílka, jako ti malí prdeláči v kostelech, jak střílí po lidech šípi, abi bili zamilovaní. Mě taki jednou omilem brácha postřelil z luku, ale láska z toho nebila. Potom jsme jeli v takovím obláčku ve tvaru auta a tatín to samozřejmě řídil a zastavili jsme u takoví hrozně dlouhí fronti lidí, kde jsme stáli úplně na konci, jenže ta fronta se vůbec nehíbala, tak to tam bilo strašní, pak ten sen skončil, protože to čekání bilo hrozně dlouhí a všechni nás i v tom snu boleli nohi.

Když se neprodudím, tak brácha do mě šťouchne, ale to ještě nejsme v tom Chorvatsku, ale někde úplně jinde na pumpě, kde si dáme řízki, abichom neumřeli hladi. Protože když lidi nejí třikrát denně, tak od toho umřou. Něco takovího nám říkala paní učitelka, která je moc hezká a ředitel ji pořád kouká na zadek. Tak jsem za ní jednou šla, jakože potají, ale nic tam neměla a ani brácha mi to nechtěl říct, když jsem se ho ptala, akorát pak taki ji začal koukat na zadek a od tí dobi ji úplně nesnáším, jaká je to kráva.

No a pak jsme konečně v tom Chorvatsku, všichni tam jezdí, protože je tam děsní horko a hlavně tam mají to moře, jinak bichom tam nejeli. Mamka se vždicki rozčiluje, že jsme strašně daleko od moře, ale tatín říká, že čím je to dál, tím je to levnější. Tatín jednou říkal, že když bil malí a jeho tatín, jako náš dědeček, kterího zalíváme na hřbitově je vezl svím křápem, že jim jednou začali padat na hlavu bombi, ale že to bilo moc daleko, tak to bilo všem na hotelu jedno a prí tam lidi válčili za nějakou svobodu, nebo co.

Na hotelu nacpeme vždicki lednici řízkama, kvůli tomu abichom ušetřili, proto si ani nic nekupujeme, kromě suvenírů pro turisti, protože jinak je babička děsně nakvašená, že nic nedostane. Nejezdí s náma, protože má slabí nohi, tak bi ji při koupání moře asi uneslo až někam do Afriki a muselo bi se po ní vihlásit pátrání. Mamka vždicki říká že musíme ušetřit, tak mi koupila za dvěstě korun čuníka na peníze a už v něm mám tři koruni, ale je to strašně těžkí ušetřit, protože je tolik hezkejch věcí, jenže mi musíme na něco šetřit, tak doufám že to bude stát za to, až budeme mít konečně našetřeno.

Kdiž sníme všechni naše řízki a jsme z toho úplně zelení, tak se sbalíme a odjedeme domů, stejnak to je děsná otrava bít v hotelu a na pláži, protože všude je děsní horko a vůbec to neutíká a ani tam místním nejde vůbec rozumět, protože mluví snad čínsky, nebo jak. Z naší vesnice k Chorvatsku taki nikdo nejezdí, takže tam nikoho neznáme a s cizíma lidma se nemám bavit, jak mi říká mamka, abi mě jako nějakej úchil neodnesl, protože ti jsou prí všude.