Dívka a moře - Vrak I.

Vrak

(březen 2003)

I.

Mary směřovala na sever do Guinejského zálivu. Druhý den ráno po návratu dívky na loď seznámil šéf posádku s novým úkolem. Nebyl zrovna v souladu s běžnými povinnostmi.  

„Máme kšeft od pojišťovny,“ zahájil poradu, a dívka si všimla, že informace vzbudila u kolegů zájem, „jižně od ostrova Principe ve Guinejském zálivu ležej tři malý ostrůvky. Jeden nemá jméno, protože je to spíš jen mělčina. V úžině mezi druhejma dvěma, Tinhosa Grande a Tinhosa Pequena, se před měsícem potopila nákladní loď Jim Baren patřící britskému rejdařství. Žádnej kolos, ale drobeček taky ne. Výtlak dvaatřicet tisíc tun, dýlka dvě stě deset metrů. Postavili ji ve dvaasedmdesátým Číňani a provozovali do roku devadesát. Potom loď koupilo americký rejdařství. Už loni měla jít do starýho železa, ale objevili se Angláni. Získali za babku kus plovoucího šrotu a pojistili ji na poměrně vysokou částku u Lloydů.“

„To je divný,“ podivil se Pumpička, když se šéf odmlčel, aby ucucl vody, „párkrát jsem byl u toho, když pánové z týhle pojišťovny prolejzali loď a řeknu vám, jim neunikne nic.“

„Tím záhady nekončej,“ pokračoval šéf, „v říjnu loňskýho roku zakotvil Jim Baren v Brestu a byl naloženej nákladníma železničníma vagónama určenýma pro Togo. Pojištění nákladu odskákala Sarl Malys.“

„Togo?“ vyvalil oči Plešoun. „Tam maj nějaký koleje?“

„Ani metr a nejenže nemaj koleje,“ zasmál se šéf, „ale v širým okolí není jedinej přístav, kde by takovej náklad vyložili.“

„Co je to za nesmysl. To se zbláznili všichni pojišťováci i anglický rejdařství,“ kroutil nevěřícně hlavou Ichtyl.

„To pořád není všechno. Loď najela na mělčinu a potopila se mezi Tinhosa Grande a Tinhosa Pequena za klidnýho počasí uprostřed dne. Nic, co by ji mělo zahnat na skály.“

„A posádka?“ zajímalo Čočku.

„Zmizela beze stopy. Taky je podivný, že pro plavbu byla najatá nová posádka včetně kapitána. Všechno ukazuje na pojišťovací podvod. Naším úkolem je zdokumentovat polohu vraku, náklad a míru poškození.“

„Proč my? To přece není naše práce,“ namítla dívka, které se prolézání potopené lodi nezamlouvalo.

„Jde o čas. Jsme nejblíž a máme potřebný vybavení. Pojišťovny maj termíny, do kterejch můžou zadržet výplatu pojistnýho. Většinou vyšlou svý lidi a je možný, že se zástupce některý z pojišťoven přidá na místě, ale nemám rád, když mi někdo kouká při práci pod ruce,“ ušklíbl se šéf.

„Jak na nás přišli?“ ozval se Zrzoun, který na tom byl podobně jako dívka, protože na Mary také táhl první sezónu, zatímco zbytek posádky se již několika podobných akcí zúčastnil.

„Takový případy sledujou všechny firmy podobné naší. Jde o velký peníze. Pokud se podaří prokázat podvod, jsou pojišťovny štědrý. Půlku odměny shrábne náš zaměstnavatel a zbytek si rozdělíme. Ve většině případů zisk z jednoho nebo dvou ponorů zdvojnásobí výši ročního platu a proto takový zakázky berem rádi.“

„A když se prokáže, že o podvod nejde? Kdo to zaplatí?“ zajímalo dívku.

Šéf se zasmál: „Rejdařství. Dobře věděj, že záleží jakou dokumentaci předložíme. Ve spornejch případech si náš chlebodárce najme znalce, kterej vypracuje posudky pro oba možný závěry. Potom záleží, kdo zaplatí víc. Mnohdy maj lodní společnosti tak černý svědomí, že několikanásobně přeplatí odměnu, kterou by vyplatila pojišťovna.“

„To je přece podvod!“ vydechla nevěřícně.

„Především kšeft o velký prachy a nás se to netýká. Nedáváme žádnej posudek, jen film a fotodokumentaci.“

„Přestaňte moralizovat,“ skočil jim do řeči Pumpička, který se v těchto případech stával vedoucím akce, „potřebuju plány lodi, mapu dna, nákladový list, údaje o posádce a hloubku, do který se budem potápět.“

„Všechno došlo mailem, tak se můžeš snažit,“ oznámil šéf a rozpustil ranní poradu.

Po obědě se uchýlila na lehátko zhotovené Pumpičkou. V rohu zadní paluby měla dost klidu na přemítání o úkolu, který je čeká. Když přijala nabídku na práci pro společnost představovala si potápění za účelem zkoumání moře a živočichů, kteří je obývají. Zatím jí vyhovovala i přes pár nepříjemných zážitků, jakým bylo třeba setkání s velkým bílým žralokem. Teď šlo o něco zcela jiného a z akce měla nepříjemný pocit. V takovém rozpoložení ji vyrušil z myšlenek šéf.

„Prcku, tobě se do toho moc nechce, viď?“

„Ne,“ odpověděla krátce.

„Proč? Vždyť jde o jeden, nanejvýš dva ponory a bude po všem.“

„Takovou práci ve smlouvě nemám.“

„To se taky smlouvy netýká, ale když už jsi na ni narazila, jak jsi spokojená s ohodnocením?“

„Nechápu, jak z takový vejplaty můžete vyžít,“ svěřila se s pochybnostmi o výši mzdy.

„Tak proč jsi práci vzala?“

„Protože mě baví potápění. Nebejt tvojí nabídky mazala bych z Austrálie domů a život někde v cukrárně při výrobě zákusků mi naháněl daleko větší hrůzu, než almužna, kterou společnost platí.“

„Takže z nouze ctnost,“ usoudil šéf, „pokud vydržíš, smlouva pro další rok bude o poznání velkorysejší. Měl jsem dost práce, abych protlačil u vedení do posádky ženskou a rozhodly peníze. Aby sis však nemyslela, že my ostatní vyděláváme miliony, tak to ne. Všichni do jednoho děláme tohle řemeslo, protože v něm vidíme smysl života. Bez toho by to nešlo. Právě kvůli malejm penězům, který společnost platí, berem kšeftíky pro pojišťovny. Jsou to čistý, nezdaněný prachy a je jich hodně. Říkám ti to proto, abys věděla, že můžeš odmítnout. Nutit tě nebudu.“

„Nemusíš mě nutit, a není to kvůli penězům. Patřím k posádce,“ dostalo se šéfovi odpovědi v jakou doufal.

„Díky Prcku, škodná nebudeš, uvidíš,“ poplácal dívku po rameni a spokojeně odešel za Ichtylem, s kterým rozplánují dobu ponorů a dekompresní zastávky.

- pokračování -