Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMichelangelovy ruce u Anděla
Autor
zeleda
Moje oblíbená kavárna Anděl je cudně skrytá pod historickým podloubím litoměřického velkého náměstí. Pokaždé, když ji navštívím, usedám pokud možno na její levou stranu, abych viděl na obraz, který visí nad dlouhým nástěnným zrcadlem naproti.
Na tom obrazu jsou ruce. Ruce, které se k sobě blíží. A které se za malou chvíli dotknou. Ruce, jako jakýsi symbol spojení, sblížení. Krásný symbol. Znám velmi dobře tento obraz. I jeho originál. A u Anděla si ho vždy při Merlotu vychutnávám.
Když jsme v roce 2007 se ženou s velkým rozechvěním vstupovali do obrovských prostor vatikánských muzejních sálů, dobře jsme o tomto výjevu věděli. Trvalo dlouho, než jsme se hustým davem lidí probojovali až na práh vytoužené Sixtinské kaple. Tam jsme museli hodně zaklonit hlavu, abychom mohli spatřit Michelangelův biblický Ráj. Jeho nástropní freska je monumentální dílo, dlouhé 40 metrů a široké 13 metrů. Vytáhl jsem fotoaparát a dokumentoval. Uprostřed celé rozsáhlé fresky jsem konečně objevil onen výjev. Zrození Adama. Bůh otec vztahuje prst k Adamovi, aby mu vtělil život. Úžasný zážitek. Teprve doma jsem zjistil, že jsem měl špatně nastavený fotoaparát, a tak nebylo možné fotky zvětšit. Ani pořádně zaostřit.
Při naší druhé návštěvě Říma v červnu 2009 jsem už byl na fotografování daleko lépe připraven. Když jsem ale uprostřed Sixtinské kaple vytáhl foťák, přiskočil ke mně hlídač a div, že mi aparát nevyrazil z ruky.
„No photo, no photo“, zahulákal, až se okolostojící lekli.
Úžasný zážitek nejen ze Sixtinské kaple, ale také třeba z Rafaelových komnat či z chodby map, jsme šli se ženou a přáteli zapít kávou do vatikánského baru, strategicky umístěného na malém dvorku uprostřed paláce. Tam nás čekalo další překvapení. Šálek skvělé kávy stál pouhých 90 centů, zatímco ve venkovních kavárnách stál dvě eura. To u litoměřického Anděla je káva daleko dražší. Inu, čas od té doby popošel o dvanáct let a jak známo, po staru žít nelze.
Káva je u Anděla sice dost drahá, ale posezení, jak uvnitř, tak i venku na zahrádce, je neobyčejně příjemné. Hlavně, když tam člověk sedí s někým blízkým. O to je celkový zážitek komplexnější a působivější. Mohu jen doporučit.
A pokud se rozhlédnete kolem, vidíte venku historické a velmi pohledné náměstí. A tady, uvnitř kavárničky, můžete vidět, jako bonus, ještě docela malý kousek Michelangelova biblického Ráje. Dvě ruce, které se k sobě blíží, aby zrodily život. Stačí jen trochu zvednout oči. Kousek nad nástěnné zrcadlo.
11 názorů
zeledo,
někteří(= málokteří) umělci skutečně mohou být několik desítek nebo stovek let před svou dobou. Pro Michelangela to platí obzvláště. Byl na jedné straně jedním z předních výtvarníků vrcholné renesance, ale na druhé straně byl spoluzakladatelem manýrismu. Už v postavě jeho Adama v Sixtinské kapli je ona manýristická melancholie a únava, která tryská ze soch na hrobě Lorenza de Medici.
Jano, díky. Ten pocit, když stojíš v kapli a díváš se na ten monumentální obraz, ten je úžasný. Těžko to popsat. Je za tím genialita umělce.
Honzo, moc dobře se mně četlo. Zaujalo mě propojení Sixtinské kaple s litoměřickou kavárnou prostřednictvím obrazu, který je symbolem sblížení. TIP
Ještě přidám malou vzpomínku. Kdysi, když jsem jezdíval po kraji za obchodem, jsem se vždy rád zastavil v Králově dvoře v dálničním bistru. Vlastnili ho Alžířané. Šéf byl neobyčejně příjemný člověk, uměl slušně česky a časem jsme si i potykali. Jednou jsem objevil uvnitř tento obraz přibližujících se rukou. Tak jsem se ho ptal, jestli vůbec ví, co to je. Pochopitelně nevěděl, jen říkal, že se mu to moc líbí. Když se dozvěděl, že je to z křesťanské Bible, zasmál se a říkal, že jeho Bohem je obchod. A že islám dávno hodil za hlavu. Tak jsem si ho i s obrazem alespoň vyfotil.
Zajímavý pohled na Sixtinskou kapli a českou kavárnu s jejím motivem. Hezky jsi to vypíchl. Líbí se mi, že česká kavárna u Tebe vyhrála. :-)
Jardo, máš asi pravdu, ale myslím, že je to jedno. Tento text mám zařazený ve své nové knize glos a literárních úvah, která má vyjít na podzim. A opět v grantu města.
Možná je můj pohled ovlivněný tím, žr bych rád vskřísil črtu. Spousta textů jsou vlastně črty, jenom se ten výraz už víceméně nepoužívá. Jak by to znělo hezky - kniha črt a literárních úvah. Jinak ti ke knize gratuluji.
Jardo, máš asi pravdu, ale myslím, že je to jedno. Tento text mám zařazený ve své nové knize glos a literárních úvah, která má vyjít na podzim. A opět v grantu města.
Alenko, díky za příspěvek. Umělci jsou vždy o kus napřed před svou dobou. Zanechávají nám svůj odkaz, své vize. Těch symbolů je bohudíky hodně. Ať už jsou dílem antických umělců, nebo později zejména renesance.
Spíš bych tvůj text viděl jako reportáž nebo črtu, než jako fejeton, ale potěšil mě.
Některé obrazy(nebo v tomto případě fresky) nebo detaily z nich se stávají jakýmsi všeobecně známým a často reprodukovaným symbolem. Úsměv Mony Lisy nebo ruka Adama, k níž se vztahuje ruka Boha otce...
Na jedné straně mě mrzí, že se celá renesance scvrkla na dva ikonické detaily, na druhé straně záhadný úsměv nebo magické gesto oživení člověka z hlíny jsou neustále působivé a srozumitelné i po stovkách let a díky za to... Je skvělé vytvořit něco, co nestárne.
Na druhé straně ale byl v šedesátých a sedmdesátých letech stejně populární i Botticelli, jeho Primavera nebo Zrození Venuše - a ten se dnes někam vytratil.