Práce na plnou vařečku

Stará Hrncovařová odešla do důchodu a školní jídelna ve Vysokém Jezeře hledala náhradu. Na tak zodpovědnou práci se nehlásil nikdo, ze zástupu volného lidu bažícího po práci  se na pozici školního krmiče nezjevil troufalec, který by zachránil děti od smrti hladem. Prázdniny se kvapem blížily ke konci a existence jídelny se jevila čím dál tím nereálnější. Rada pro výkrm dětí přistoupila k radikálnímu řešení a zvedla nabídku platu školního kuchaře o 98876555544 korun ve zlatě.

Po ulici Jezerní ve Vysokém Jezeře se s rukama v kapsách, klátivým krokem flákal nezaměstnaný Jackie Pot, tak rád by pracoval, ale nic nestudoval, ani nic neuměl a nikdo ho nechtěl zaměstnat. Osud mu překazil stát se řádným zaměstnaným a tedy respektovaným individuem ve své kastě. Podstoupil i kurz finanční gramotnosti, jelikož nic neměl, nepodařilo se mu něco utratit. Stálé bydliště měl v díře v zemi na kraji lesa a živil se lovením ptáků Moa. Památný den kdy jeho zrak se zkřížil s úřední deskou mu jednou provždy změnil fatálně život a šokoval ho!

"Ááááááááááááá," řekl Jackie Pot a praštil sebou o zem v mrákotách po přečtení si inzerátu na školního kuchaře. Po té se zvedl ze země, oklepal ze sebe uliční prach a vydal se na radnicu. Na recepci seděla za stolíkem pohledná desetiletá úřednice, která měla na starosti různé úřední záležitosti města, mimo jiné i místo kuchaře inzerovaného na úředních deskách radnice. Když spatřila Jackieho Pota, zarazila se, přestala si lakovat nehty a česat blonďatou hřívu, vytáhla ze šuplíku brokovnici a nepřátelsky si Jackieho Pota, kterého měla na mušce prohlížela. Jackie Pot pohotově vytáhl ruce z kapes, až ke stropu, kterého se dotýkal, zavěsil se na lustr tamtéž.

"Co chceš hajzle?" Procedila úřednice běžným uvítacím úředním tónem. V Jackiem Potu byla malá dušička a lil z něho pot, až se pod ním na podlaze tvořila potní loužička, ale vykoktal ze sebe slovo 'kuchař'. Úřednice schovala úřední brokovnici do úředního šuplíku a z vražedného šklebu s vyceněnými zoubky přešla do milého úsměvu s kterým sundala Jackieho Pota z lustru a jemně ho posadila do židličky.

"A co umíš koloušku?" zeptala se ho.

"No, nic." odpověděl Jackie Pot, pokrčil rameny a zahleděl se k podlaze na své nohy bez bot, aby zdůraznil, že pranic čeho neumí.

"Bereme vás!" vystřelila úřednice a vrhla se k Jackieho Potově pravačce přes stůl, aby si s ním přátelsky potřásla. Pak otevřela vedle brokovnicového šuplíku šuplík na lejstra, začala do nich zuřivě bušit razítky, před zkoprnělým a oněmělým Jackiem Potem a házet před něj lejstra k podpisu. Aniž by Jackie Pot řekl jediného slova, pochopila zcela nadsmyslově, že Jackie Pot neumí psát a vytáhla z jiného šuplíku ruční kalamář s inkoustem do kterého namočila Jackiemu Potu ruku, aby ji užil místo podpísku.

"Vlastně je to místo na školní kuchařku, místo starý Hrncovařový, jak se jmenuješ?"

"Jackie Pot," řekl Jackie Pot.

"Ne!" Zašklebila se úřednice, "co budeš pracovat ve školní jídelně, tak jsi Jackie Potová, a budeš nosit ženské šaty, učitelé si potrpí na mravnost! Je to jasný?" Při posledních slovech otvírala úřednice brokovnicový šuplík po úředním nástroji, tak nová kuchařka vykoktala své 'ano' a chycena úřednicí za ruku stvrdila obtiskem své ruky poslední a rozhodující dokumenťák, kde bylo nejvíce vět drobným písmem pod čarou.

Bylo prvního září ráno, přijížděly kamiony s jídlem pro dětičky ke školní jídelně, kde pracovala jediná kuchařka: Jackie Potová, (přestože byla úplně levá, zcela vyhovovala představám města). Dozvěděla se, že do školní jídelny chodí odhadem 88776654433221 dětí DENNĚ! Teď bylo jasné proč stará Hrncovařová vzala roha a raději se stala rentiérkou v důchodu, neměla ráda děti! Čarodějnice jedna! Kolovaly o ní už dříve zvěsti, že pořádá čarodějnické sabaty, jejím útěkem od práce pro nevinné dětské duše se to zcela prokázalo!

Nová kuchařka vzala největší hrnec s nepočítaně velkým objemem a naházela tam co jí přišlo pod ruku. Vznikla hmota nespecifikované barvy a hustoty, oběd byl hotov. Kuchařka si po té přinesla motorovou pilu a hmotu rozřezala na nepočítaně dětských porcí, které se chystala servírovat hladem řvoucímu davu, před dosud zavřenou jídelnou. Ta byla zcela standardně vybavena ocelovými stoly a lavicemi táhnoucími v řadách po celé délce jídelny, pevně připevněnými, aby je hladem šílející dav nemohl demolovat. Jediné co vybočovalo ze standardu jídelny byl salonek s neprůstřelnými skly a stráží před dveřmi, tam chodila poobědvat ona úřednice, které město vděčilo za novou kuchařku. Dav se nejdříve vrhnul k výdejnímu okénku a poté v překotu zfutroval oběd. Nezbyl ani drobeček, jelikož hlad je nejlepší kuchař! Nikdo si nikdy nestěžoval a tak tam nová kuchařka kuchaří dodnes.