Frederika Nikdová

Malá Frederika Nikdová si hrála na zahradě před rodinným sídlem a jak už to tak bývá, bylo to sídlo honosné, rod Nikdů nenosil své jméno jen tak pro nic za nic. K zahradní brance se přiblížila ruka, jejíž prst stiskl zvonek.

"Cilililililililililililililililililink," ozvalo se. Služka Květoslava Růžová si zase někde dávala dvacet, po té co si tajně zunkla ze spíže panský rum. Frederika otevřela sama pošťákovi Francovi Někdebylovi, vedle kterého stál balíček objemnějších rozměrů, než drobných. Franc Někdebyl věděl co se k panstvu sluší a tak Frederice nepodával svoji upocenou a na kámen ztvrdlou mozolnatou ruku, ale uklonil se do jedné osminy ohybu, tak jak velí etiketa. Franc Někdebyl, kromě toho že byl pošťákem, živil se příznačně ke svému jménu i jako přístavní nosič lodních kontejnerů, barman, vyhazovač a uklízeč v jedné osobě v přístavní taverně a nad to byl učitelem tance v místním domě pro seniory Veselé stáří, kde svěřenci ujížděli na morfiu.

Malá Frederika se dlouze zadívala na balíček, který se v jejích očích táhnul od stébel trávy kamsi až k mrakům a zastiňoval slunce.

"To je pro tatínka?"

"Jo." Odpověděl Franc Někdebyl, jehož nejvíce deformovala profese taneční a nejlépe se vyjadřoval tancem.

"Tatínek je teď v minulosti, vrátí se v budoucnosti."

"Hmmmmm," vydal ze sebe Franc v ostýchavém zadumání, nevěděl (abychom se vyhnuli lišácky přechodníku - nevědouc) jak s nastolenou situací naložit natahoval nohu do tanečního kroku, ale:

"Tak já to vezmu!" Přerušila energicky malá Frederika Nikdová France Někdebyla; ze všeho nejvíce nesnášela hodiny tance u svého soukromého učitele Archibalda Simačkeje, který pocházel z daleké a cizácké Tramtárie. Čapla balíček a podškrábla pošťákovi lejstro, tak jak se na mladou šlechtičnu sluší a patří - Frederika Dominika Mořislava Nikdová von Nic u Ničeho.

K panskému sídlu patřila i útulná, romanticky prostá vesnička Nic u Ničeho, která pro svou romantickou prostotu byla oblíbená malíři, kteří před malířskými stojany seděli útulně stísněni ve všech hlavních uličkách vesničky, kde malovali prostý lid, jež si je ve své vesnické prostotě nevšímal. Jak malovali i sebe navzájem, byla vesnička ve světě příznačně známá jako vesnice malířů. Jelikož do vesničky přijíždělo ponejvíce romantických malířů, bylo možné na plátnech, jež visela v předních světových galeriích vedle vesele krojovaných děvčat a chlapců spatřit i pastýře hrajících na píšťalky s ovečkami v bukolických, věčně kvetoucích krajinách ve kterých nikdy neprší a jsou prosté všech šelem, které neviditelní lovci vystříleli, aby nerušily romantická zátiší a nadto sem tam byli poschovávaní malující malíři.

V Nic u Ničeho byli vesničané hrdí na to, že se u nich udržela robota a laskavý feudalismus, zatímco za hranicemi panství zbytek státu rozežírala bezuzdná demokracie, jež s větším, či menším úspěchem korodovala vztahy mezi lidmi. Kdykoli se na hranicích panství zjevili bezuzdní bankéři a továrníci, prostí vesničané okamžitě zapalovaly louče, braly vidle a cepy a hnali škodnou z oázy feudalismu pryč.

Malá Frederika si rázovala do rodinného sídla, zatímco v zahradním altánku pospával správce panství Říha Sičuník, v podstatě se o Frederiku staral v nepřítomností rodičů Nikdů s Květoslavou Růžovou na kterou měl zálusk, ta ale jak víme se raději držela rumu, než-li pořádné správcovy náruče, který s výškou 2,4 metrů měl na panství nejmužnější náruč a kromě násosky Květoslavy všechna děvčata v okolí po něm šílela a dostával od nich stohy růžových psaníček. Frederika položila balíček na stůl, zdál se ji podezřele ošuntělý a věkovitý, jakoby na poště ležel bez povšimnutí delší dobu, než je zvykem. O to víc byla zvědavější, leč z adresy odesílatele nevyčetla nic, neboť ji ona písmena připadala jako démonické klikyháky z pekla. 'Co by se tak mohlo stát?' Říkala si, když se snažila uhádnout co v balíčku je.

Nakonec to nevydržela a opatrně na jedné straně dětským a tedy bezpečně ostrým nožem, rozřízla opatrně balíček, aby se poškození dalo vysvětlit neseriózností poštovních služeb, zubem času a jinými nepředvídatelnými okolnostmi, které mohou během doručování nastat, jako například tornáda, zemětřesení, výbuchy sopek a zvědavostí poštovních zaměstnanců.

Uvnitř se skrývala nic neříkající krabička se vzduchotěsným víčkem, které při odklopení uvolnilo vzduch vězněný snad celá staletí. V hoblinách ležela soška čínského draka, která skončila na poličce u Frederiky vedle panenek a plyšáků. Uvnitř byl ještě dopis napsaný otcem Frederiky, adresovaný Frederice. Frederičini rodiče byli tak trochu podivíni, jako každý kdo se trmácí světem, místo aby spořádaně seděl s nohama v papučích u krbu s příjemně plápolajícím ohněm nad šálkem čaje, který mu dolévá služebná, trajdali Frederičini rodiče světem.

Nebylo s podivem, že otec Frederiky v balíčku adresovaným sobě psal dopis Frederice, kde se dozvěděla, že soška je dárek pro ni, ale že si s ní nesmí hrát, protože je to tuze vzácný předmět císařské sbírky, který za nevysvětlitelných okolností o kterých se Frederičin otec více nezmiňuje zmizel. Dále se dozvěděla, že momentálně k ní přijet nemohou, leč že v budoucnu bude setkání možné, pokud se sejdou příhodné aspekty pro cestování. Jelikož správce Říha Sičuník a Květoslava Růžová stále spali, šla si Frederika hrát na zahradu, odkud na ni z poličky skrz okno shlížela soška čínského draka po které se možná sháněl jakýsi císař kdesi v minulosti...