Příběhy velikonočního zajíčka Chlupáčka - pohled z druhé strany

Nikola byla devítiletá holčička, která se narodila spolu s Ježíškem na Velikonoce, proto byli dvojčata. Na Velikonoce se nevraždí malí roztomiloučcí zaječí chlupáči, jak někteří oblouzněnci by mohli dojít mylného názoru, nýbrž se oslavují Ježíškovo Velikorozeniny, který za to dětem rozdává na Vánoce dárky, i když mu na západě konkuruje Santa Klaus a na východě Děda Mráz. Ježíšek se rozhodl k marketingovému triku, aby zpopularizoval svou osobu a použil k tomu zajíčky na jejichž roztomilost sází a malovaná vajíčka.

Jméno Nikola se odvozuje od Mikuláše, který po genderové změně pohlaví, aby s čertem a andělem nevypadal jako úchyl při předvánočním podvečerním obcházení domů a návštěvou dětí si začala říkat Nikola.

Nikolčini rodiče byli natolik osvícení, že ji k narozeninám pořídili alektromobil (shodou okolností také Nikola), který jezdí na alektřinu a dobíjí se u alektrických stanic (opět Nikola). Na alektromobil není potřeba řidičáku, jezdí sám, podobně jako kůň. Alektromobil je zcela bezpečný a nikdy nebourá, pokud je však bouračka nevyhnutelná, propočítá koho je výhodnější pro společnost zabít. Podle shromážděných dat z internetu ušetří alektromobil toho, kdo má aktuálně vyšší společenský status a je potřebnější.

Nikolka si tedy mohla k Velikonocům pořídit velikonočního zajíčka, jako Ježíškův symbol Velikorozenin. Sedla si do alektromobilu, který než se rozjel ji způsobně pozdravil ve 36 jazycích (což kůň opravdu neumí) a poté nabídl k navštívení nejatraktivnější místa světa. Nikola chtěla pouze do zverimexu, což alektromobil vyžadoval třikrát potvrdit mezi dvěmi reklamními vsuvkami společnosti Nikola nechce-li na zajímavější místa než do pouhého zverimexu, kde podle programu alektromobilu nic atraktivního co by stálo za poznání nebylo.

Alektromobil se s odporem vydal plouživě k místu určení trasou s nejhustší dopravou, aby dal Nikole čas na změnu cíle, kterým byl náš dobře známý zverimex, jenž se nejmenoval Zverimex, nýbrž Ráj mezi bobky a pracoval v něm Jarda Bobek. Tam žil spokojeně i Chlupáček, netuše že se má přestěhovat k Nikole.

Jakmile Nikola uviděla Chlupáčka třesoucího se strachy, když ji spatřil, okamžitě si ho zamilovala nenápadně se křižujícího a loučícího s životem, neboť strach má velké zaječí oči. Jarda Bobek se nechtěl rozloučit s Chlupáčkem, v celém zverimexu (Ráj mezi bobky), kromě několika švábů a myší prohlodávajíc se hlodáky zdí nebylo na prodejně jiného zvířátka než Chlupáčka. Zverimex měl nejlepší časy dávno za sebou, po té co nešťastnou náhodou zesnul Jarda Bobek starší při krmení obřích čtyřmetrových tarantulí, syn Jarda nedokázal udržet podnik nad vodou, neboť byl nemehlo a zverimex přišel o licenci na prodej obřích tarantulí, které si kupovaly babičky, dětičky, nebo maminky, protože to byl velice oblíbený (i když totálně k zeblití nechutný) mazlínek. Jarda Bobek nakonec povolil a prodal Chlupáčka, který jak víme nemohl křičet strachy, i když moc chtěl.

Mezitím Sobinka těžce strádala životem, nikdo ji nechtěl zaměstnat, jelikož lidi jsou děsný soborasisti. Sobinka chtěla v zoufalé situaci přepadnout banku, leč v bankách jsou pečlivě nedobytně penízky chráněny před lumpy, kteří si zaslouží leda policejní želízka. Personál bank je na zločince dobře připraven, každý zaměstnanec banky (včetně uklízeček) prochází desetiletým výcvikem v armádě, než nastoupí do banky, aby mohl penízky dobře chránit. K běžné výbavě bank patří střelné, výbušné a odpalovací zbraně všeho druhu. Taktéž se bankám ne náhodou říká ocelové domy, jediné dva materiály jsou v bankách povoleny a to ocel a neprůstřelná skla. Proto se lidé cítí v bankách tak nepohodlně, neboť vedle ocelového nábytku, mají i tamní pracovníci ocelové úsměvy.

Sobinka, jak už víme se rozhodla raději pověsit, ale i z toho sešlo, když se pokusila zachránit mylně unášeného Chlupáčka, který se třásl strachy, jelikož byl prvně z domu a také alektromobil vydával divné alektrické zvuky, charakteristické pro alektromobily. Po bouračce alektromobil odmítl zavolat Nikole záchranku, neboť nenavštívila nabízená atraktivní místa. Na bezpečnost v alektrických autech je kladen tak velký důraz, že se Nikola nemohla ani vypásovat ze sedačky, tak bezpečně k ní byla zabezpečena.

Nikolčini rodiče nejenom že byli osvícení rodiče, ale velice pečlivě dbali o bezpečí své dcery, proto Nikola nosila sebou všude KáPéZetku, v níž se běžně nachází svačina, mačeta, nebo stan s vařičem a přenosným ohništěm. Po opatrném vymačetování přeřezala všechny bezpečnostní pásy a do přihrádky pod palubní desku dala bombu, která byla také součástí KáPéZetky, aby se jednou provždy zbavila alektromobilu. Nikola došla pevného názoru, že do žádného alektro, ani nealektro mobilu nesedne a bude se od příště přepravovat pouze koňmo, neboť je nejlepším dopravním prostředkem na světě, i když trochu kabriolet.

Po té Nikola vytáhla z KáPéZetky ještě svačinu a lupu a jala se vylupit záhadu uneseného Chlupáčka, detektiv Vrtiška bohužel po ruce nebyl a z KáPéZetky se volat nedá. Lupové stopy dovedly Nikolu až do vesnice Dědova mísa, kde všichni oslavovali únoskyni Sobinku a ještě ji za její zločin přidělili barák! Nikola však už mávala účtenkou nad hlavou, kdo že je právoplatnou majitelkou. Starosta po prozření se propadl hanbou do země, čímž si v Dědově míse museli hledat novýho starostu. Nikola skákala radostí, že našla svého malého chlupáčka Chlupáčka.

Chlupáček byl z toho tak zpitomělý že nevěděl jestli se má radovat, nebo se třást strachy, ale nakonec si na Nikolku zvykl, i když si na noc pro jistotu klec zamykal. Jenom slečna terapeutka každý večer terapeutovala pod Nikolčinými okny v doufání že zahlédne Chlupáčka do kterého se zamilovala.