tvářit překvapeně se mohu

    Roztáhl jsem deku nedaleko bazénu a začal si číst noviny.
    Přiběhl ke mně malý strakatý pes a začal se mi přehrabovat v tašce.
    Sebral jsem mu ji.
    On se posadil na zadní a pověsil přední tlapky před sebe, přičemž vyplázl jazyk.
    Myslím, že loudil.

    „Kdo to je?“ zeptala se cizí žena.
    „Ludvík,“ řekl jsem. „Chce banán.“
    „Vtipné,“ ušklíbla se a skočila do bazénu.
    Měl jsem chuť udělat totéž, ale namísto toho jsem z tašky vytáhl časopis o filozofii.
    Pes spadl na všechny čtyři, aby ho očichal.
    Nevrle zavrčel a odběhl pryč.

    Nahlédl jsem do něj.
    Ničemu, co tam psali, jsem nerozuměl.
    Ten pes to věděl dřív jak já.
    No má mnohem lepší čich.

    PS.
    „Nešlo o žádné mimozemšťany,“ vysvětloval mluvčí brazilské armády. „Byli to jen dva trpaslíci.“
    Vzápětí hovořil expert, který říkal, že má s armádou výborné zkušenosti.
    „Není důvodu jim nevěřit, když říkají, že to byli trpaslíci.“