Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDívka a moře - Zraněný žralok, manty a vodnáři VI.
Autor
Andreina
Zraněný žralok, manty a vodnáři
(září – říjen 2003)
VI.
Další čtyři dny byli uvězněni nepřízní počasí v laguně. Nejprve přišel tropický lijavec a vítr rozhoupal moře natolik, že potápění k jeskyni na vnější straně útesu, nebylo možné. Část doby využili k přípravě a kontrole výstroje pro hloubkové potápění. Zbytek k průzkumu samotné laguny, kde za hradbou útesů zůstala hladina klidná. Také pročesali dva největší ostrovy. Sídlila na nich hejna ptáků. Prohlídku zakončil Ichtyl velice rozumným argumentem: „Tohle je důvod, proč jsem studoval ichtyologii a ne ornitologii. Ten řev musí mít hodně přes sto decibelů a já mám rád ticho.“
Pátý den ráno již vypadala hladina oceánu vcelku rozumně, a šéf rozhodl splnit úkol kvůli němuž připluli. Strop vstupu do jeskyně, v níž měla být údajně spatřena obří chobotnice, se nalézal osmdesát metrů pod hladinou. Žádné jiné údaje nebyly známy.
Šedá zóna, jak nazývají potápěči hloubku, kde vládne věčná tma a chlad, vyžaduje perfektně připravenou výstroj. I drobná závada může mít fatální následky. Počítali s půlhodinou pobytem a více než pětihodinovou cestou na hladinu s šesti dekompresními zastávkami. Trimix, dýchací směs do hloubek pod padesát metrů, obsahuje směs kyslíku, helia a dusíku. Kromě záložních lahví měli i pohotovostní s kyslíkem. Pro každý případ šéf nařídil připravit dekompresní komoru, kdyby došlo u některého potápěče k náhlému úbytku směsi na jedné ze dvou posledních zastávek a musel rychle na hladinu. Závada ve větší hloubce znamená neodvratný konec.
Po desáté hodině zamířil člun průrvou na vnější stranu útesu. Nad předpokládaným ústím jeskyně našli malý záliv, kde zakotvili mimo dosah vln. Expedice se účastnila dívka v roli vedoucí akce a dále Ichtyl, Čočka, Zrzoun. Pumpička poskytne v člunu hladinové zabezpečení. K sestupu použijí vetší zátěž, která je dopraví na úroveň jeskyně. Před návratem ji pošlou balonem technikovi na hladinu.
Horní část ústí dosáhli pomalým klesáním a dívka vybrala výstupek, kde odložili přebytečné závaží. Cestou zažehli reflektory, schopné osvítit v čisté vodě detaily na třicet metrů. Zrzoun zjistil pomocí laserového dálkoměru přibližnou velikost vstupu jeskyně. Byl obrovský. Šíře šedesát metrů a výška čtyřicet.
„Jdu dovnitř a budu se držet u stropu,“ oznámila a přidala příkazy, „až dám pokyn, uděláte rojnici o rozestupu deseti metrů a poplavete za mnou. Zrzoune, umísti na strop radiomaják, abysme trefili zpátky.“
Přenosný radiomaják vysílal ve dvouvteřinových intervalech signál, který bylo možno zachytit malým přijímačem se směrovou anténou na předloktí před počítačem. Stačilo natáhnout paži a otáčet se kolem osy. Na displeji naskakovaly čárky podle síly signálu. Kromě toho byl vybaven halogenem pro oční kontakt.
„Prcku, nemám jít radši já? Co kdyby tam ta chobotnice opravdu byla,“ navrhl Čočka.
„Blbost,“ prohlásila rezolutně, „šéf má pravdu, tak blízko u hladiny by se nezabydlela, a taky bych o ní už věděla. Co ty na to Ichtyle?“
„Taky si myslím, že je to nesmysl,“ odsouhlasil názor vědec.
Během necelého roku si kolegové zvykli na nevysvětlitelný vztah mezi ní a tvory obývajícími svět pod hladinou. Pokud tvrdí, že tu chobotnice není, tak to tak s největší pravděpodobností nebude.
„Poplavu na vzdálenost světla z majáku, kde zkontroluju radiový signál kvůli odrazům. Potom dám pokyn, abyste plavali za mnou,“ vyrazila do jeskyně, když si ještě na něco vzpomněla, „hele, byla jsem první, kdo zavrhnul debilní přepínám, ale tady ho z bezpečnostních důvodů budem používat. A dávejte pozor, chobotnice tady není, ale sami taky nejsme. Přepínám.“
Držela se kousek od stěny a stropu jeskyně a vždy po několika metrech zkontrolovala stále ubývající světla lamp kolegů, až zůstala jen slábnoucí rozplizlá světlá skvrna. Maják však byl stále dobře viditelný a ani radiový signál nevykazoval odchylky.
Zastavil ji až prudce klesající strop a stěna po levé ruce stáčející se doprava. Opět a přejela lampou okolí, před ní byl zřejmě konec jeskyně. Při pohledu zpět zmizelo i světlo majáku. Byl to zvláštní pocit a při myšlence, že by z nějakého důvodu měla selhat lampa, pocítila nával paniky. Zůstala by sama ztracená v naprosté tmě devadesát metrů pod hladinou bez šance na rychlé vynoření.
Chvějícím prstem stiskla tlačítko na displeji počítače pro nastavení funkce stálého osvětlení. Zkontrolovala údaje o čase, hloubce a stavu náplně v lahvích. Pak nasměrovala paži v předpokládaném směru majáku. S úlevou hleděla na plný počet čárek, který rychle ubýval, když ruku stočila jiným směrem. Poprvé v životě byla v situaci, kdy přežití záviselo pouze na přístrojích.
„Prcku, jsi v pořádku? Přepínám,“ vytrhl ji z přemítání Ichtyl.
„Všechno v pořádku. Jsem asi na konci jeskyně a můžete vyrazit. Přepínám,“ ohlásila. Vzápětí znovu vstoupila do éteru: „Ještě moment, něco tu je. Přepínám.“
Během hovoru nasměrovala lampu ke dnu. Byl to jen okamžik, kdy okraj kužele zachytil pohyb. Věděla od začátku, že nejsou sami a musela zjistit, komu budou dělat společnost. Spustila se podél stěny níž, kde posvítila k ústí. Necelých pět metrů od ní proplul obrovský kladivoun. Největší, jakého kdy viděla. O něco dál stačila zahlédnout mizející stín dalšího.
„Co se děje? Přepínám,“ ozval se Čočka s neskrývanou obavou.
„Můžete pokračovat. Nasměruju lampu k vám, abyste mě našli, ale jsem o pár metrů níž. Držte se u stropu. Jsou tu kladivouni, ale ňáký velký. Dodržujte radiový klid, abysme je neprovokovali. Přepínám,“ doplnila příkaz o zachování ticha při vzpomínce, jak rozčílily s Nicol dlouhoploutvého žraloka v Rudém moři.
Po chvíli uviděla tři světlé body, přibližující se podél stropu. Kužele mířily ke dnu jeskyně a občas je protnul mohutný stín. Po několika minutách se skupina shromáždila u dívky.
„Myslím, že můžeme klidně mluvit,“ přerušil ticho Ichtyl, „to jsou kladivouni velcí a spíš utečou, než aby zaútočili. Přepínám.“
„Jsou to pořádný kusy,“ ozval se Zrzoun, „a bude jich tu požehnaně. Přepínám.“
„Vždycky se držej v hejnech, ale dorůstaj maximálně šesti metrů, Jen tihle jsou krapet větší. Přepínám,“ poučil je vědec.
„Pokud je mám zdokumentovat, musí jeden z nás těsně k nim pro porovnání velikosti. Přepínám,“ navrhl Čočka.
„Jdu na to. Přepínám,“ zareagovala dívka.
- pokračování -
21 názorů
Ano, taky mne to trochu víc zneklidnilo. A u jeskyně už jen se vstupem tak velikým vstupem to bude projev jisté agorafobie, byť rozumově to člověk ještě zvládá...
Jaroslave, teď jsi mne rozesmál konstatováním, že se vlastně není čemu divit. Ale je pravda, že takové místo paniku snadno vyvolá.
Mirku, je fakt, že z kladivounů nebyl tak divný pocit, jako z té jeskyně. Tma, zima a na hladinu pár hodin cesty.
Kočkodánku, dneska bych měla jednu drobnou technickou připomínku - maják nezapínal Prcek. Ale jinak jako vždy díky za zveršování.
Cením si, že jsi výjimečně ochotná přiznat čtenáři takovou momentální slabost, jako je nával paniky. Všechny ostatní poznatky jsou zde pro mě v obvyklém normálu - ničemu se moc nedivit.
Asi bych se v té jeskyni taky cítil divně i bez kladivounů, delších než můj pokoj...
(°$*)
Péťa spustil počasí,
jež nevzrostlo do krásy,
v laguně jsou vězni,
dolů zatím nesmí,
kontrolují přístroje,
každý šroubek prověří,
takže nyní jisto je,
že vše maká, těsní.
Zlepšilo se povětří,
pátý den to bylo,
na Mary teď čilo
výrazně až velice,
pod vodu jde čtveřice,
nenajdeš v ní lidskou trosku,
chlapi mají mladou bossku
(pro většinu macho mozků
mimo jejich chápání
a po vzduchu lapání
s reflexem hned hanět to),
potápěčů kvarteto,
dívka a tři braši,
i s technickým vybavením,
což na beton chyba není,
stále níž se snáší,
Prcek zapne maják,
pomůže jim, a jak!
šéfka předvoj dělá,
světla zvolna zanikaj,
v dívce kvikla panika,
nestane se mela?
ale kdepak, je zas v rajtu,
její nervy zřídka rupaj,
kladivouni domov maj tu,
ty už vidí celá grupa,
snad budou i krotký
a nezkazí fotky.
Alegno, bude to dost zajímavé, a kdo nemá rád hadičky, tak mu možná i trochu naskočí husí kůže.
Evženie Brambůrková
02. 11. 2022Taky jsem zvědavá. Jediná možnost něco takové prožít je takto tebou zprostředkované. Nikdy bych tam nevlezla.
blacksabbath
02. 11. 2022přečetla jsem - paráda - jsem zvědavá, co se zase přinatrefí.......přepínám
Maruško, kladivouni jsou ve své bizarnosti moc zajímaví a krásní.
dievča z lesa
02. 11. 2022kladivouni sú krapet větší a napätie v mojej hrudi tiež ...***
Stanislave, on to zas takový rozdíl není. Jen je dole větší tma, zima, tlak bránící příliš prudkým pohybům, trochu psychický nápor na bednu při nekonečné dekompresi a legrační komunikace díky trimixu. No možná také ještě, že je člověk naprosto závislí na technice a jakýkoliv malér mívá fatální důsledky. Jinak je to úplně stejné jako v deseti metrech. Ale je fakt, že jeskyně taky nemusím. Přepínám.
Aru, ono se sice říká, že je pod hladinou svět ticha, ale úplná pravda to také není. Dost mořských tvorů je hodně ukecaných a nemyslím tím jen kytovce. Jinak studovat ichtyologii lze pouze v rámci studia mořské bilologie, i když by si asi díky obrovskému množství tvorů obývajících oceány zaslouřila disciplína vlastní katedru.
Potápění v takových hloubkách a navíc v jeskyních, to už je fakt pro mistry. Přepínám.
až zde jsem zjistil, že ichtyologie se dá studovat, hm.
ticho a tma, nejlepší přátele lidí hned za koňmi, pejsky, kočičkami, králíčky, papoušky a morčátky :D
neodvratný konec vyhlížím na každém přechodu, všimli jste si taky v jakých nesmyslech to lidi jezdí? kde jsou sakra koně? :D
no jo, no jo, vono to je stejně nepřenosný, kdo nezažil, prostě ten zážitek nemá.