Žena, moře a Mary - Setkání s Moby Dickem I.

Setkání s Moby Dickem

(leden 2004)

I.

Marie Antoinetta kotvila čtvrtý den v Port Moresby, hlavním městě Papua Nová Guinea. Měli přestávku po měsíčním potápění v Celebeském moři a před další cestou k Marshallovým ostrovům, vzdáleným přes tři tisíce kilometrů na severovýchod. Před pěti týdny se rozloučili s Prckem na letišti v Jakartě. Po roce působení na palubě odletěla mladá žena strávit vánoční svátky s rodinou. Nyní se vracela přes půlku zeměkoule na loď, kde našla druhý domov.

„Co přešlapuješ, jak námořník bez dolaru před bordelem?“ zajímal se Ichtyl při pohledu na šéfa, který nervózně přecházel po můstku.

„Kde je? Včera ráno volala, že přistála v Melbourne a do Port Moresby trvá let čtyři hodiny. I kdyby prošvihla letadlo v poledne, do večera letěly další čtyři spoje a všechny nemohly bejt plný. Určitě zas spadla do nějakýho maléru.“

„Co zkusit letecký společnosti?“ navrhl doktor.

Kapitán rozhodil rukama: „Ráno jsem je obvolal, ale bez výsledku. Takový informace prej poskytujou jen úřadům. Už jsem objednal taxíka a vyrazím na letiště, jestli budou ochotný se mnou mluvit.“

„Radši pošli Plešouna, umí skvěle uplácet. A když pojede i Zrzoun, je výsledek jistej. Co nezaříděj peníze, dožene hrubá síla.“

Šéf po chvíli došel k názoru, že kolega má pravdu. Plešoun strávil v Indočíně a Indonésii větší část mládí, v tlačenici se vyzná a Zrzoun budí respekt. I Schwarzenegger vypadá vedle něho jako nedochůdče.

 „Dobrej nápad,“ ocenil nakonec doktorův návrh a stiskl tlačítko interkomu, „Zrzoun s Plešounem na můstek, okamžitě!“

O deset minut později uháněl taxík na letiště Jackson s pasažéry, připravenými použít všech prostředků, aby našli cácorku, ztracenou kdesi mezi Austrálií a Papuou Nová Guinea. Od šéfa dostali jména dvou australských společností, které na ostrovy létaly. Jako velká voda vtrhli do příletové haly a zamířili k přepážce s názvem Qantas.

„Halóóó mladá paní, vraťte se z nebeský výše virtuálního světa. Potřebujem informaci,“ zahalekal Plešoun na ženu, která cosi zuřivě datlovala do počítače.

„Taky přeji dobrý den, co si přejete?“ odpověděla na půl pusy a ani neodtrhla pohled od monitoru.

„Potřebujem zjistit, jestli je na seznamu včerejších a dnešních letů z Melbourne, tohle jméno,“ naklonil se a strčil ženě pod nos papírek.

„Jste od policie?“ konečně na ně pohlédla. „Tak to určitě máte nějaký odznaky a pověření k získání informace.“

„Ani jedno, ani druhý. Žena je členem posádky naší lodi a asi se někde ztratila. Potřebujem vědět, jestli přiletěla do Port Moresy a teprv pak půjdem na policii.“

„Je mi líto, bez pověření takovou informaci dát nemohu.“

Plešoun vytáhl z kapsy balíček australských dolarů a položil na pult bankovku: „Právě jsem si vzpomněl, že jedno pověření mám.“

„Chcete mě uplácet?“ zrudla pracovnice.

Místo odpovědi přidal další bankovku. Žena nabyla normální barvu a rychle se rozhlédla. Plešoun věděl, že mají vyhráno. Teď již stačilo doplnit pověření o další papírek, aby peníze rychle sebrala. Potom naťukala cosi do počítače a po chvilce zavrtěla hlavou.

„Nikdo takový s námi včera ani dnes neletěl,“ na potvrzení slov pootočila monitor, aby mohli přehlédnout dva sloupce jmen.

„Tak děkujem a nezlobte se, že jsme obtěžovali. Poradíte nám ještě, kde má přepážku Virgin Austrália?“

Ukázala přes halu, kde mohli přečíst nad dveřmi do kanceláře s prosklenou čelní stěnou název druhé společnosti.

„Doufám, že z Melbourne odletěla, protože jinak nás tam šéf požene,“ bručel cestou Zrzoun, kterému bohatě stačilo, když jednou za rok letěl z Marseille do Dublinu za rodiči na dovolenou.

Plešoun se zasmál při představě, jaký strach má kolega z letadel a rýpl si: „To chceš říct, že bys tam kvůli Prckovi neletěl?“

„Nech si blbý poznámky od cesty nebo ňákou chytneš.“

Vtrhli do kanceláře, kde seděli dva mladíci u kafe a diskutovali nad katalogem s potřebami pro surfování. Byli natolik zabráni do hovoru, že příchozí nezaznamenali. Zrzoun zvedl ruku a podle svého názoru ji lehce spustil na pult. Stůl však měl jiné mínění, neboť věci na něm o pár centimetrů vyskočily. Mládenci učinili totéž na židlích.

„Co blázníte? Chcete pult přepůlit?“ vyhrkl jeden z mladíků.

„Ne, jen potřebuju, aby ses kouknul do počítače, jestli s vaší společností včera nebo dneska přiletěla tahle žena. Je členem naší posádky a někde se ztratila,“ podal obr vyčerpávající informaci, proč stánek navštívili a Plešoun položil na stůl papír se jménem.

„Jste od policie?“ uslyšeli stejnou otázku, jak od ženy u Qantas.

„Si hluchej? Řek jsem, kdo jsme, tak se do tý mašiny koukni.“

„Bez soudního příkazu nemůžu,“ odporoval mládenec, čímž se dopustil velké chyby.

Zrzoun natáhl obrovskou tlapu přes stůl, popadl nebožáka za klopy saka a bez námahy ho zvedl ze židle, což doprovodil vysvětlením: „Tohle je soudní příkaz a koukej sebou hodit.“

„Volám ochranku,“ vyjekl jeho kolega a sáhl po telefonu.

„To by byla chyba,“ upozornil ho Plešoun a pohodil hlavou ke kolegovi, „zkus si představit, co z vás dvou zbyde, než dorazí.“

„Tak jo, ale pusťte mě,“ vysoukal ze sebe s obtížemi nešťastník visící v Zrzounově ruce, protože mu klopy poněkud stahovaly hrdlo.

Po chvilce datlování kývl: „Přiletěla včera večer v osm dvacet.“

„Vidíš, že to jde. Stačí trocha ochoty,“ ohodnotil informaci kormidelník, „ještě mi řekni, kde najdem letištní policajty.“

„Proč jdem naproti policajtům?“ zeptal se Zrzoun, když opustili stánek Virgin Australia. „Sotva za náma zaklaply dveře, už sahali po telefonu a jsem si jistej, kam volaj.“

„Prckovi se mohlo udělat blbě, což by byla lepší varianta. Taky se mohl někdo z pasový kontroly nebo od celníků na něco vyptávat a malér byl na světě. Víš, jak komunikuje. V každým případě, jestli měla na letišti problém, budou o tom vědět. Jestli ne, opustila halu a požádáme, aby zavolali městský kolegy, který vyhlásej pátrání.“

Ke dveřím s nápisem policie chybělo pár metrů, když z nich vyrazili čtyři uniformovaní muži. Jakmile uviděli dvojici námořníků, jejichž zjev byl nepřehlédnutelný, sáhli po zbraních.

„Pánové, to snad nemyslíte vážně,“ roztáhl paže Zrzoun, jako když je chce obejmout, „my se jdem udat dobrovolně.“

„Stát,“ vykřikl jeden z policistů a dal pokyn kolegům, aby vytvořili rojnici mimo dosah delikventů.

„Neblbněte, někoho hledáme,“ vysvětlil potápěč, došel ke dveřím služebny a otevřel dokořán, „můžu vás pozvat do vaší kanceláře?“

Na reakci nečekal a s Plešounem v závěsu vrazil do místnosti. Policisté se nahrnuli za nimi. Za stolem seděl starší muž, který zřejmě předpokládal, že jeho lidé odvedli perfektní práci, když jsou provinilci zde. Vstáváním se neobtěžoval a vypálil: „Vaše doklady.“

Podali mu lodní průkazy, ale než mohli sdělit požadavek, pokračoval otázkou: „Co jste to u Virgin Austrália prováděli?“

Plešoun ve stručnosti vysvětlil neochotu pracovníků aerolinek k podávání informací a uvedl důvod, koho a proč hledají. K tomu předal papírek se jménem. Velitel vytáhl ze šuplete několik pasů. U třetího chvíli něco studoval, než položil další otázku.

„Můžete mi tu ženu popsat?“

„Dvacet let, výška metr pětapadesát, štíhlá drobná postava, dlouhé tmavě hnědé vlasy. Zvláštní znamení, špatně se s ní komunikuje.“

„Tak to bude ona, máme ji od včerejška pod zámkem,“ sdělil policista, zvedl se ze židle a zamířil ke skříni v rohu místnosti.

- pokračování -