Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žena, moře a Mary - Setkání s Moby Dickem VIII.

09. 02. 2023
10
15
253
Autor
Andreina

Začíná honička.

Setkání s Moby Dickem

(leden 2004)

VIII.

 

„Prcku, žiješ?“ vyhrkl doktor.

„Jo,“ zašeptala s tváří jako čerstvě nabílená stěna.

„Můžeš se hejbat?“

Nechala klesnout nohy a zkusila šlapat vodu. To by šlo, usoudila. Zvedla do výše jednu ruku a potom druhou. Kromě intenzivní bolesti způsobené napnutím kůže zad byla hybnost v pořádku.

„Dobrý,“ sykla a šeptem dodala, „ale je mi blbě a možná budu zvracet, záda mám jak v ohni.“

„To se nedivím,“ oddechl si Ichtyl, ale potom se zamračil, „káčo pitomá, to rovnou můžeš skákat placáky z věže a nemusíš si hrát s vorvaněm. Pokud někdy dostaneš rozum a někomu z nás dřív nepřivodíš svejma nápadama infarkt, všichni si oddechnem.“

„Zlobíš se moc?“ zeptala se provinile.

„To si piš, ale nadávat ti nebudu, to nechám na šéfovi.“

Při poznámce o velrybě si vzpomněla na vysílačku, kterou stále pevně svírala v dlani.  

„Mám ji,“ zvedla ruku s doličným předmětem nad vodu a rozhlédla se, „Moby Dicka nedohledaj. Kde vůbec je?“

„Zmizel. Doufám, že po takový zkušenosti se už nevrátí. Vorvani maj dlouhou paměť a pokud teď měl strach z lidí, po tvým zákroku nevystrčí hlavu z vody, když bude v okruhu mnoha mil jediná loď. Toho už velrybáři nedostanou. Konec řečí, můžeš plavat?“

Zkusila udělat tempo, ale každý pohyb působil bolest. Nebýt Čočky, který k nim právě dorazil a zachytil ji, šla by pod vodu.

„Co je ti?“ vyhrkl, když viděl, jak zkroutila obličej.

„Má naražený záda,“ informoval ho Ichtyl, „počkáme na šéfa a pomůžem jí na břeh. Ty zatím doplav pro člun.“

 

„Je to vážný?“ zeptal se šéf, když doktor skončil s podrobnou prohlídkou bolavých zad.

Ležela na břiše v písku pláže, kam jí pomohli ulehnout. Z mělčiny došla bez problému po svých, ale jakýkoliv pohyb trupu působil bolest. Promačkání zad přetrpěla se zaťatými zuby, s obličejem zabořeným v předloktí ohnuté paže, aby skryla slzy.

„Ne,“ zavrtěl Ichtyl hlavou, „měl jsem obavu, jestli nemá zlomený žebro, protože rána to byla pořádná, ale je v pořádku. Jen kůže bude chvíli bolet. Naštěstí je ve věku, kdy ještě rychle regeneruje a neztratila gumovitost mládí. Stát se něco takovýho nám, máme páteř rozebranou na obratle.“

Po ujištění, že bude podřízená v pořádku, nasadil šéf přísný výraz: „Můžeš mi vysvětlit, co si prováděla?“

„Šla jsem pro tohle,“ rozevřela dlaň, kde držela vysílačku.

„Velrybáři,“ zamračil se kapitán, „kdo ví, jak dlouho tu už vorvaň byl. Jestli nevzdali pronásledování, můžou dorazit kdykoliv.“

„Budou to nejspíš Japončíci,“ odhadl přírodovědec po očištění vysílačky, „co s tím? Můžem ji zničit, nechat na ostrově nebo vzít na palubu. V prvních dvou případech je jistý, že pokud vorvaně pronásledujou, nechaj toho. Já bych navrhoval třetí možnost. V půlhodinovejch intervalech budem vysílačku na pár minut zapínat. Zdržení pár hodin si ještě můžem dovolit a jestli se velrybáři objevěj na radaru, teprve potom vezmem do zaječích.“

„Skvělej nápad,“ rozesmál se šéf a pohladil ženu po hlavě, „Prcku, jestli tohle vyjde, tak před svědkem slibuju, že ti ten nesmysl s vorvaněm odpustím. Jinak máš čtrnáct dnů domácího vězení.“

„Přežiju to, hlavně, že Moby Dicka nezabijou,“ pokusila se o nepodařený úsměv, který skončil bolestivým zašklebením, když prudce zvedla hlavu, „ale nechápu, co ten nápad znamená.“

„To je jednoduchý,“ vysvětloval Ichtyl, „zamotáme jim hlavu a připravíme o spoustu času. Tím možná zachráníme několik dalších velryb. Pokud vorvaně pronásledujou, zákonitě musej podle signálu dojít k názoru, že tady odpočíval, než vyrazil na další cestu do Pacifiku. Věděj, že je zraněnej, což ho donutí častějc odpočívat. Relativně snadná kořist, co stojí za pronásledování. K tomu uviděj na radaru naši polohu, která se bude krýt se signálem. Nejspíš usouděj, že jsme konkurence, která je chce připravit o úlovek. Otázka zní, jak zareagujou, velrybáři jsou ostří hoši, co si nenechaj všechno líbit.“

„Dohoněj nás?“ zajímalo ženu.

„Pokud na ně počkáme, jejich lodě nejsou rychlejší než Mary.“

„Co bude potom? Když jsem viděla, co Moby Dickovi udělali, tak bych je nejradši poslala ke dnu.“

„Nic nebude. Odtáhnou s nepořízenou.“

„Kolik má taková velrybářská loď lidí v posádce?“

„Většinou deset,“ odpověděl pro změnu šéf, který tušil, že otázka nezazněla jen tak, „Prcku, proč tě to zajímá?“

„Pokud vím, lov velryb je zakázanej, měli by dostat aspoň přes hubu. Jestli s tím nesouhlasíš, tak já už vím, co udělám, až na nějakýho velrybáře narazím v některým přístavu, zdravej neodejde.“

„Nenapravitelná,“ zasmál se Ichtyl a přidal vysvětlení ohledně problémů při ochraně velkých kytovců, „v roce devatenáct set osmdesát šest vydala Mezinárodní velrybářská komise moratorium na lov velryb. Neplatí ale stoprocentně. Například původní obyvatelé Sibiře a Aljašky, pro které je velrybí maso součástí obživy, dostali kvóty na lov některých druhů. Tito lidé si uvědomujou, že pro jejich další existenci musí být udržená rovnováha a neulověj víc kusů, než na kolik dostali povolení. Jsou však státy, který úmluvu nerespektujou. Z menších škůdců Islanďané a Norové. Lověj v severních vodách, kde decimujou velryby grónský. Nejhorší jsou v celosvětovým měřítku Japonci. Jejich velrybářský lodě řáděj po všech oceánech. Vymlouvaj se, že lověj pro vědecký účely, ale úlovků končej v restauracích.“

„To proti nim neexistuje obrana?“ zamračila se.

„Jedinej, kdo něco podniká jsou Australani, pokud se Japončíci objevěj na jejich straně Antarktidy. Nevím, co je na tom pravdy, ale říká se, že už pár velrybářskejch lodí potopili.“

„Tak je pošlem ke dnu taky,“ navrhla, „Pumpička má ve skladu výbušniny, vím to. Potopím se a šoupnu je na dno lodi …“

„Prcku sklapni nebo tě zavřu hned teď,“ okřikl ji šéf a ukázal na přibližující se člun, „vracíme se na Mary.“

 

Po návratu na loď si vzal doktor do práce bolavá záda, na která napatlal mastičky a nařídil klid na lůžku. Šéf rozhodl, že zůstanou na kotvě do půlnoci, ale Plešoun od radaru hlásil po osmé večer kontakt.

Na obrazovce se objevila loď mířící od jihu, přímo k nim. Jelikož v oblasti není téměř žádný provoz, usoudili, že to mohou být velrybáři. Mary zvedla kotvy a nasadila kurz plnou rychlostí dvaceti uzlů na Marshallovy ostrovy. Měli před sebou téměř tisíc námořních mil volného moře, které překonají při příznivém počasí za necelých třicet hodin.

 

- pokračování -


15 názorů

Andreina
11. 02. 2023
Dát tip

Jaroslave, děkuji za zastavení a Tip.


Andreina
11. 02. 2023
Dát tip

Maruško, to nejlepší ještě přijde, protože na moři platí kapku jiné zákony, než na jaké jsou zvyklí lidé na souši.

 

Kočkodánku, i na velrybáře dojde.


Kočkodan
11. 02. 2023
Dát tip Jamardi

Ichtyl štěstím skoro zpívá,

vždyť je Prcek pořád živá,

helfli strážní andělé,

nehne se teď od ní

a dotazy klade

české ženě mladé,

jak se cítí na těle

„Záda mám jak v ohni,

v tom si málo rochním.“

Tahle slečna (možná paní)

vysílačku má furt v dlani,

všichni na ni mračí tváře,

proklínají velrybáře.


to je fajn, že si mu vytrhla tú vysielačku ... a zdá sa, že si dobrý pacient, zvedavosť ťa ženie do uzdravenia, ty si číslo ...  som zvedavá, čo s tými lovcami, zaslúžili by si ...***


Andreina
10. 02. 2023
Dát tip blacksabbath

Ivi, naděje, že bude Moby Dick žít a možná i pár dalších velryb stojí za každou bolest.


„Prcku, žiješ?“ ...ty mi dáváš.....„zamotáme jim hlavu a připravíme o spoustu času. Tím možná zachráníme několik dalších velryb...."...to se mi móóć líbí.....


Andreina
10. 02. 2023
Dát tip

Díky Evžo, není nad spřízněnou duši.


Podobné představy mi nejsou cizí.


Andreina
10. 02. 2023
Dát tip

Mirku, budď trochu trpělivej, na všechno dojde.

Stanislave, pokud se mocnosti nedohodnou a nebudou japonské rybářské továrny a velrybářské kolosy potápět ve velkém, nic se nezmění, dokud bude v oceánech plavat jediná rybička. To je jediná cesta a jediný zákon, který by měl nějaký smysl. Japonci se schovávají za lov pro vědecké účely, ale ve skutečnosti jde o pokus o zachování tradičního způsobu obživy. Problém je, že za poslední století jejich počet stoupl o téměř 100 milionů a nebýt druhé světové války bylo by asi pro obyvatele oceánů ještě hůř. Japonské a Žluté moře jsou sterilní stejně jako jih Ochotského, sever Filipínského a přilehlé části Pacifiku. Jistou zásluhu mají i Číňané, ale proti japonskému plenění jde o nepatrné množství. No, a když došly zdroje z okolí přichází na řadu již desítky let zbytek mokrého světa.

Evžo, to bychom nejdřív museli vymlátit všechny politiky a potom připravit japončíkům novou Bartolomějskou noc.


Měli by dostat pořádně po tlamě. Tedy ti, co si myslí, že pro ně zákony neplatí.


Tohle nemůžu pochopit, proč se Japoncům stále daří schovávat se za „výzkumné účely“, když se tam velrybí maso zcela legálně prodává a nabízí v restauracích. A ne že by šlo o nepočetný kmen, který by bez lovu velryb pošel hladem. Když dohody a zákony dodržuje jenom někdo, k čemu jsou?


Delfín
10. 02. 2023
Dát tip

Vida, tady jsi to natáhla! Dáš taky odkaz na tu japonskou loď? 


Andreina
09. 02. 2023
Dát tip

Aru, potápět se nebude, i když by si to Japončíci fakt zasloužili. 

Alegno, ono to netrvalo tak dlouho. Trochu hojivých mastiček, pár lektvarů na přírodní bázi z alchymistické dílny lodního doktora a záda se hojily docela rychle. Také se ještě staly věci, které nešlo prošvihnout a zvědavost pomáhá jako sedativum. 


Alegna
09. 02. 2023
Dát tip

Řekla bych, že dlouhou dobu musela spát na břiše, ta představa, au. Doufám, že nějak ty bezohlední lovci pykat budou.


Aru
09. 02. 2023
Dát tip

dnes vysílačka, příště potopená loď? :))


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru