Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽena, moře a Mary - Holka na prodej I.
Autor
Andreina
(duben 2004)
I.
Posádka Mary ukončila práce u Marshallových ostrovů a měla pokračovat za další zakázkou k pobřeží Chile. Večer před odplutím vše změnil e-mail z firmy.
„Změna plánu,“ ohlásil kapitán, když dorazil na večeři do jídelny, „komu něco říká atol Nukamaroro?“
„To je kde?“ vyhrkl Plešoun. „O takovým kusu korálu jsem nikdy neslyšel, a to znám každej mokrej kousek na týhle planetě.“
„Asi neznáš,“ ušklíbl se šéf, podal kormidelníkovi arch papíru a mapu Pacifiku zobrazující západní Polynésii, „ale není se co divit. Je to hrozná díra na samým konci světa.“
Jde o oblast se spoustou ostrovů a atolů různé velikosti, z nichž mnoho nemá ani jméno. Nukamaroro, známý také jako Gardner Island, leží osamocen na 4°70‘ severní šířky a 174°50‘ západní délky. Patří k chráněné oblasti Phoenix Island patřící ostrovnímu státu Kiribati. Atol se táhne od severozápadu k jihovýchodu v délce sedmi a šíři tří kilometrů. Laguna je přístupná pro lodě s malým ponorem pouze dvěma úzkými průlivy. Vnější břehy spadají prudce do hloubky, což znemožňuje kotvení v jeho blízkosti. Jediné vhodné místo se nachází u severozápadního průlivu.
Ostrov pokrývá hustý porost pisonie, tvořící neproniknutelný prales. Keře s velkými dužnatými listy a měkkým, křehkým dřevem dorůstají šestimetrové výšky. Další významnou rostlinou je kokosová palma, pozůstatek z dob neúspěšných pokusů o kolonizaci ostrova. Z fauny převládají krysy zavlečené kdysi námořníky, které se bez přirozených nepřátel úspěšně množí. Z původních obyvatel jsou zastoupeni pouze stromoví krabi a velké množství ptačích druhů.
Díky odlehlosti byl pro Evropany objeven počátkem 19. století britskými velrybáři. Zajímavostí je, že v tomto období měnil jména jako na běžícím páse. Způsobila to právě osamocená poloha a každý, kdo na něj natrefil, zanesl do mapy nové jméno. Ještě dnes ho lze ve starých námořních mapách nalézt pod názvy Kemins Island, Motu Oonga nebo Mary Letitie a několika dalších zkomolenin těchto jmen. V roce 1840 prohlásili Američané ostrov za oblast svých zájmů. Překřtili ho na Gardner Island na počest jakéhosi politického potentáta, který se v oblasti angažoval. Od té doby se toto jméno používá na amerických kontinentech a jím přilehlých oblastech.
Jelikož Američané při pokusech o kolonizaci neuspěli, postoupili v roce 1938 atol Britům. Ti ho opustili v polovině minulého století a zbyly po nich trosky osady u severozápadního průlivu. I je vyhnal nedostatek sladké vody. Dalším aspektem byla absence přirozeného přístavu, kdy při odlivu zůstávají bez vody i oba průplavy. To se však do dnešní doby změnilo díky stoupající hladině oceánů. Atol ji převyšuje maximálně o čtyři metry a podle odhadu zmizí pod vodou osmdesát procent souše kolem poloviny 21. století.
V roce 1971 připadl atol geograficky pod Gilbertovy ostrovy, které se po osmi letech vymanily z britské nadvlády pod názvem Kiribati. Naposledy dostal nové jméno, Nukamaroro, které víc odpovídá polynéským zvyklostem. Ujalo se na východní polokouli a od té doby ho lze na mapách nalézt po oběma názvy.
„Co tam?“ zajímalo Ichtyla, nahlížejícímu Plešounovi přes rameno.
„Volal jsem na firmu, protože kromě mailu nepřišlo nic. Před třema tejdnama tu šla ke dnu novozélandská jachta i s posádkou. Sešly se dvě objednávky. Pozůstalí touží zjistit, co se stalo s jejich blízkými a na objasnění má také eminentní zájem pojišťovna.“
Pumpička se ušklíbl a uvedl záležitost na pravou míru: „Dědicové chtěj vyplatit pojistku a pojišťovna se zdráhá. Ale proč my?“
„Byli tam už Amíci a po nich Australani, ale neuspěli.“
„Proč nepožádali o pomoc správu parku?“
„Prej to vypadá, že správa nechce o žádnejch aktivitách kolem Nukamaroro ani slyšet. Amíci nedostali vůbec povolení. Australani sice ano, ale ne k potápění v laguně.“
„A my povolení máme?“
„Jo, ale taky jen kolem ostrova. Laguna je pro potápěče tabu.“
„A jak to chceš udělat, když tam nesmíme?“ kroutil hlavou Zrzoun.
„Snad se víc dozvíme na správě v Tarewa. Když nepomůžou úplatky do laguny nepůjdem, ale,“ zvedl šéf ukazovák, „zákaz platí pro potápěče, o koupání se v něm nemluví. Pro Prcka s Čočkou není rozdíl mezi plaváním a potápěním. Žádnej neoprén, žádný flašky.“
Pokud si mysleli, že návštěva Tarawa přinese vysvětlení, byli na omylu. Úředníci se kroutili jako žížaly na rozpáleném kameni. Teprve po dlouhých dohadech a výrazném zhubnutí obsahu lodního sejfu, správa nakonec souhlasila s průzkumem. Zároveň jim však přidělila průvodce, který měl zastávat roli tlumočníka na neobydleném atolu.
Jakmile opustila Mary přístav, svolal šéf poradu, na kterou přizval i průvodce. Manua byl typický Polynésan tmavé pletí, silnější postavy s darem výřečnosti. Mimo angličtiny ovládal většinu nářečí Oceánie. Když si se všemi potřásl rukou, projevil údiv nad absencí přípitku, kterým by měli seznámení oslavit. Kapitán chtěl nejprve namítnout, že na palubě je pití zakázáno. Potom si to rozmyslel a přinesl z kajuty láhev brandy. Zatímco na posádce s přídělem šetřil, úzkostlivě dbal, aby Manuova sklenička nezůstávala prázdná.
Po pátém panáku usoudil, že nastala chvíle průvodce trochu vyzpovídat: „Co je na Nukamaroro za problém. Jsme vědci a běžně dostáváme povolení k potápění v místech, kam nikdo jinej nesmí.“
Polynésan do sebe kopl šestého panáka, natáhl ruku s prázdnou sklínkou pro další a spustil: „Protože se vláda i správa parku za Nukamaroro stydí. Není tam bezpečno.“
Manua se odmlčel, ucucl si a budil dojem, že přemýšlí, i když stejně dobře mohl dřímat s otevřenýma očima.
„Když Nukamaroro opustili Britové, po pár letech tam přestěhovali domorodou vesnici z Tongatapu. Bylo jich kolem stovky…“
„Kdo je přestěhoval?“ skočil mu do řeči šéf.
„Říká se, že Amíci jednou v noci nahnali domorodce na nákladní loď s tím, co unesli a vyložili na Nukamaroro. Dvacet let je nikdo neviděl. V porostu nenajdete ani tisícovku lidí, pokud to sami nebudou chtít. Vypravilo se tam pár expedic, ale zbyly po nich prázdné lodě. Až před deseti lety objevil vrtulník s termovizní pod větvemi pisonie vesnici. Následoval další pokus o kontakt za asistence vojáků. K setkání došlo, ale pouze na pobřeží. Jednání bylo… rychlé a po… necelé hodině… jsme byli… rádi…, že…“
Polynésanovi klesla hlava na prsa a zmlkl. Šéf s ním nešetrně zatřásl: „Koukej se probrat. Co je tam špatně?“
Muž sebou trhl: „Území je tabu, jsou to kanibalové a…“
- pokračování -
32 názorů
Mirku, mně říkali totéž s malou změnou na konci "... malýho neposere."
Máš, Andrejko! A to navzdory svým kouskům dost značnou. Já už ne...
"Mně kdysi říkali, že ze mne bude něco velkýho, jestli mne něco malýho nesežere!"
No, nic extra velkýho ze mne nevyrostlo, ale zato si říkám, že co je malé, to je milé a tak, stejně jako Mirek Horníček (viz Dobře utajené housle) mám rád malé ženy a shledávám je okouzlujícími. ;-)
Andrejko, to bys mi udělala? Vždyť já mám ty zuby vyndavací a nic moc s tím neukousnu...A už jsem i starej na to, abych tě láskou sněd, i když svět s teboi mne baví! To zase jo...;-)
Mirku, právě jsi mě definitivně přesvědčil, že jsi kanibal. Pokud bych někdy zavítala do Čech, vyhnu se Plzni velkým obloukem.
Svým způsobem ano, Andrejko! Už tím, že do těch krajin přijedou...
Je to jako mávat kusem zlaka nachového před žraločím čumákem! Taky by asi neodolal! ;-)
Andrejko, jsem nenáročnej jak misionář, ti mají srdce plné lásky a slouží jen za potravu. ..;-)
Mirku, jen aby. Když je člověk v úzkých...
Kočkodánku, tak jsem si říkala, že tohle tma bude pro Tebe lahůdkou a asi fakt je. Ještě se myslím pobavíš a já taky.
Kdepak chilské pobřeží,
jinam Mary „poběží“,
Nukamaroro, hrozné hnízdo,
je dle firmy novým cílem,
překvapení různým dílem,
pár mužů i hvízdlo,
jedna jachta šla tam na dno,
pozůstalí smutní, vadnou,
další nervní bolístky –
chybí prachy z pojistky,
M. má provést šetření,
posádka se nekření,
úřady nic nemění
(spíš se zhroutí vesmír),
potápět se nesmí,
jde o zvláštní oblast,
loď dostala tlumočníka
“alkoholem útoč,“ říká
ve svém nitru kapitán,
přišla chvíle pro chlast,
Ta osoba nalitá
připomíná klepnu babu,
území je prostě tabu,
mezi zuby přitom cedí
také slovo lidojedi.
Však já bych tě nesežral, i kdybych měl umřít hlady, natož z kultovních důvodů, Andrejko! ;-)
No, Andrejko, já tě žeru jen v přeneseném slova smyslu! S vyndavacím chrupem bych si tě musel snad rozemlít! A předtím ještě vařit několik hodin, jak starou bizonní krávu!. Kanibalové by si tě opekli, talíř nepotřebovali, jen kudlu a možná ani tu ne! Zuby mají perfektní! ;-)
Ivi, i díry na konci světa mívají své kouzlo, tak jsem ráda nabídla k posouzení.
Aru, ti lidé, co dělají prognozy s bídou uhádnou, jaké to je teď. O zítřku neví nic a proto se vyjadřují k tomu, co bude za pár desetiletí. Vždycky je totiž dost času se z věštění vykecat. Kromě toho už třeba nemusí být naživu. Jasný důkaz je dnešní cyklon, který převálcoval Nový Zéland. Měli jsme být podle předpovědi mimo a pohoupal nás s plnou parádou na desetimetrových vlných. S potápěním máme na pár dnů utrum.
Alegno, samozřejmě, vždyť to jsou lidé.
Kam se hrabou mořští tvorové, tohle se mi jeví mnohem nebezpečnější, ojoj
no to jsem si ani nemyslel, že tento svět je jediný správný, doslova stačí přejet první hranice.
myslíš, že lidi co dělají tyhle prognózy co bude za 30/60/100 let, ví co bude v r. 2050?
blacksabbath
13. 02. 2023Adoprkvantic..ty teda umíš nalákat čtenáře....posílám pochvalu za příblížení ..."díry na konci světa..."
Mirku, je sicee hezké, že si mě představuješ, coby potravu na talíři, ale asi bych byla trochu tuhá. Ohledně názvu Gardner jsem ti odpověděla již jinde.
Maruško, ono v tom nakonec nic tajemného nebude, jak už to tak obvykle bývá. Snad jen nepatrná ukázka schopností kahunů.
Stanislave, Ty jsi to vystihl narosto kouzelně. Moc se mi líbí a uložím do paměti pro případné použití k pobavení kolegů.
Zajímavý ostrov. Není divu, že návštěvníci jsou tam pečení vaření.
dievča z lesa
13. 02. 2023tabu ... veru tajomný začiatok***
A Andrejko, co viš o tom, že je i jiný Gardner Island? Zřejmě pojmenovány podle Isabelle Steward Gardner, americké cestovatelky a zakladatelky Steward Gardner Museum v Bostonu. Tam jsi přece hlídala Evičku...:-)
Povídka by se měla spíš jmenovat "Holka k sežrání!" To by víc odpovídalo tomu, jak si tě představuji! ;-)
Ireno, doufám, že pokračování nezklame.
Evžo, zatím ještě není jídelní lístek naklepaný.
Evženie Brambůrková
12. 02. 2023Kdo bude hlavní chod?