Žena, moře a Mary - Goblin II.

Goblin

(srpen - 2004)

II.

Kapitán ještě chvíli zíral k obzoru, než se s povzdechem vrátil ke stohu tiskovin s nadějí, že je srovná do smysluplného pořadí. Obsah bude tuto sezónu z velké části plnit jeho volný čas. Než však mohl začít, objevil se další narušitel v podobě Prcka.

Aniž cokoliv řekla, prostudovala údaje meteoradaru, chvíli zírala na poskakující stopu Mary na displeji navigace, a nakonec vyzkoušela pípák radaru. Zvukové znamení zazní v případě, když vlny vrátí odraz. Momentálně byl signál nastaven na patnáct kilometrů. Jde o skvělé zařízení, umožňující službě na můstku provozovat užitečnější činnost než jen tupě zírat na pustou vodní pláň.

„Co chceš?“ vyjel kapitán, který po rozhovoru s Cookem a představě, co je čeká, nebyl v nejlepší náladě.

Než odpověděla, vylezla na řídící pult, kde se usadila na zkřížených nohách: „Přišla jsem zjistit, jestli víš, kde jsme?“

S potěšením sledovala, že šéfa zaskočila. Pro každý případ se posunula po pultu až k bočnímu oknu.

„Prcku, jestli nechceš přijít k úhoně, zmiz!!!“ zvýšil hlas.

„Jak si můj pán přeje, ale než zmizím, fakt nevíš, kde jsme?“ doplnila slova poklepáním na displej navigace. „Stalo se to jen pět mil jižně od našeho kurzu zhruba na čtyřicátým prvním stupni severní šířky a čtyřicátým devátým západní dýlky před dvaadevadesáti rokama, třema měsícema a osumnácti dny.“

„Titanic,“ došlo po chvilce kapitánovi a pokřižoval se, „ať moře ochraňuje duše posádky i pasažérů, kteří nepřežili.“

„Četla jsem o srážce, trhlinu dostalo šest komor z šestnácti a vodotěsný dveře stihli zavřít. Podle mýho selskýho rozumu měl zbytek udržet loď na hladině, nebo aspoň prodloužit dobu, než šla ke dnu.“

„Fatální chyba konstruktérů. Přepážky s nejdokonalejším systémem uzavíráním dveří, ale přitom se šetřilo na vodotěsnosti u stropů komor. Jak se příď plnila a klesala pod čáru ponoru, došlo k přelití do prostor, který nebyly poškozený.“

„Takže zase lidská blbost,“ povzdechla si.

„Snad ani ne tak blbost, jak namyšlenost. Na svou dobu příliš velká, špatně ovladatelná loď s nedokonalým varovným systémem. Tehdy by stačil obyčejnej radar, na něj však muselo námořnictvo čekat ještě pár desetiletí. Na hlášení přední hlídky neměli šanci včas reagovat,“ vysvětloval kapitán, „podle mýho měl pár mil před nimi plout lodivod a varovat je radiem. Jenomže, to by si nesměli bejt tak jistý.“

Na můstku se rozhostilo ticho. Prckovy myšlenky bloudily čtyři kilometry pod kýlem Mary. Prostudovala názory odborníků zkoumajících důvody katastrofy i fotky ze speciálních kamer na vlečené plošině Ballardovy výpravy. Zatímco odlomená záď byla zapíchnutá v bahně, přední a střední část trupu působila dojmem, jako by ji někdo na dno položil. Strašná musela být hrůza lidí v kajutách, kde s hloubkou narůstal tlak, drtící přepážku po přepážce.

Šéf se vrátil ke stohu brožur, ale chvílemi zvedl hlavu a zkoumavě na Prcka pohlédl. S nepřítomným pohledem na hladinu byla zřejmě někde hodně daleko. Pouze tělo automaticky vyrovnávalo kolébání lodi. Za téměř dva roky ten výraz již viděl. Nakonec nevydržel, protože slzy v očích nešlo přehlédnout.

„Prcku, vrať se,“ oslovil tiše mladou ženu, aby ji nevylekal. Když se nedočkal reakce zvýšil hlas, „Prcku!“

Trhla sebou a popotáhla: „Co je?“

„Kde si byla?“

Vzlykla, otřela si rukou oči a trochu přerývavě spustila: „Moře mi všechno ukázalo. Řev vody, jak se valila chodbama, bortící se stěny, lidi drcený troskama, nebo už umlčený, zavřený v podpalubí. Potom jen klid a mrtví a loď klesající na dno a konec…“

Zmlkla stejně náhle, jako začala mluvit. Kapitán odložil sešit a přitáhl ji do náruče, kde se rozplakala. Jako zbytek posádky nechápal, co znamená, nebo jak probíhá podivná komunikace s mořem. Tvrdila, že jde o obrovský živý organizmus s vlastní vůlí. Zprvu si z ní dělali legraci, ale postupně je humor přešel.

Již dost podivný byl její vztah s mořskými živočichy, kdy předvídala jejich úmysly nebo vycítila přítomnost dřív, než byli na dohled. Časem přidala další podivnost. Aniž meteo, barometr nebo šéfova krční páteř předpovídala změnu, odhadla, zda je příští den pustí moře pod hladinu. Na dotaz, jak to ví, pokrčila rameny s odůvodněním, že to řeklo moře.

Proto ani teď kapitán nepochyboval, že ve své mysli nějaké obrazy viděla. Možná si její mozek složil film z fotografií potopeného vraku, ale možná je všechno úplně jinak. A o něčem takovém, co se vymyká zdravému rozumu, je lepší nepřemýšlet.

Následující ráno nařídil šéf Prckovi, aby po snídani zašla na můstek. Když dorazila, ukázal na křeslo před radarem a usadil se u kormidla. Chystal přednášku, jejímž výsledkem si nebyl jistý, ale rozhodl se využít včerejšího otřesu v souvislosti s tragédií Titanicu. Čekalo ji překvapení v podobě jedné z brožur, kterými se včera probíral.

„Prcku, když jsi projevila přání naučit se řídit Mary, zaskočilo mě to. Nakonec jsem souhlasil a nelituju. Zvládáš praxi, navigaci, meteo, ale to je málo. Pouštím tě ke kormidlu na volným moři, ale jestli chceš někdy vplout do přístavu, musíš zvládnout i tohle,“ podal jí brožuru, kde na titulní stránce stálo velkými písmeny COLREG – Mezinárodní pravidla pro zabránění srážkám na moři.

„Něco už znám, Plešoun do mě hustí pravidla při každý příležitosti.“

„Plešoun tě učí na praktickejch příkladech. Je potřeba znát i zbytek. Pro dobrýho kormidelníka je COLREG něco jako bible.“

Vyděšeně vykulila na kapitána oči: „To chceš, abych tuhle knížku nacpala do hlavy? Porovnej velikosti, nikdy se mi to tam nevejde.“

„Vejde Prcku,“ zakřenil se, „jsem si jistej, protože tě ke kormidlu nepustím, dokud nebudeš pravidla COLREGu odříkávat jako básničku. Žádný výmluvy a vypadni z můstku.“

- pokračování -