Žena, moře a Mary - Goblin III.

Goblin

(říjen - 2004)

III.

Na konci září dorazil z firmy mail s příkazem vyhovět požadavkům IUCN při průzkumu vod kolem ostrova Annobón a kopie objednávky. V Ženevě to vymysleli dobře. Průzkum ubývající populace kanice vroubeného nemohl vzbudit podezření. O týden později opět zazvonil satelitní telefon. Poplach vyhlásit při zjištění jakékoliv anomálie v úrovni zamoření mořské vody.

Blížil se konec první říjnové dekády a Mary mířila kolem západního pobřeží Afriky do Guineyského zálivu.

„Něco novýho?“ zazněl za zády Prcka kapitánův hlas.

Hověla si v kormidelnickém křesle s nohama na řídícím pultu. Aby měla v zorném poli obrazovku radaru, monitor sonaru i výhled z oken, vyšroubovala ho do nejvyšší polohy. Na klíně otevřenou knížku s pravidly COLREGu.

„Všechno OK, a co chceš vědět?“ shodila nohy a otočila se k šéfovi.

„Jestli si troufneš v San Antonio de Palé přirazit k molu?“ usmál se a natáhl ruku po knížce. 

„Až do přístavu? A dneska nebudou žádný otázky?“ vykulila oči.

„Konec šprtání. Došli jsme s Plešounem k názoru, že ovládáš COLREG zepředu, odzadu a možná i pozpátku.“

Měl pravdu, od srpna dělila čas na práci pod hladinou, kuchyni, spánek a učení. Brzy dospěla k názoru, že kantoři, kteří jí ve škole znepříjemňovali život, byli neviňátka ve srovnání s kormidelníkem a kapitánem. Nevynechali žádnou příležitost k potýrání otázkami. A běda, pokud neodpověděla hned nebo špatně. Od Plešouna občas schytala i záhlavec s odůvodněním, že tím uvolní cestičky v mozku.

„Tak je ze mě kormidelník?“ rozzářila se.

„Ani náhodou,“ zchladil kapitán její nadšení a sáhl do skříňky nad pultem, „to je UNCLOS – Úmluva Organizace spojenejch národů o mořským právu. Pro kormidelníka platěj červeně zaškrtaný části.“

„K čemu je to dobrý,“ vyhrkla vyděšeně, když letmo prolistovala skoro dvousetstránkovou brožuru.

„Občas se hodí znát svý práva,“ vysvětlil s úsměvem a naťukl příklad, o němž si byl jistý, že vzbudí Prckův zájem, „třeba takový právo vlajky. Už jsi o něm slyšela?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Zkusím to vysvětlit jednoduše. Loď může plout pod vlajkou státu, kde byla registrovaná a obdržela vlajku. Paluba se pak považuje za výsostný území té země s právama z toho plynoucíma. Takže na Mary platí na moři francouzský zákony a bez svolení kapitána nemá nikdo cizí právo vstoupit na palubu. Až na výjimky ani vojáci.

Taky lze plout pod vlajkou cizího státu a na palubě platí jeho zákony, ale loď ztrácí právo výsostnýho území. Může ji kontrolovat vojenská hlídka v mezinárodních vodách a ve výsostných pobřežní hlídka. Když pluje bez vlajky, platí zákony země v jejíž vodách se nachází. V přístavech jsou pravidla trochu odlišný, ale určitě se vyplatí mít o mořským právu přehled. Neznalost přivedla dost kapitánů před soud.“

Poklepala na knížku, a ukázala kapitánovi na hlavu: „Chceš mi tvrdit, že tam máš všechno?“

Šéf se rozesmál: „Ani náhodou. Pro kapitány platí všechno, a ještě k tomu spousta doplňků. Ke všemu každejch deset let musím na přezkoušení, což mě čeká v létě. Po Novým roce začínám šprtat, COLREG a UNCLOS totiž není všechno.“

 „Co ještě?“ vydechla hrůzou při představě takového množství písmenek, které musí člověk do sebe nasypat.

Kapitán sáhl do skříňky pro dvě tenčí brožury: „K základní čtyřce ještě patří SOLAS – Mezinárodní úmluva o bezpečnosti života na moři a MARPOL – Předpisy k omezení znečištění. Kromě toho opět změny, doplňky a upřesnění. Pokud se do nich chceš taky mrknout, pro kormidelníky platí opět červeně zaškrtnutý části.“

„A kdybych se to červený naučila, můžu dělat kormidelníka?“

„Musela bys ještě odsloužit pět let praxe, dostat doporučení a složit zkoušky na malýho kapitána. Pak bys mohla stát u kola téměř všeho s výjimkou ponorek, tankerů a vojenskejch speciálů.“

„Já myslela, že malej kapitán se říká těm z rychlokurzů?“

„To jsou kapitáni pro pobřežní plavbu. Podle druhu platí licence pro jachty a plachetnice, lodě do výtlaku sto tun a pásmo sto mil od břehu nebo dvě stě tun a dvě stě mil. Na volný moře nesměj.

Malej kapitán je kormidelnickej patent pro lidi bez námořní akademie. Po deseti letech a ověření praxe může jít majitel licence ke kapitánský zkoušce platný pro plavbu přes oceán.“

Když zmlkl, pokývala hlavou: „Aby bylo jasno, do těch knížek se podívám. Jsem zvědavá, co tam je, ale nikdy, rozuměj, nikdy v životě žádnej patent nechci! Mám plnou licenci pro všechny druhy práce pod vodou a s tím si vystačím.“

Jako ostatně mnohokrát v životě, i tentokrát se mýlila.

Kapitán odešel a za chvíli vykoukl nad obzor Annobón. Uvědomila si, že neví, jak přístav vypadá a nezná volací frekvenci správy. Také musí informovat celníky, nebo ji šéf seřve hned při prvním samostatném přistání. Vylezla na pult, aby dosáhla na atlas přístavů, kde byly uvedeny ohlašovací frekvence. Místo toho připitoměle zírala na jedinou řádku oznamující, že po přistání se má odpovědný důstojník hlásit u úředníka samosprávy.

„Co tam vyvádíš?“ vytrhl ji Ichtyl z přemítání nad podivnou praxí úřadů Rovníkové Guiney.

„Byla jsem u přistání v různých přístavech, ale tohle je divný. Oni nemaj přístavní správu, celníky a zřejmě ani pobřežní hlídku,“ vysvětlovala nechápavě, „šéf řek, abych poprvý sama přistála a teď tohle. Přece ze sebe neudělám blbce, abych ho hned volala.“

„Neřeš to a najdi díru u mola,“ uklidňoval ji doktor, „mně víc zajímá, jestli si nastudovala něco o kanicovi nebo budeš konvertovat ke kormidlu. Možná už zejtra půjdem za nima do vody.“

„Neboj, zůstanu věrná svým miláčkům pod hladinou. Přečetla jsem všechno, cos mi dal, a zbytek mi řeknou kanicové.“

Ichtyl spokojeně kývl a otočil se k odchodu. Čekal takovou odpověď. Prcek bude vědět o rybách po jednom setkání víc než všichni učení vědátoři dohromady.

- pokračování -