Kde já teď složím hlavu? (Hlavně se neptej kata)

Moudrost padá z nebe a člověk si raději vezme deštník, aby se ho netkla.
Neváhej a toč!
To jsme se zase nasmáli.
V láhvi od octa.
Kdykoliv se přiblížím uvědomění, tak na mě padne stín.
Skrze tkaninu Turínského plátna.
Obracím palačinky na pánvi.
Rád, že mám za sebou zase jeden život.
Nic osobního.

Pamatujete? 
        No jistěže. 
        Každej si na něco pamatuje. 
        Proč si ale spousta lidí myslí, že je nutné, aby sepsali svoji autobiografii?
        Jakoby nestačil ten autogram na ďáblově smlouvě.

Ještě před branou hřbitova u pískovcové sochy panny Marie vzpomínáme, že jsme na něco zapomněli. 
Celý ten učitelský soubor na nás kouká a pronáší SLOVO:
CHYBA!

PS.
Musela jsem, řekla nad dívčím tělem, které leželo na nemocničním lůžku.
    Musela jsem ji nalíčit. 
To je kamarádka.