Babička

Seděli jsme v kavárně jako zhmotnění studentského ducha, chvílemi se objevovaly vážná témata, jenže ta jsou zábavná jen když jsi opilí nebo jinak ovlivněný, takže jsme se většinu času řehtaly jak šílení nad naprostými hovadinami, pro toho chlapa vedle jsme musely být vosí hnízdo v prdeli, nad námi viseli obrázky květin, které se zmačkali do podoby koček, a ve skřínkách se váleli knihy, co je nikdo nečetl stovky let, Valerie má na krku malé rýhy, a tenhle krk vypadá jako stvořený ke škrcení, prsty by tam hezky zapadli, ale ona se nedá, bude se bránit, všichni tady by byli jako vzteklí psy, nemají v sobě ten podělaný strach ze svého skutečného já, z já divokého a nepříčetného, nepatří k těm, kteří kastrují sami sebe, jen aby dokázali jak jsou skvělý, chytří, úžasní, k těm, kteří možná plivou na můj stín, ale já jim plivnu do tváře. Mám tuhle kavárnu rád, znají mě tu, jednou mě vyhodili, protože jsem se tu odporně opil, ještě k tomu nezletilí, ale to je dávno, teď se tu zdravým s číšníky i majitelem, je fajn cítit se s někým spojený. Marcel a Ema se chovají jako ujeté opičí karikatury, v životě jsem neviděl chytřejší lidi dělat hloupější vylomeniny, vážně se divím, že nás tam nechali, asi štangastské právo na hluk. Nechci pryč, jenže babička čeká, než za ní přijedu a budu u ní spát, děda tam nebydlí, před dvěma roky se přestěhoval na hřbitov, umřel na rakovinu spojenou s demencí, jen tak mimochodem, jednou budu taky trpět neurodegenerativním onemocněním, to není odborný názor, pouze moje věštba, babička, co má zuby jak po dvaceti letech pervitinu, je osamělá, nikdy nebyla společenský typ, ale i poustevník potřebuje lidi, a tak se ubytuju v tom jejím baráku, kde koupelna nemá dveře a záchod se kývá jak houpací koník, stará paní vypráví hromady příběhů o lidech, které neznám, má i pár divokých historek, jednou jí jakýsi strýc, možná jiný příbuzný, nemám tušení, nechal hlídat na víkend dítě, no, víkend nejspíš může znamenat i rok, celá tahle část rodiny je poznamenaná jakousi chladnokrevností, tohle je jen ukázka, jindy si její syn nehodou otevřel stehy na břiše a vnitřnosti mu lezly ven, její reakce se omezila na přiložení utěrky, vyhození ven, protože kdo má uklízet tu krev, a čekání na manžela, který si ještě zapálil a pak ho odvezli do nemocnice. Ty historky jsou hodně podobné, často v nich je ublížení na zdravý, způsobené hloupým hrdinstvím, a seřvání za zbytečnou krev a jizvy. Druhá polovina famílie není chladnokrevná, ne, ty májí krve až moc, jsou šílení do morku kostí, a tím myslím psychiatrické, diagnostikované šílenství, třeba schizofrenii a válku s Napoleonem o kuchyň, bipolaritu, OCD, blá blá blá, víte, kam tím mířím, mám v žilách jejich DNA, jsem dítě dvou nemocných rodů.