Žena, moře a Mary - Medvídek XV.

Medvídek

(srpen 2005)

XV.

Druhý vrtulník se vrátit během doby, kdy byla ve sprše, protože v jídelně byla očekávána. Kromě Ichtyla, Pumpičky a pár vědců z druhých skupin, tam seděl Björnsen se dvěma oprýmkovanými kolegy. Okamžitě zařadila zpátečku s úmyslem utéct do kuchyně za Čočkou, kde by se v klidu najedla, a vymámila informace o dění v táboře po příchodu chumelenice. Nestihla to.

„Prcku, nástup na raport!“ zavolal Ichtyl.

S povzdechem se usadila u dlouhého stolu. Představa, že bude odpovídat na připitomělé otázky, jí naháněla husí kůži. Přehlédla shromáždění s podobně vyděšeným výrazem, jaký měl v očích medvídek, když na palubě utekl Zrzounovi.

„Co se děje?“ špitla.

„Tak já vám řeknu, co se děje!“ zareagoval na otázku zvýšeným hlasem Björnsen, „nejdřív zmizíte ve sněhové bouři, odplujete si o pár desítek kilometrů západně, než máte být. Když vás objevíme, pokusíte se sestřelit vrtulník světlicí. Nakonec přivedete na palubu medvěda. Ženská, jak jste vlezla na palubu, tušil jsem, že s váma budou problémy, ale skutečnost předčila nejbujnější představy.“

Monolog směřoval k posádce Mary. Jelikož Pumpička studoval něco důležitého na desce stolu, zbyla odpověď na Ichtyla.

„No,“ začal s marnou snahou o zachování vážného výrazu, „já si myslím, že se tolik nestalo, vrtulník nespad, Svalbard se nepotopil a vánici bych jí za vinu nedával. Počasí snad ovlivnit neumí, nebo jsme si toho zatím nevšimli.“

„Jestli jsem pro srandu, můžu jít,“ vyhrkla dotčeně a zkusila utéct.

Marně. Sotva vstala, vešel Čočka a začal před ni servírovat jídlo. Na jednom talíři dva patnáctidekové steaky, druhý obsahoval řádnou porci pečených brambor, z třetího voněla zelenina grilovaná na pánvi v olejové zálivce se směsí koření. Servírování zakončil pepřovou omáčkou a roquefortovým přelivem. S úsměvem přehlédl společnost, kde někteří naprázdno polykali při pohledu na hostinu.

„To všechno sníte?“ vydechl nevěřícně jeden z nižších poručíků.

„Nezbyde,“ ujistila ho.

„Tak si nech chutnat,“ popřál Ichtyl, k němuž se připojili i ostatní, „a přitom vyklop, co všechno se stalo po Čočkově odjezdu.“

„Učili mě, že se plnou pusou nemluví,“ odbyla ho, „začni ty.“

Znal ji natolik, aby věděl, že naléhání je marné. Začal vylíčením příjezdu Čočky do tábora a marnou snahou o navázání spojení. Když vánice přešla, vyslal kolegy pátrat po Prckovi. Necelých pět kilometrů severně narazil na kanály vzniklé rozlámáním ledového pole. Několik jich přejel pomocí žebříků, ale nakonec skončili před pruhem volné vody. Nezbylo než požádat o pomoc Svalbard.

„A teď ty,“ vyzval ženu, když shrnul zážitky do návratu na loď.

Utřela pusu ubrouskem, odstrčila poslední vypucovaný talíř a mrkla na hodinky: „Mám audienci u samotného kapitána Fadnesse a bylo by neslušný nejvyšší lodní autoritu nechat čekat.“

Zmizela dřív, než jí v tom stačili zabránit.

Zaklepala a strčila hlavu do kapitánovy kajuty: „Můžu dál?“

„Už tu napůl jste, pokračujte,“ pozval Prcka se smíchem.

„Tak co s ním bude,“ vyhrkla netrpělivě.

„Volal jsem do Iqualuitu na Baffinově ostrově, kde je útulek pro medvědí mláďata. Přiletí si pro něj, než připlujeme do Nuuku. Kanaďané s medvědy kšeftují, ale prověřují podmínky, v jakých budou žít. Nemějte obavu, bude o něho dobře postaráno.“

„Nepatří náhodou Grónsku, když jsme ho našli v jejich vodách?“

„Byli jste padesát kilometrů na moři čili v mezinárodních vodách.“

„Skončí někde v zoo,“ vzdychla, „narodil se jako svobodnej tvor a skončí za mřížema. To není fér.“

„Pokud s ním chcete zůstat, naučte ho lovit, bojovat, potápět se a všechno, co medvěd potřebuje k životu. V opačném případě jste za něho odpovědná do chvíle, než si ho Kanaďané vyzvednou.“

Příštích čtrnáct dnů měli na Svalbardu o zábavu postaráno. V jakékoliv denní či noční době mohli vidět po palubě pobíhat ženu s medvídkem v závěsu. Zvolila ověřenou taktiku. Vyčerpat malou šelmu a nacpat jí bříško rybami nebo tulením masem, kterého pro něho ulovil jeden z Němců. Fungovalo to spolehlivě. Po dlabanci mrňous upadl na několik hodin do spánku. Vedlejším produktem byl tloustnoucí medvídek a hubnoucí Prcek.

Byl to pořádný záběr, ale když přišel den znamenající konec namáhavé služby, měla oči plné slz. S nikým nemluvila a od rána dřepěla na přední palubě s medvídkovou hlavou na klíně. Občas se zvedl, aby ji šťoucháním čumáčkem pobídl ke hře, ale bez odezvy.

„Dneska ne, drobečku. Ještě nevíš, co tě čeká, a nebude to nic hezkýho, půjdeš na doživotí za mříže.“

- pokračování -