Žena, moře a Mary - Taipi I.

Taipi

(prosinec 2006)

I.

Osmadvacátého listopadu seděla v letadle z Wellingtonu do Sydney a vrněla blahem. Letenku pro další cestu na vánoční dovolenou měla zabukovanou na šestnáctého prosince, ale úřady Nového Zélandu i moře tentokrát ukázaly přívětivou tvář. Povolení k průzkumu vod Jižního ostrova dostali za tři dny místo předpokládaných čtrnácti a moře se chovalo celou dobu vzorně. Dokonce i dvě tlakové níže, hrozící pořádnou buřinou, dostaly v poslední chvíli rozum. Uhnuly k severu, kde se vyřádily za Novou Kaledonií.

 Díky přídělu štěstí skončili o čtrnáct dnů dřív a šéf rozhodl o přesunu k dalšímu působišti tisíc kilometrů na severoseverovýchod, kde trčí z moře kus skály nazvané Macauley Island. Patří ke Kermadekovým ostrovům pod novozélandskou správou. Kromě mořských ptáků, několika druhů kapraďovitých rostlin a třtiny na něm není vůbec nic.

„Dneska se vyrazíme na břeh trochu rozšoupnout, zejtra dopoledne připravíme Mary a večer zvedáme kotvy,“ zakončil šéf oznámení o dalším programu, „což znamená, že se nikdo nevožere natolik, aby nebyl schopnej ráno fungovat. Jasný?“

Pokaždé, když kapitán kladl podřízeným na srdce, že se mají koukat na dno několika skleniček, ale ne lahví, a že mají opustit pohostinské zařízení, aniž ho zdemolují, o výsledku nájezdu na břeh neměl pochyb. V lepším případě rychle opouštěli přístav, v horším to končilo pokutou nebo úhradou nákladů zdemolované hospody. Nutno podotknout, že ani šéf nezůstával pozadu.

Rivalita mezi rybáři a námořníky z obchodního loďstva nebo výletních monster je velká. Často dochází k výměně názorů, kdy verbální projev již nemá dostatečně výmluvné argumenty. Pokud při návštěvě hospůdky prasklo, čím se posádka Mary živí, zapomněli ostatní okamžitě na vzájemnou řevnivost. Vědeckým expedicím dávají za vinu různá omezení ve sférách svých zájmů. Nejhorší situace však nastane, pokud se objeví vojáci. Pro jejich nabubřelost a aroganci, s jakou koukají na zbytek námořnictva, je nemá rád nikdo a rozumný hospodský volá policii, jakmile vstoupí do dveří.

„A co já?“ zareagovala na sdělení. „Na šestnáctýho prosince mám letenku z Austrálie. Z toho kusu šutru se tam nedostanu.“

„Asi budeš muset doplavat,“ pokrčil rameny šéf s vážnou tváří.

„Nedělej si legraci,“ zamračila se, „slíbils mi, že pojedu domů.“

„Tak si mazej vytelefonovat dřívější odlet.“

Víc pobízet nemusel. Z Wellingtonu sehnala místo v letadle hned na první let následujícího dne. Nebylo to však do Melbourne, odkud měla původně pokračovat do Evropy, ale do Sydney, kde přistane v šest patnáct ráno. To jí vnuklo myšlenku na drobnou úpravu programu. Domů se těšila, ale bylo ještě jedno místo, které by ráda navštívila. Rozhodla se proto zachovat původní termín odletu z Austrálie. Následovaly ještě dva krátké hovory a šla balit.

Na letišti v Sydney zamířila k informacím a pracovnici za přepážkou překvapila trochu neobvyklou prosbou: „Dobrej den, prosím vás, dá se tady sehnat letadlo na vnitrostátní let?“

Slečna chvíli nerozhodně brejlila přes pult ve snaze odhadnout, zda si z ní drobná žena s námořnickým pytlem nedělá šprťouchlata. Potom ukázala na mapu za svými zády, pokrytou spletí čar značících linky: „Jistě, odtud jsou vypravovány lety po celém kontinentu.“

Pytel s žuchnutím dopadl na zem a žena obešla pult, kde zapíchla prst do mapy v severovýchodním cípu Austrálie: „Jenže, tam kam potřebuju letět, žádná z čárek nevede, ale letiště tam maj.“

„Aha, tam pravidelné linky nelétají,“ usmála se informační slečna a začala cosi datlovat do počítače, „musíte do Cairns a teprve odtamtud pokračovat do cílové destinace.“

„Kdy něco letí do Cairns?“

„Ve čtvrtek večer společnost Jetstar Airways. To je první let, ale nemusíte spěchat, protože pokračovat budete až v pondělí. Lockhart River Airport Corporation totiž zajišťuje spojení do Lockhartu pouze jednou týdně.“

„Co?“ zamračila se mladá žena. „Je úterý, dřív tam dojedu taxíkem.“

„Nedojedete,“ nesouhlasila slečna za pultem, „na severu začalo období dešťů a ve zprávách hlásili, že je všude plno krokodýlů. Cesty mimo národní parky jsou uzavřené. Jediné spojení je letadlem.“

„To právě potřebuju a nemám tolik času. Musím letět ještě dneska.“

„Je tu malá společnost, která provozuje aerotaxi,“ zazněla konečně nadějná informace, ale vzápětí byla doplněna pochybovačným zavrtěním hlavou, „jenomže si nejsem jistá, jestli budou ochotni kvůli počasí do Lockhartu letět, a ještě k tomu vás cesta přijde hodně draho. Je to přes jeden a půl tisíc kilometrů.“

Mladá žena si hodila pytel na rameno a měla se k odchodu: „Poletí, přesvědčím je. Díky za vás čas, a ještě mě k nim nasměrujte.“

O čtvrt hodiny později seděla v hangáru u malého stolku, na který by se při troše dobré vůle jistě vešlo i letadélko stojící opodál. Společnost jí dělala žena středního věku ve světlemodrém overalu a stejně oblečený muž. Jen v jeho případě již téměř nešla rozeznat původní barva díky množství skvrn od oleje. Žena se představila jako Julie a pilotovala nedůvěryhodně působící stroj. Její partner měl zřejmě na starost technický stav. Bez ohledu na přítomnost zákazníka se hlasitě dohadovali, zda mají let absolvovat.

„Julie, říkám ti, že je to nesmysl,“ čílil se muž, „víš, jak to tam nahoře vypadá a letiště v Lockhartu nepatří k bezpečným.“

„Neblbni, sedím za kniplem patnáct let a trochu vody mě nerozhází. Ty se postarej, aby věděli, že maj spláchnout z ranveje bláto. Nejsme na tom tak dobře, abychom mohli klienty odmítat.“

„Jo, a když sebou prásknete o zem, tak nám pojišťovna nedá ani dolar a definitivně končíme, protože na lítání v takových podmínkách pojištěný nejsme,“ oponoval.

„Promiňte,“ skočila jim do řeči pasažérka, „ale potřebuju se ještě dneska dostat dvanáct mil za Lockhart a ráda bych to absolvovala za světla. Říkali jste, že let potrvá deset hodin, bylo by dobrý vyrazit.“

„Co si myslíte?“ obořil se na ni muž. „Jestli máte sebevražedné sklony, neznamená to, že pro pár dolarům se musí zabít i manželka.“

„Hezkejch pár dolarů,“ ušklíbla se mladá žena při myšlence na patnáct set australských dolarů, o které si pilotka za cestu řekla, „hlavně se dohodněte, a jestli máte o ženu takovej strach, můžete pilotovat vy, jestli to umíte. Peníze jste dostali, tak počkám v letadle.“

Ženské schopnosti argumentace jsou přece jen na poněkud vyšší úrovni, a tak letadélko o dvacet minut později stoupalo na letovou hladinu. Čekala je první etapa do Rockhamptonu, kde po necelých pěti hodinách letu dotankují a protáhnou záda ztuhlá dlouhým sezením. Podobně, jako tomu bývá u klasických letů, podala pilotka po startu základní informace o letadélku a průběhu letu.

Cessna 150M je na dnešní dobu značně zastaralý stroj, vyráběný v sedmdesátých letech minulého století. Přesto stále patří k nejoblíbenějším a zřejmě nejvydařenějších modelům vrtulové řady. Svědčí o tom i téměř čtyřiadvacet tisíc vyrobených kusů. Možná proto nabízel Textron dlouho po ukončení výroby různá vylepšení, která přinášela moderní technika. S cestovní rychlostí sto padesát kilometrů v hodině a maximální sto devadesát, nepatří mezi sprintéry. Oblibu však letadlu přinesla jednoduchá konstrukce, spolehlivost a minimálními požadavky na délku a povrch ranveje. V podstatě může přistát na jakémkoliv kousku rovného terénu.

Počasí jim zatím přálo a podle předpovědi mělo i vydržet. Mírný jižní vítr přidá stroji pár kilometrů na rychlosti, takže podle odhadu dorazí do cíle mezi pátou a šestou hodinou večerní.

- pokračování -