Žena, moře a Mary - Taipi IV.

Taipi

(prosinec 2006)

IV.

Pohled na taipana uprostřed postele jí připomněl dobu před čtyřmi lety, kdy jeden takový nevynechal žádnou příležitost, aby se vetřel na oblíbené místo. Stačilo nechat otevřené dveře nebo okno, když opouštěla chatu. Zamířila k přístěnku v zadní části, který sloužil jako příruční sklad. Po otevření dveří nejprve s potěšením zkonstatovala, že Nowack zařídil také doplnění zásoby náplní do chemické toalety.

Hledala však jiný předmět, který tam při posledním pobytu odložila, půldruhého metru dlouhý klacek s očkem na konci opatřený tkalounem. Umožňoval chytit hada do smyčky, kterou mohla z druhého konce utáhnout nebo zase povolit. Vyzkoušela, zda za čtyři roky neztratily jednotlivé části na pevnosti a odnesla ho ke dveřím do chaty. Potom se vrátila k posteli, kde taipan již opět klidně dřímal. 

„Hele, hade,“ několikrát dupla nohou, aby ji vzal na vědomí a ukázala na klacek, „nemám nic proti tomu, aby ses tu přes den rozvaloval, ale večer pomažeš ven. Nevím, jak dlouhou paměť máš, ale jestli si ten samej, co sem lez posledně, víš, co tě čeká. Za poskytnutý přístřeší vyženeš myši, jsou tu trochu cejtit, a našla jsem hovínka. Když se nebudeš flákat, můžem bejt kamarádi. Jasný?“

Neřekl nic, ale dokud mluvila a přidávala i patřičná gesta, slušně ji sledoval. Když zmlkla, položil hlavu, aby pokračoval v dřímotě.

„Ještě jsem neskončila,“ zvýšila hlas a přidala zadupání.

Vzhledem k zakrnělým uším a sluchovému ústrojí, panuje mezi lidmi poměrně rozšířený názor, že hadi jsou hluší. Není to zcela pravda. Vnímají spodní čelistí vibrace šířící se zemí. Kost předává informaci přes třmínek do vnitřního ucha. Tam je vyhodnotí sluchové receptory a pošlou do mozku. Některé druhy plazů dokáží tímto způsobem určit nejen směr, ale i vzdálenost zdroje vibrací. Nedávno dánští vědci řadou pokusů prokázali, že například krajta je schopna vnímat i zvuky o nízké frekvenci, šířící se vzduchem. 

„Tak se chová slušnej had,“ pochválila ho, když opět zvedl hlavu, „ještě chci říct, že tě pokřtím Taipi, a teď můžeš v klidu chrápat.“

S pocitem, že víc pro úspěšné soužití s obávaným plazem nemůže udělat, navlékla se do neoprenu a vyrazila k moři. Dveře chaty nechala otevřené, kdyby náhodou Taipiho napadlo vyrazit na procházku.

Oběd vynechala a velkou část dne strávila v průlivu se žraloky. Pro většinu lidí jsou nerozeznatelní, ale pokud s nimi potápěč stráví hodně času, dokáže jednotlivce spolehlivě identifikovat. Kromě jizev po šarvátkách mají odchylky ve vzhledu. Je to stejné jako u různých národů, kdy například Evropan hůř rozeznává obyvatele východní Asie, pokud mezi nimi delší nežije dobu, a naopak. U Prcka navíc byla velkou výhodou schopnost vnímání jejich emocí. Jako je tomu u jiných vyšších tvorů, také každý žralok má svou osobnost.

Každého ze čtyřiadvaceti predátorů podrobila důkladné prohlídce a ukládala si do paměti význačné rysy, které po návratu do chaty naťuká do notebooku. Trochu litovala, že vzala pouze šnorchlovací soupravu. Mít lahve s maskou, mohla na mikrofon napojit diktafon, aby žádný poznatek neunikl. Když usoudila, že víc toho nevykouká, přistoupila k pošťuchování plovoucích predátorů, očekávajíc odezvu. Většina jen opsala líně kruh kolem potápěčky, aby si vetřelce prohlédli a pokračovali v odpočinkovém plavání. Pouze dvěma se vyrušení nelíbilo natolik, že projevili větší zájem.

Prvním byl pán v letech, jenž zřejmě hodně těžce nesl, že si ho takové nic dovoluje obtěžovat. Bez ohledu na svůj věk provedl čelem vzad a s otevřenou tlamou vyrazil zjednat nápravu. Ale přepočítal se, za jeho ocasem již nikdo nebyl. Vrchol drzosti však měl teprve přijít, když se mu neznámý tvor připlácl na břicho, nohama obejmul trup a dlaněmi zakryl oči. Zároveň do otevřené tlamy vnikl proud drobných bublinek, a to je moc i na usedlého žraloka. Vyrazil napříč průlivem, kde cestou prudce vrazil do dvou dalších soukmenovců, což vyvolalo podobný efekt jako při kulečníku. Ze situace odvodila, že i dřímající žraloci jsou při nenadálém probuzení stejně zmatení jako lidé.

Opustila žraloka hned při prvním karambolu. Několika tempy dosáhla břehu, kde vylezla na kámen, odkud měla výhled na dění pod hladinou. Dalších pět minut se s notnou dávkou škodolibost bavila pohledem na šest velkých těl zmateně kličkujících úžinou.

Druhým rozčíleným byl dorostenec, jehož zvědavost patrně zvítězila nad leností. Pohlazení pod břichem mělo za následek ochutnání neoprenu jemným drcnutím čenichu, za což si okamžitě vysloužil pořádný pohlavek. Ani potom však nedal pokoj. Nakonec ho nakopla do čumáku s razancí hraničící s knot outem. Využila okamžiku, než opět přišel k sobě, a rychle ho obrátila na záda.

Než žraloci zcela dospějí, jedná se o poměrně účinnou metodu, jak predátora znehybnit. Nastane u něho stav podobný katalepsii, ale nesmí trvat příliš dlouho. Žralok totiž musí plavat, nebo najít vhodné místo s proudící vodou, aby měl stále oplachované žábry, jinak mu hrozí udušení. Nechala proto mladíka břichem vzhůru jen pár okamžiků. Pak ho otočila opět hřbetní ploutví k hladině a postrčila proti jemnému proudu. Po pár metrech přišel k sobě, nabral rychlost hodnou závodního koně, kterou zmizel v úžině.

Z vody vylezla krátce před půl pátou a jediný pohled na oblohu jí připomněl, že začíná období dešťů. Severozápadní obzor měl barvu černého uhlí. Než doběhla k chatě, projelo oblohou pár blesků jako příslib pořádného přídělu vody. Ten přišel na řadu v okamžiku, kdy vstupovala do dveří. Mrkla na postel, kde Taipi dál klidně dřímal. Jen pár kmitnutí jazyka svědčilo, že zaznamenal její přítomnost.

„Ty si mi ospalec,“ usmála se, „takhle jednou prospíš i soudnej den.“

Původně měla v úmyslu něco ukuchtit k večeří, ale potom vytáhla počítač, aby zaznamenala údaje o žralocích a porovnala se čtyři roky starými poznámkami. Přišlo jí to důležitější než uspokojení kručícího žaludku. Sotva však usedla ke stolu, vyrušil ji zvuk motoru přijíždějícího auta.

„To jsem si myslela, že tu užiju dva tejdny klidu,“ sdělila Taipimu, který také zvedl hlavu, „ty koukej zachovat klid. Zoubky použiješ, až když to bude někdo protivnej.“

Podle svého zvyku neřekl nic, jen trochu rozbalil závity těla a posunul se po posteli blíž ke dveřím. Vyšla proto na verandu, aby přivítala návštěvu mimo rizikovou zónu. Právě v té chvíli zahnul kolem rohu chaty obrovský pick up s hvězdou na dveřích. Z auta vyskočil šerif a přeběhl v monzunovém lijáku pod střechu verandy, kde ho zarazila napřaženou paží.

„Stát!“ doplnila gesto příkazem.

„To je uvítání,“ ušklíbl se McMara strážce zákona okrsku Lockhart.

„Nestěžujte si, právě jsem vám zachránila život. Mám spolubydlícího, kterej nemá rád vyrušování.“

„Až tak?“ podivil se šerif. „Tak nás představte, třeba to přežiju.“

„Pojďte pomalu dál a nedělejte rychlý pohyby. Už jste se s ním setkal, ale on si vás asi pamatovat nebude.“  

- pokračování -