Žena, moře a Mary - Taipi V.

Taipi

(prosinec 2006)

V.

Pomalu vstoupila do chaty jako první. Taipi se mezitím opět přemístil na své oblíbené místo uprostřed postele. Jen prudce kmitající jazyk, přenášející molekuly pachu k senzorům na patře svědčil, že je v pohotovosti. Netušila však k čemu. Stejně tak mohl zaútočit, jako vzít do zaječích. Šerif nakoukl přes futro na postel, kam ukazovala. Chvilku hada pozoroval, a teprve potom vešel do místnosti.

„Myslel jsem, že vás zajímaj žraloci. To jste konvertovala k herpetologům a tuhle potvoru taháte sebou jako bodyguarda? Takhle se vám tu rozvaloval v posteli už posledně,“ na okamžik se odmlčel, než dodal, „kromě toho by mě zajímalo, kdo vám vystavil povolení vyvézt hada z Austrálie.“

„Tak hele,“ otočila se od kuchyňské linky, kde připravovala kávu, „jestli si děláte šprťouchlata, naleju vám vodu do klobouku místo do šálku, a když to myslíte vážně, vysvětlí vám to Taipi. Netuším, kde se čtyři roky flákal, ale připlazil se hned ráno, když jsem nechala otevřený dveře a okna.“

„To chcete tvrdit, že čekal celý ty roky, aby vám mohl dělat společnost, až se zas objevíte?“ nedůvěřivě zakroutil hlavou šerif.

Zarazila se na půl cesty ke stolu, něco takového ji zatím nenapadlo: „To je fakt divný. Já se v hadech nevyznám a nevím, jak dlouhou maj paměť. Myslíte, že tu vážně moh čekat, až někdo otevře chatu, aby se vyvaloval v posteli? To se mi zdá hodně ujetý, jenomže leží na úplně stejným místě jako tenkrát, jako by to tu znal.“

„Necháme hada hadem, kvůli němu tu nejsem. Kdy jste přijela?“

„Včera večer. Najmula jsem si takový prťavý letadýlko a pilotka byla tak hodná, že přistála na pláži v zátoce, abych se nemusela trmácet po tmě z Lockhartu pěšky. Přespala tu a ráno odletěla.“

„To byla chyba. Kdyby mě ze správy parku informovali o vašem příjezdu dřív, nepustil bych vás sem.“

„Proč? Nic jsem neprovedla, a Nowack taky neměl s pobytem problém,“ vyhrkla udiveně.

Kromě incidentu s americkými filmaři, na které poštvala žraloky, a nedorozumění se čtyřmi podnapilými mládenci, kdy jednomu zvlášť dotěrnému zlomila ruku, neměla při posledním pobytu žádné potíže. Nechápala proto, proč by šerif bránil jejímu pobytu v naprosté pustině dvanáct mil od Lockhartu.

„Toulá se nám v buši uprchlý vězeň. Přepadl dvě farmy, na jedné postřelil dva zaměstnance a na druhé návštěvu nepřežila žena farmáře. Ten s ředitelem věznice vypsali na dopadení uprchlíka odměnu,“ poinformoval o situaci.

„Tak proč ho nechytíte?“ zvolila podle svého názoru nejlogičtější odpověď, ale šerifovi se zřejmě moc nezdála.

„Slečno,“ vyhrkl podrážděně, přičemž značně přidal na hlasitosti, „mám v terénu nepřetržitě všechny lidi ve dvou směnách a obyvatelé města se pátrání také účastní. Pokud znáte z okolí víc než cestu k moři, tak pochopíte, že je to hledání jehly v balíku slámy.“

„V kupce sena,“ opravila šerifa a kývla k posteli.

Zatímco hlasitě pronesená slova na ženu nezapůsobila, Taipi takový projev zřejmě nehodlal snášet. Čím nižší frekvence, tím větší šance, že had zareaguje a šerifův bas mohl nahradit v orchestru tubu. Pohlédl k lůžku, odkud se Taipi spouštěl k zemi. Ztuhl v naději, že taipan obvykle neútočí na nehybný objekt. Pouze pravou ruku pomalu posouval k revolveru.

Stejně, jako šerif sledoval hada, upírala žena pohled na jeho ruku a pomalu vstávala. Byla rozhodnuta zasáhnout v okamžiku, kdy se zbraně dotkne. Naštěstí toho nebylo třeba, protože Taipi byl mnohem rozumnější než člověk. Sice cestou trochu syčel, což mohlo být klidně něco neuctivého na adresu narušitele klidu v chatě, ale místo ke zdroji hluku zamířil ke dveřím. Vyšla na verandu, jakmile opustil místnost, a ještě ho zahlédla mizet v dutině pod verandou. Tam měl zřejmě celá léta úkryt.

„To už nikdy nedělejte,“ zamračila se po návratu na šerifa, „měl jste tu pistolku vytáhnout, a kdyby vás nedostal Taipi, tak já určitě.“

„Ženská bláznivá, je to jen had,“ vrátil jí zamračený pohled, „a nevíme, co se mu vylíhne v hlavě. Přece se nenechám uštknout.“

„To není jen had, ale Taipi. Kromě toho, on je tu doma a my jen návštěva, která vpadla do jeho teritoria. Posledně mi taky neublížil.“

„Jo, jenže vy nejste normální případ,“ dodal se škodolibým úsměvem a vrátil se k původnímu tématu, „teď se sbalíte a pojedete se mnou do Lockhartu. Tady nejste v bezpečí.“

S napětím očekával reakci. Poznal ji ještě jako devatenáctiletou dívku, která byla již tehdy hodně tvrdohlavá a nebylo s ní jednoduché pořízení. Otázka zněla, zda za čtyři roky pobrala trochu rozumu.

„Šerife, můj čas je omezenej, a chci toho zvládnout hodně. Kromě změn v populaci žraloků vracejících se do průlivu mám v plánu zjistit, co je novýho na útesu. Jestli netrpí změnama podnebí nebo mu někdo neubližuje. Zůstanu tady, a pokud se tu ten uprchlík objeví, tak vám ho s Taipim chytíme,“ odmlčela, než si do šerifa rýpla za poznámku o nenormálním případu, „když to neumíte vy.“ 

Chvíli na ni mlčky zíral. Území, na němž stála chata, spadalo do jeho okrsku a mohl ji donutit k odjezdu násilím. Na druhou stranu měl pochopení. Věděl o její lásce k tvorům v hlubinách moře. Stejně tak o službě, kterou prokázala parku při úpravě katalogu života na útesu. Zvedl se a odběhl k autu, odkud přinesl velkou brašnu.

„Jste blázen, ale to vám jistě řeklo víc lidí. Já asi taky, když vás tu nechám. Pro jistotu sem každý den zajedu nebo pošlu pomocníka,“ otevřel během řeči brašnu, kde měl výbavu pro život v buši, „tady je moje vizitka. Udržujte telefon v pohotovosti a v případě nouze ihned volejte. V pouzdru máte injekční stříkačku, lyofylizovaný antisérum a fyziologický roztok. To pro případ, kdyby Taipimu s vámi došla trpělivost. Aplikuje se nitrožilně. Umíte s tím zacházet?“

„Jo, jednou mě ďobnul vlnožil, a kapitán nařídil doktorovi, že musí vyškolit posádku v zacházení se séry při uštknutí od všech možnejch plazivců. Bodnout si injekci do žíly mi taky problém nedělá.“

„To je dobře, ještě vám tu nechám tohle,“ položil na stůl maličkou pistoli a nůž značky Woodman se sedmipalcovou čepelí.

„Tohle nechci,“ odstrčila pistoli, „nůž mám svůj.“

„Slečno, musíte mít něco na obranu, ten člověk je nebezpečnej.“

Místo odpovědi přešla k zadní stěně chaty, kde visel neopren. Potom šerif ještě stačil postřehnout, jak se prudce otočila a něco zasvištělo pár centimetrů nad jeho hlavou. Když se otočil, zíral na potápěčský nůž vězící hluboko v rámu dveří. Na něm visel jeho klobouk.

Vstal, osvobodil pokrývku hlavy a vyšel na verandu, kde se otočil: „Jestli budete chtít obstarávat nákupy, připravte seznam. Sbohem.“

Poslouchala, dokud zvuk motoru auta nezanikl v bouři, a potom vzdychla: „Austrálie. Trestance už máme, chyběj jen klokani.“

- pokračování -