Den P aneb Den poezie v prostoru

A musím že mě nemálo překvapila další studentka přednášející poezii. Než jsem došla k “lítačkám”, které vedou do vestibulu, stačila jsem si vyslechnout od profesora jinou básničku s pocitem, že nám všem zpestřily tak šedý a unavený pátek. Ale vážně jsem si nemyslela, že než dojdu do šatny a zpátky, budou mě doprovázet další a další citlivě, někdy s notnou dávkou vervy recitované verše. Na každém kroku – na chodbách,schodišti,ale i na záchodech byl někdo s knížkou v ruce. To už mě nepřekvapovalo – jen je trochu šokující, když sedíte na již zmiňovaném záchodě a z vedlejší kabinky se ozývají další rýmy.Když jsem vyšla ven, splynulo to všechno v jedno měkké a něžné, ale svým způsobem křičící ševelení. Říkala jsem si,že TEĎ UŽ MĚ VÁŽNĚ NIC NEPŘEKVAPÍ a s tím jsem šla na první hodinu.

Za celý den mě však ohromilo mnoho věcí.myslím,že každý, kdo je aspoň trochu všímavější, musel postřehnout první přestávku knížky navěšené po zábradlí od přízemí až k druhému patru, na nichž byly nalepené, jak jinak než díla básníků. Po konci dalšího mučivého vyučování se chodby budovy znovu změnily – ze zábradlí v nejvyšším patře visely dolů provázky a na jejich koncích byly přivázané listy papíru tak, aby se o poschodí níž daly sundat. Na každém z nich bylo něco napsáno – Báseň ze smutku,Báseň pro tebe, Báseň bez konce,… A pokud se někdo díval pod nohy, mohl zjistit, že plno takových papírů leží po zemi a schodech(, což někteří, hlavně z řad starších profesorů, nepochopili a bylo celkem zbytečné zdůrazňovat, že to je poezie V PROSTORU!!! Než se kdo stačil divit, “co že je zase tohle”, bylo slyšet z každé strany naléhavé: “Napiš si svou báseň”.

No a protože jsem měla asi druhou nebo třetí suplovanou hodinu, nic se nedělo, poslechla jsem a něco málo napsala,i když na svůj papír vytržený ze sešitu.:-) Po chvíli jsme si s kamarádem z jiné třídy navzájem přečetli básničky a taky jsem se od něj dozvěděla, že o velké přestávce se ve vestibulu při čtení malovalo; nejen rukama,ale především chodidly (žádné štětce!)

Konečně zazvonilo naposledy a mohlo se jít domů, respektive na autobus/vlak. Vlastně kamkoli, protože před námi je stejně víkend, to znamená dva dny relativního klidu a volna. Teď už nebylo slyšet žádné (dalo by se říct – věrně známé) ševelení, ale po tom všem zbyly teď už popsané papíry ležící na parapetech. Několik jsem jich přečetla a musím říct,že mnohé měly něco do sebe. Každý to samozřejmě pojal jinak, takže se našly básně smutné a niterné, jiné vtipné, krátké, ale i úchylné, nebo jen takové rýmovačky. Bohužel mi jich uvízlo v paměti málo (slovy dvě), a to (jak už to tak bývá) ty krátké a něčím vtipné.

Škola se vylidnila, a tak si kdekdo myslel (občas i zajásal), že už je celá věc u konce. Pokud měl vážně někdo radost, pravděpodobně mu moc dlouho nevydržela, před školou a část cesty k jídelně ho ještě čekala pořádná, ale poslední dávka “poezie v prostoru”. Potom už jsem se jen stihla poptat pár lidí na jejich názor/dojem a jedné kamarádky, která byla přímo ve víru dění. Nejdřív k těm názorům – když to shrnu; všem, se kterými jsem mluvila se to líbilo a zdálo se být zajímavým, občas se jen vyskytla námitka, že recitace na záchodě a v průběhu celého dne byla trochu moc a přehnaná.

A kdo se na té celé akci podílel? Tak o tom jsem toho moc nezjistila. Hlavním aktérem byl náš mladý pan dějepisář, bývalý “studentík” našeho ústavu a s ním hodně lidí ze čtvrtých ročníků a členů divadla Dred, ale nejen oni se zapojili.

Myslím, že naše škola už přivykla ledasčemu; příkladem ať jest nedávné – pod heslem ve smyslu: Upeč a pomoz lidem postiženým povodněmi. Tak jsme napekli koláče a buchty, přinesli je do školy a tam se kousek prodával za symbolických pět korun českých. Všem je asi jasné, co se s penízky po naprostém vyprodání stalo.