Záložní plán

     Pršelo. Město se z jednoho impresionistického obrazu přelévalo do druhého. Přes okno kavárny to působilo docela hezky.

     "Jak s ním jen můžeš být? Je odporný." Elena se zběžně rozhlédla kolem a lupla do espresa dvě pilulky umělého sladidla z vlastních zásob. 
     Kristýna se usmála. Možná otázce, možná sestřinu počínání.
     "Pořád si nemůžeš zvyknout na hořký?"
     "Ještě mi řekni, že ses zamilovala?"
     Teď se zasmála nahlas a skoro hystericky: "Holka musí myslet na zadní kolečka."
     "Chceš říct, že já to dělám špatně?" Elena povytáhla obočí. Moc to nešlo, botox se ještě neusadil.
     "Ale ne. Jen, že ke každému věku sedí jiné praktiky ... U tebe ještě jde, užívat si na chlapův účet. Mně už nikdo jen tak nic nedá."
     "Je ti třicet, nebo STOTŘICET?"
     "Uvidíš za pár let."
     Mlčky míchaly své dopolední kávy. Hezký mladý číšník každou chvíli vykoukl, jestli nebude třeba jeho služeb.
     Střídavě Elena i Kristýna mu vracely letmé usměvy. Jakoby se vznášely v jiné sféře. Nad tím vším. Nad průměrnými lidmi, nad kavárnou, ba nad celým světem. Nemusely nikomu nic vysvětlovat. Tak to prostě bylo. Dva andělé. Co na tom, že trochu padlí?

     "Koupila jsem dnes na netu parfém ...", pochlubila se Elena.
     "Proč to kupuješ přes net? Nevíš, co za fejk ti příjde."
     "Je to Lolita Lempicka."
     "I kdyby to byl Chanel ... lepší je zajít si přímo do obchodu. Copak ... s tím kopálistou to nevyšlo?"
     Elena se cítila ponížená. Nebude lepší než Kristýna. I to kafe si vždycky trapně osladí.
     "Co by ne?" kvedlala lžičkou sem tam. "Jen je momentálně mimo Prahu. A přes internet nakupuju, že mě to baví. Musí být vždycky všechno -".
     "El, přestaň. Nebudeme kňučet, že ne?"

     Obě si u netrpělivého číšníka objednaly po láhvi jemně perlivé vody.
     "Zapálíš si?," natáhla Elena ruku s krabičkou mentolových cigaret.
     "Ne, díky. Za pár let tě budou rozčilovat vrásky."
     "Od čeho by byl botox?" zasmála se a zdvihla ukazovák k čelu.
     "To není stejný."
     Elena zasunula cigaretu zpátky do krabičky. Cítila, jak se sestra vznáší nejen nad městem, ale už i nad ní.
     "Ještě jsi mi neodpověděla."
     "Na co?"
     "Proč s ním ještě jsi? Je to už skoro rok, a ty i já víme, že je to ubožák."
     "Starý ubožák," dodala Kristýna spokojeně.
     Vysunula dolní ret: "Před třemi měsíci koupil hotel..."
     "Nekecej."
     "... a očividně tím výčet jeho nových aktivit nekončí. Daří se mu, holka ... dívej ...", teď pro změnu natáhla ruku Kristýna.
     Na zápěstí se jí houpal řetízek z bílého zlata.
     Elena zahlédla čtyřlístek s kamínkem.
     "Diamant?"
     "Neváhej."
     "A co? Takových je."
     "Možná, ale já jsem z formy."
     "To neznamená, že musíš být s každým druhým."
     "Asi mě miluje ... A to každý druhý ne."
     "Takže přece? To není možný, to je jedno z tvých nejdůležitějších pravidel! Nezamilovat se do sponzora."
     "Nebuď trapná, jen těžím z toho, co je ... možná bys taky mohla změnit taktiku."
     "A jaká je ta tvoje taktika? Být z chlapem jen proto, že tě miluje?"
     "Možná ... ne ... jsou to body navíc, ale ... představa, že bych měla hledat další zdroj mě unavuje. Chci už něco jistýho."
     "On ale není jistý. Víš, jak to je ... jeden den jsi s ním a druhý den single."
     "Vždyť vím, a proto mám záložní plán ... Hele, támhle je."
    
     Inkoustově modré porche rozzářilo kraj ulice. Hans Jochen se vyklonil z okýnka. Nemohl je vidět. Přiložil k narůžovělé tváři telefon.
     "Ahoj zlato, vidím tě a jdu za tebou," oznámila mu Kristýna do sluchátka.
     "Jaký plán?" syčela Elena. Sestra zaklapla červené véčko.
     "Drž mi palce, El. Před měsícem jsem vysadila antikoncepci ... malý Hans Jochen to jistí ... třeba už dneska."
     Město se z jednoho impresionistického obrazu přelévalo do druhého. Přes okno kavárny to působilo docela hezky.