Úplatek

Mám báječnou špatně placenou práci. Jsem lékař. Pacienti to tuší a snaží se kompenzovat zdravotníkům jejich nelehký úděl nepravidelnými příděly potravin. Jednotkou vděčnosti bývá jeden fernet, bonboniéra nebo pražená káva standard. Existují však i kreativní jedinci. Jedna paní donesla mému otci – jinak praktickému lékaři – asi šest vlašských ořechů se slovy: „A ne abyste zapomněl zítra přinést nazpátek to zelený z těch ořechů!“ „Já to hážu ke stromům.“ Něco takového   se nedá odmítnout!

         Kdysi jsem  dostal  pytlík třešní.  Když jsem pacientce dojatě děkoval, tak mne zarazila se slovy: „Maj to sežrat špačci nebo vy, doktore!“ Pokud je otázka postavena takto, pak je odpověď jednoznačná. Některé z darů se nedají sníst ani při nejlepší vůli.  Mezi mé oblíbené nepoživatelné patří sada dřevěných kolíčků na prádlo, vařečka, fajfka a svícen ze samorostu. Ostatně před naturáliemi nás varoval již během studií jeden z mých profesorů. „Když tady někoho zavřete na 3 týdny, krmíte ho těmahle blafama, odebíráte hektolitry krve a ve finále mu uříznete nohu, co vám asi přinese??“ „Správně!“ „Otrávenou bonboniéru!“ „Okamžitě to zahoďte nebo s tím jděte uplatit někoho na finančním úřadě!“ Tady je morální apel podložen zcela logickým zdůvodněním našeho paranoidního pedagoga. A i kdyby nebyl… Čím je lékař oblíbenější, tím dříve ho jeho vlastní pacienti zahubí. Nevěříte? Buď zemře na otravu alkoholem, pokud začne koštovat fernety od pacientů, nebo ho skolí komplikace cukrovky po kilech čokolády či infarkt po patnácté kávě standard. Ještě nikdy mi nikdo nedal dietní tyčinku nebo neslazenou minerálku. Asi z pověrčivosti také pacienti nenosí svým lékařům věnečky a rakvičky…  

                   Na rozdíl od profesora ze studií byl jeden z mých primářů rád, když jsme dostávali od pacientů něco na zub. Požadoval totiž jakýsi desátek z každé potraviny na oddělení. Byl neuvěřitelně mlsný. Ujídal nám svačiny a ukusoval  tatranky se samozřejmostí jemu vlastní. Na oddělení byl pánem a tudíž mu patřilo, kromě našich životů, i naše jídlo. Tak tomu bylo až do chvíle, kdy přišla na vyšetření jedna stařenka. Na odchodu mi podávala cosi zabaleného do ubrousku. „Víte já i dědeček máme cukrovku, rodina bydlí v Rakousku a dcera mi pořád vozí tyhle čokolády.“ „My nevíme co s tím, tož jsem vám to donesla.“  Čokoláda pamatovala ještě Rakousko-Uhersko. Vybledlý obrázek na obalu ta hodná paní apgrejdovala zeleným ubrouskem s kytičkami. Když jsem čokoládu rozbalil, tak jsem zděšením uskočil. Čokoláda byla oříšková. Uvnitř oříšků se však zabydleli velcí bílí červi a vesele si tady rejdili. Chtěl jsem čokoládu vyhodit, ale pak mne TO napadlo. Takový pokus… Pečlivě jsem čokoládu znovu zabalil a odnesl na ultrazvukovou vyšetřovnu, kde je celý den šero a svítí tu jen lampička v rohu. Nikdo na oddělení nesní cizí čokoládu. Až na jednoho člověka… A odešel jsem na oběd.

         Po návratu jsem spěchal na ultrazvuk. Polovina čokolády byla pryč!! Obešel jsem oddělení, abych ukázal svou malou červí zoo. Sestřičky se s  pištěním štítivě odvracely od čokolády.  Jen primář naráz zbledl. Prudce vystartoval k záchodu.  Pak se odsud  dobrou půlhodinu ozývaly dávivé zvuky.  Následně si nápadně dlouho čistil zuby. A pak se přiznal. Všichni jsem chtěli vědět, jak chutná takový červ. „Trochu jako želé nebo rozinka.“ „Ty vole, já si myslel, že to je Studentská pečeť!“ Zde se nabízí parafráze známé filmové věty: „Neber jiným jejich úplatky, nebo se z toho zblázníš!“ Protože koho pacienti otravujou, toho pacienti otráví. A pomsta… ta bývá sladká.