Ozvěny Arény 9

Ozvěny Arény 9

Autorka Alela dobývá naši pozornost dílkem s názvem Smeče bez meče. Věříme, že by byla raději, kdyby jí šly věci v životě snadno; věříme jí, že si před tím vším řešením ještě na poslední chvíli sedne, než se světu postaví, ale literatura objevná to vskutku není.

Autor petr.ix se k nám dobývá textem Ďábelsky krásná. Věříme, že kráska autora oslnila natolik, až zapomněl rozvinout literární styl.

Autor baaba nás oslovuje textem LEŽ. Nevěříme mu sice úplně všichni, že láska je lež, ale dovedeme si představit, proč si to myslí. Autor se snaží o nelaciné rýmy a takové sousoší v rozkoši je celkem dobrý začátek.

Autorka Ravenna posílá text s názvem Odpoledne u kávy. Věříme, že její imaginativní dostaveníčko se světovými literáty ji odpoutalo od vlastních problémů a také není povinna nám o sobě nic sdělovat, nicméně vidíme v jejím stylu, že se originalitě vyhýbá obloukem a možná věří tomu, že prostá přítomnost k poezii stačí. Tomu věří spousta jí podobných autorů.

Autor Muamarek nám nabízí text s víceznačným názvem Restaurování obrazů tam uvnitř. Marně ovšem hladáme v jeho verších restauraci s občerstvením. Nacházíme sice tradiční hotovky v podobě gramatických rýmu, na nichž si nijak nepochutnáváme: předků/svědků, vyznání/přiznání, zapálím/zabalím, neřeším/nezhřeším, nevzpírám/vybírám, …/přibírám. Nebuďme však nespravedliví, tabule jeho rýmů je jinak bohatá na chutné minutky. Obraťme se ke specialitám, jakými jsou třebas: v-zdech genů. Ten by byl k ochutnání patrně na stránce krvavých bifteků. Nebo: kalich ztracený v moři, podivuhodný koktejl v nápojové části jídelního lístku. Anebo: identita věčných vzdorů, to bude zřejmě roštěná špatně podušená. Škoda, že toho klišé v druhé polovině jídelního lístku je až příliš.

Autor MAJKL65 nás oblažuje textem s názvem Svíce. Na počátku oslní fiktivně -paradoxním nápadem i obrazem, který se rozmělní do bezradnosti nad těžkým úkolem, který si rozvrh básně předem uložil a není s to jej splnit.

Autorka Alegna nám předkládá svůj text s názvem Rozmařilý pán. Text je vystavěn na epiteton constant, ustálených adjektivních vazbách - klišé, a hodil by se leckomu do památníčku. Věřím, že lásku ke (stvořené?) přírodě leckdo vidí stále v radostně dětské rovině ve stylu Jeana Effela…

Autor blboun nejapný nám nabízí text s názvem K dveřím tvým. Pozorovatelské ozvěny aneb co jsem viděl a zažil cestou za zvláštní osobou. Věříme, že se to tak tak seběhlo.

To autvorstvo zblblýptáček nám předkládá text s názvem ranní drobnosti VIII. V první strofě věřím atmosféře, již vykreslují slova na fasádě nějaké katedrály, ale ve strofě druhé jsem nucen věřit, že jde jen o jakýsi dům s okenicemi a záclonami, leda by se bydlelo a pozorovalo naproti kostelu. Ladně plynoucí zacházení se slovy i rýmy ve službách opisu dojmu.

Opět to autorstvo Vomit Sucks nám předkládá text s názvem Poušť. Věřím, že i takhle lze nasát svět a cítit ho jako dým, ovšem stylotvorných prvků je text prost.

Další autorstvo azur nám nabízí text s názvem socha. Věřím v to okouzlení euforií rána, kdy má člověk dojem, že rozhýbal sochu. I když to bývá naopak, realita spíše třese s námi. Přeobvyklé představy za svěžího rytmu.

Autor HenryP nám ve slovenském jazyce nabízí text s názvem Všetko je pravda. Pěkný, zralý text s vystupňovanou emocí, s mnoha otázkami po smyslu působivosti a charismatu a davového šílenství.

Autor Michal Té nám zaslal celou kolekci textů -->. Jazykově poučený autor se občas vyžívá ve slovních hříčkách, které svědčí o jeho nadhledu na syntaxi; potom bychom očekávali, že se zaměří na tématičnost, na závažnější výpovědi. Bohužel je tomu přesně naopak, dává své schopnosti do služeb siláckých gest, hrubosti a vulgarity. Všechny texty protíná jakási průhledná skepse, která vyvolává dojem, že nemůže v textech dojít ke změně; tj. jakýsi pevně usazený názor. Mnohému může naopak tento styl sdělování konvenovat, ale mne nijak zvlášť neuhranul.

Autorka Anna Vítková nám předkládá text s názvem schovávaná. Přirovnává v něm vztahové peripetie ke hře na schovávanou. Působivost textu zakládá na verbalizaci bezmocnosti a bezradnosti. Samozřejmě, že je uvěřitelnost tímto založena na jednoznačném základě známéo děje. Každý vyvádí, když sezná, že není milován dle svých představ. Jenomže potom je důležitější samo sdělení a poezie ustupuje do pozadí. Žádné obrazy, žádné metafory.

Autor divej Mára nám zde zanechal kolekci textů s názvem Srdcová dáma. Jazykový potenciál autora je bez diskuzí. Texty jsou v celku příběhem s nechutnou příchutí skepse vyvrženého lyrického subjektu, jímž je žena. Velmi uvěřitelné, ovšem bezvýchodné. Jistě bude zajímavé, čeho se od autora dočkáme po této první kolekci v budoucnosti.

Autor Pozér nam nabízí text s názvem Past vedle pasti. Text je spíše básní v próze, protože líčí setkání partnerské dvojice a jejich problémy. Poetické prvky, mimo grafického členění, nelze dohledat.

Autor experimentátor nám posílá text s názvem Předpůlnoční - lyrická. Věříme snadno dešťové koláži odcizení, jež cítí vytrvalí milenci, nedbající na počasí. Škoda poslední strofy, která jaksi na přidanou, vysílá osobní postoj na úkor jasnosti obrazu. Text však v možné souhře s jinými texty může mít větší opodstatnění. Snad uvidíme. Potom se možná dočkáme i rozlišení oněch „vyvolených tónin“, jimiž dnes autor nerozeznává cizí obličeje.

Autor Evangelista nám předkládá text s názvem Test. Ironizující pro-Test nám evokuje známý stav neosobní společnosti, která je prostě vždycky špatná. Dokonce nezáleží na tom, nakolik jsou některé definice stavů společnosti trefné. Vždycky bude špatně a každý optimismus života je nutné automaticky vysmát. Nesouhlasím, ale nevadí mi to.

Marně se snažím nedat na společný dojem výše recenzovaných textů. Autoři se soustředí na sdělení faktů více než na krásu jazykové hry. Většinou jim jde o výstižné popisy dojmů nebo i příhod ze skutečného života, nespekulují ani neexperimentují s formami. I to má v poezii samozřejmě svoje oprávnění, jenomže proud popisů denních událostí a dojmů je zde na Písmáku až příliš na denním pořádku. Hlasy zanikají ve stejnosti proudu zvaného mainstream a jejich odlišení zdá se nikoho netrápí. Vlastně je to většinové souznění. Všichni jsme autentičtí, praví, legitimovaní jistotnými skepsemi. Životní radost se scvrkává na bytostné vření tělesných šťáv. Na nespravedlnosti a ústrky odpovídáme hněvem. Co je na těchto realitách poetického? Tak to bylo vždy, bylo, jest a bude.

Naopak nelze říci, že by autoři postrádali jazykové schopnosti. Většina autorů dovede dát svému sebevyjádření uhlazený rámec. Jistotně ovšem lze říci, že si neuvědomují četnou opakovanost některých svých epitet i obrazů a hlavně kulis či rekvizit. Uvědomovali by si, kdyby četli zde i jinde soudobou poezii. Pak je to ovšem pro autora snadná práce a pro kritika nesnadné čtení. Čtenáři za respekt k poslušnosti mainstreamu a linearitě sdělení jistojistě pochválí, ale po přečtení odhodí do kanálu… Odhodili by cokoli, jen aby mohli odbýt druhého a nabídnout svůj vlastní text – problém. Slušné vychování však zabraňuje osobní generalizaci – vytváření vlastního stylu. Nemusí být ani vulgární, provokující či protestující, ale měl by přinášet ani ne tak jen něco nového jako stabilitu autorské identifikace. Největší pochvalou pro autora je pak jeho nezfalšovatelnost a nezaměnitelnost, kdy ho čtenář i kritik poznají, aniž by se podepsal. Dokonce s takovým autorským stylem nemusí souhlasit, mohou proti němu bojovat, ale ten zůstává svébytnou třebas i nedobytnou pevností. Chápu, že taková samota jen tak někoho nezláká, raději jsme, byť i povrchně, komunikováni, ale s ozvěnami je samota a vyvrženost jaksi lehčejší. Otázkou je, zdali taková úlevná anestézie posunuje něco v našem životě a zdali nám dává vybavení být aktéry vlastního života nebo jeho pozorovateli. To je ovšem na každém z nás, jak se rozhodneme uchopit svůj čas.