Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLiterární koutky č. 1
Autor
zeleda
O literární tvorbě obecně
Psaní, řekněme raději a obecněji, literární tvorba, to je u někoho posedlost. Potřeba k životu, stejně jako jiné, přirozenější životní potřeby. Spánek, jídlo a tak dále, netřeba to více specifikovat. Alespoň u mne tomu tak bylo již od mládí a trvá to až do dnešních dnů. Začal jsem totiž psát již někdy v patnácti, šestnácti letech.
U mladého člověka se někdy objevuje a postupně sílí jakýsi vnitřní hlas, který ho čas od času ponouká a nabádá, aby si už konečně vzal do ruky pero a před sebe notes, nebo dnes si otevřel počítač a něco z toho, co zatím drží vší mocí ve své nepokojné duši, přenesl na papír. Pod vlivem přečtených knih, vstřebaných poznatků a emocionálních prožitků, je jak přeplněný kotel, a tak nakonec ten pojistný ventil otevře.
Drtivá většina těchto neumělých, avšak z hloubi duše pramenících časných literárních aktivit končí bohužel prvním krokem dotyčného autora do reálného života. Ale něco přece jen v hlubokém podvědomí člověka zůstává. Možná, že si toho už ani sám není vědom. Je to nepostřehnutelné, latentní, ukryté kdesi v hloubi jeho vědomí. Je to něco, co jen dřímá, aby se v určitý čas znovu objevilo a vzlétlo na světlo světa jak bájný pták Fénix z popela zapomenutých pubertálních snů a představ. Stává se to zřídka. Ale stává. To něco, co člověka po dlouhých a dlouhých letech donutí vzít si opět pero a notes a dát volný prostor své stále nepokojné duši. A začít opět psát. To byl právě můj příběh.
Následující seriál Literárních koutků si neosobuje tu schopnost udělat ze svých potenciálních čtenářů náhle spisovatele. Mohl by vám však pomoci ve chvílích, kdy jste nerozhodnuti, jak dál, aniž byste museli dlouho hledat na webu či v různých odborných publikacích.
Vraťme se ale k podstatě tohoto článku. A do současnosti. Řekněme si něco málo o psaní a literární tvorbě obecně. Petr Bílek, šéfredaktor Literárních novin, ve svém redakčním článku v LN, 19. 4. 2014, rozebírá tehdejší literární tvorbu. Cituji:
„Není v lidských silách seznámit se s naší spisovatelskou produkcí v úplnosti. Češi píší rychleji, než čtou. Například v loňském roce vyšlo každý pracovní den alespoň dvacet nových knížek beletrie.“
Petr Bílek, který se literaturou zabývá jako profesionál celý život, se ovšem na množství a úroveň této literární aktivity dívá velmi skepticky. Já to vidím, naopak, jako velmi pozitivní, společenský rys. Seznámil jsem se s několika webovými portály zaměřenými výhradně na literaturu v celé její šíři. A udivilo mě tam neobyčejné množství lidí, kteří se literatuře věnují, převážně tedy amatérsky, ale mnozí i na vyšší úrovni a svou tvorbu i vydávají. Zejména zde, na Písmáku. Celá řada zdejších uživatelů má snahu vyjadřovat své myšlenky a události, které se jich dotkly a nadále průběžně dotýkají, formou literární. A hlavně mají snahu je někomu sdělit. Především svým přátelům virtuálním, kteří jsou pro osobní kontakt méně dostupní. A to je, na rozdíl od mínění pana šéfredaktora, vysoce pozitivní fakt. Ne všechny příspěvky jsou profesionálně napsané, ale o to zde ani nejde. Přejme proto lidem tu možnost, v dnešním světě vyspělé techniky, prezentovat své myšlenky, postřehy a názory svým známým i neznámým čtenářům, i touto formou virtuální. A třeba i vydávat knihy k vlastní potěše a prezentaci své tvorby. Snad vám tento seriál Koutků bude prospěšný.
Na závěr ještě jedna citace z výše vzpomínaného článku Petra Bílka, s jejíž myšlenkou se tentokrát velmi ztotožňuji:
„Každá kniha, a zejména každý román, je vesmír sám pro sebe. Jeho zákonodárcem je autor. Autorské vize vtiskují tvář a povahu říši, která hledá kontakt se světem, jenž žije a zná čtenář. Za každým slovem mateřštiny vibruje tolik emocionálních rovin, kolik je čtenářů. Čtenářova představivost, paměť, intelekt a vzdělání tvoří ozvučnou desku a ta pod dopadem autorových slov rezonuje v obranném či vstřícném gestu, nebo zůstává netknutá. Kniha se měří čtenářem, není to autor, kdo ví, co napsal. Autor je nejhorší čtenář svých knih. Není schopen vznést vůči dílu nárok jiný než svůj. Teprve v různořečí nároků, v mlýnici společenských vrstev, generačních třenic a etnických stereotypů, sexuálních fixací a psychických obsesí, kulturních narážek, krádeží a citací se literární text rozžívá, rozhořívá, nebo hasne.“
Citace:
Bílek P.: Literární noviny, 19. 4. 2014.
21 názorů
Reko, moc ti děkuji za upřesnění. Nevím, proč jsem zmixoval ty dva dohromady, Už je opraveno. Omlouvám se.
Jen malá oprava. V literární sféře jsou aktivní dva Bílkové: profesor Petr A. Bílek (na katedře bohemistiky FF UK) a bývalý šéfredaktor Petr Bílek (to je novinář a není to profesor). Ty cituješ toho druhého, tedy ne profesora.
Filipe, máš pochopitelně pravdu. Kvantita bývá obvykle na úkor kvality. Ale já kvituji pozitivně ten fakt, kolik lidí se dnes zabývá "literaturou". Já sice vydávám své knihy v omezeném nákladu, ale všechny jsou v místní knihovně a půjčují se, z čehož mám radost. A mám i smlouvu s knihkupectvím Kosmas, které moje knihy nabízí. Ale hlavně se pokuším rozpohybovat svůj starý mozek, aby úplně nezblbnul. Díky za komentář.
Pana profesora jsem neznal, ale má zajímavé myšlenky, takže díky za ně.
Co se týče kvantity textů, tak nemám dost informací na to, abych mohl říct, zda se tato kvantita negativně podepisuje na kvalitě.
Nicméně přece jen si říkám, že literatura potřebuje mnohem více čtenářů než autorů. Současná situace v (nejen) české literatuře je však právě opačná. Každý čtenář zpravidla také sám něco píše, takže "čistí" čtenáři téměř neexistují. Možná to pro někoho není špatně, ale já bych radši viděl literaturu tak, jak fungovala někdy v 19. století nebo v první polovině 20. století, kdy psaní a vydávání textů bylo cosi elitního.
Dneska si každý může vydat cokoliv, jen když na to má peníze - bez ohledu na kvalitu, bez ohledu na to, zda to někdo bude opravdu číst. Je dneska mnoho knih vydaných a následně rozdaných nejbližším přátelům, kteří je nepřečtené někam založí. Nikdo totiž nemá čas číst, jen ten, kdo si jej najde, a to jsou většinou zase jen písmáci.
I proto je dnešní literatura - a zejména poezie - tolik odtržená od většinové společnosti.
Goro, je to tam, jak píšeš. Já vašemu systému moc nerozumím a tak respektuji redaktory.
Děvčata a Přemku, díky za vaše komentáře. Příští díl se bude týkat úprav textu.
Já Lucie píšu...
11. 10. 2021Honzo, jeee, super, že to tu máme! Už hned v tom začátku se můj vnitřní hlas našel :) Těším se na podrobnější literární koutky ;)
Honzo, doporučila bych ti dát Literární koutky do kategorie Literární teorie, aby těch deset dílů neobsadilo a tím pádem nevyšouplo z Událostí na hlavní straně soutěže apod. Díky za zvážení!
Děvčata a Přemku, díky za vaše komentáře. Příští díl se bude týkat úprav textu.
Moc pěkně napsané. Ráda si přečtu pokračování.
Velmi rád se poučím, zejména komentáři. Já začal psát velmi záhy opožděně, bylo mi třiaosmdesát. Těch několik set básní ve dvaceti letech nepočítám. Vydal jsem je v knize 'Zapomenuté verše' a založil do knihovny pod prach. Tvoje snaha je velmi záslužná.
Ireno, moc ti děkuji za upozornění. Já jsem ten článek dával pozdě v noci a neodstranil jsem tam věty, týkající se onoho portálu, pro který byl článek původně určen. Příště si už dám pozor. Ještě jednou dík!
Honzo, takové příspěvky jako ten tvůj jsou určitě přínosné. Ráda si počtu!
Jen bych ještě článeček prošla a podobné informace jako tuto odstranila, protože jsme na Písmáku:-): A je to určitě i příběh dalších seniorů, zde na íčku.